Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ariel Maceo Tellez (* 1986)

• nació el 27 de diciembre 1986 en La Habana, República de Cuba

• es artista contemporáneo, poeta, narrador y fotógrafo

• en 2004, al finalizar el servicio militar comenzó a trabajar en el “Instituto Cubano de Radio y Televisión”

• al familiarizarse con el ambiente musical y artístico decidió dedicarse a la poesía y fotografía

• es egresado del Centro de Formación Literaria Onelio Jorge Cardoso y cursó el posgrado “La literatura cubana del siglo XXI”, organizado por el Centro Alejo Carpentier y el Instituto de Literatura y Lingüística

• en 2016 se acercó al movimiento cultural independiente cubano a través del “Movimiento San Isidro”

• en 2016 reactivó la plataforma cultural los “Demóngeles” y hoy en día es uno de sus coordinadores

• en 2018 la Seguridad del Estado inició los ataques y persecuciones hacia su persona, como resultante de esto, ha sido detenido e interrogado en varias ocasiones

• es autor de dos libros de poesía “Último cumpleaños” y “¿Sabes quiénes son los monstruos?” publicados en España y Argentina

• reside en La Habana y escribe para el medio independiente “ADN Cuba”

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

“A mí me han amenazado con meterme preso a dos años simplemente por no trabajar para el estado, pero eso a mí no me interesa, a mí me interesa hacer el arte que llega a la gente con un mensaje democrático”, subraya Ariel Maceo Tellez, uno de los líderes del movimiento cultural independiente y promotor de la lucha contra la censura artística en Cuba.

En lugar de jugar fútbol trabajaba en el campo

Ariel Maceo Tellez nació en el año 1986 en La Habana, República de Cuba, dentro de una familia admirando la ideología comunista. Su padre fue militar de profesión, por lo tanto, Ariel desde la infancia participaba en las marchas públicas y los interminables discursos políticos de Fidel Castro. Durante la escuela secundaria Ariel transitó de niño de la Juventud Comunista a los anhelos de un deportista de fútbol a nivel profesional. “Veía los futbolistas españoles en la tele, quería hacerlo profesional en Cuba, en lugar de esto me enviaron a los 15 años a la escuela del campo”, describe las prácticas educativas de las décadas anteriores, cuando los jóvenes cubanos eran obligados a trabajar en el sector agrícola, mientras “estudiaban” fuera de sus ciudades y lejos de sus círculos familiares.

Del servicio militar a la poesía

Terminando sus estudios preuniversitarios en 2003, Ariel atendió al servicio militar. “En Cuba en el noticiero sale lo que está haciendo el ejército contra un enemigo inventado, mentiras que siempre está uno cuestionando. En Cuba no hay nada que conquistar”, enfatiza Ariel su descontento con la capacitación militar obligatoria y agrega: “El servicio militar es una experiencia que me cobró dos años de mi vida, hay gente que entra al servicio, pero no sale, simplemente pierden la vida allí”. Al salir del ejército en 2004, empezó a trabajar en el “Instituto Cubano de Radio y Televisión” [ICRT]. Varios de sus amigos eran músicos o artistas, Ariel se acercó a la literatura, la fotografía y en su tiempo libre empezó a escribir poesía. “No conocía mucho de la poesía cubana, me impactó, el arte liberado era totalmente diferente de lo que aprendí en la educación oficial del régimen”, se refiere a sus comienzos como poeta y narrador.

Literatura me llevó a un cuestionamiento político

Ariel creó amistades con otros escritores y artistas independientes cubanos e ingresó al Centro de Formación Literaria Onelio Jorge Cardoso, después cursó el posgrado “La literatura cubana del siglo XXI”, organizado por el Centro Alejo Carpentier y el Instituto de Literatura y Lingüística. “Me interesaba cuestionar, me interesaba escribir una literatura contestataria, que es lo que hago. Y eso por supuesto me alejó de todo. Comenzó la censura y no pude publicar en ningún editorial”, subraya las condiciones de los escritores que no cumplen con los requisitos de dedicarse a los temas de la Revolución Cubana o de los líderes comunistas. En aquel entonces ya observaba de cerca los proyectos culturales y artísticos independientes como “Omni Zona Franca”, “Cabeza de piñón”, “Matraca”, “Raspadura” o “Demóngeles”[1]. En 2016 se le acercaron la historiadora del Arte Yanelys Núñez Leyva[2] y el artista Luis Manuel Otero Alcántara[3] del Museo de la Disidencia[4] para una entrevista - y este fue el momento, que llevó a Ariel directamente al activismo político. Ariel decidió reactivar la plataforma cultural “Demóngeles” y durante el mismo año, 2016, se convirtió en uno de sus coordinadores.

Decreto Ley #349

Cuando en el 2016 murió el presidente de Cuba, Fidel Castro, los grupos artísticos, de músicos, escritores, pintores y otros intelectuales intentaron crear condiciones para un cambio en Cuba tras el arte, y entre ellos participó la plataforma “Demóngeles”. “Lanzamos una campaña por derechos culturales, nos reuníamos, marchamos, nos expresamos en contra al régimen con nuestro arte”, describe Ariel. No obstante, el presidente actual de Cuba, Miguel Díaz Canel, ha logrado sostener el poder y control sobre el arte y cultura con el Decreto #349[5], una ley cubana, que sujeta a los artistas cubanos a adquirir un permiso especial para poder ejercer su labor artística: “Por el Decreto #349 cualquiera puede ser multado por publicar. Puede ir a la cárcel por cualquier expresión o publicación”, describe Ariel la Ley, contra la cual se reunieron varios movimientos y organizaciones opositoras al régimen: “Los grupos opositores tradicionales se dieron cuenta que los artistas están peleando contra el régimen también y que no van a ceder, era una unión fenomenal”, agradece Ariel.

El arte independiente está perseguido

A finales del año 2018 iniciaron las persecuciones por parte de la Seguridad del Estado hacia Ariel. “Cuando empezamos a tener resultados con el ‘Movimiento de San Isidro’, nos comenzó a atacar regularmente la policía política. En otro lado, la gente se interesaba en nuestras actividades, en nuestro arte, era un momento increíble para nosotros”, presume. El movimiento cultural independiente emplea y aprovecha la difusión de las redes sociales: “Y es nuestro campo de ataque y ahí el Gobierno cubano no sabe cómo pelear eso. Pero nos pueden meter presos, a mí me han amenazado con meterme preso a dos años simplemente por no trabajar para el estado. El arte disidente en Cuba está perseguido como si fuera un partido político. Somos artistas, queremos un arte democrático”, recalca. Entre las ocasiones que Ariel ha sido detenido e interrogado destaca el establecimiento de un editorial, donde con pocos recursos puedan publicar libros de todos jóvenes artistas que sufren la censura del régimen cubano, u otro de sus arrestos por la policía fue por exigir una Ley de Protección Animal en una publicación en su muro de Facebook.

Soy un cubano que piensa diferente

En marzo de 2020 Ariel inició otra misión con el fin de decrementar los precios en Cuba, publicando noticias y denuncias en su cuenta de Twitter y Facebook. Sus publicaciones se hicieron virales y alcanzaron más de 13,000 comparticiones. “Logré un cambio en Cuba, no hace falta partido político, es la gente libre que se une. Cuba ya está lista para un cambio político, no todos los jóvenes, ellos actualmente tienen mucho miedo, pero sí Cuba ya tiene gente preparada para postular como nuevo presidente”, destaca. Aunque su participación en el movimiento cultural independiente tenga como consecuencia la ruptura de la relación con sus padres, Ariel prosigue como artista lejos de la corriente revolucionaria. “Eso significa pelear contra el Gobierno mismo, que sea frontal o metafórico o simbólico o mental. Ser disidente implica un montón de sacrificio”, lamenta. Ariel reside en La Habana y actualmente coopera con el noticiero independiente “ADN Cuba”[6]. En España y Argentina logró publicar dos libros de poesía - “Último cumpleaños” y “¿Sabes quiénes son los monstruos?” y actualmente está por terminar su tercer libro.

La guardia en contra el régimen

Los deseos de Ariel hacia Cuba son nítidos, anhela una Cuba plural, dónde se respeten los derechos de todos, dónde los hijos cubanos tengan un futuro y oportunidad de crecer económica e individualmente. “Lo quiero para mí, para todos, incluso para los que están a favor del régimen comunista, porque yo quiero una Cuba democrática, republicana, es lo que necesitamos”, explica Ariel y menciona la frase donde sintetiza “todo lo que ha hecho, que hace y que hará”: “Nosotros somos la independencia, somos los que nos ha tocado estar a la guardia en contra el régimen”.

 

[1] En 2006 se fundó “Demóngeles” en La Habana. El objetivo era mostrar en la práctica, a través del activismo artístico toda esta posición de pensamiento transgresor que los raperos promocionaban en sus letras. Página oficial: https://www.demongeles.com

[2] Yanelys Núñez Leyva (*1989, La Habana) es promotora de la iniciativa frente al Decreto 349 que coarta el arte en Cuba. Es curadora y crítica de arte. Más información aquí: https://www.arbolinvertido.com/autores/yanelys-nunez-leyva

[3] Luis Manuel Alcántara (*1987, La Habana) es fundador del Movimiento San Isidro, artista independiente cubano. Entrevista con él pueden encontrar en el archivo de “Memory of Nations”: https://www.pametnaroda.cz/es/otero-alcantara-luis-manuel-20201007-0

[4] “Museo de la Disidencia” es un museo on-line, que recoge todas las personas que se han opuesto al poder a través de la historia cubana. Página oficial: http://museodeladisidenciaencuba.org/contact-us/

[5] Más información sobre el “Decreto Ley #349” - Contravenciones de las Regulaciones en Materia de Política Cultural y Sobre la Prestación de Servicios Artísticos aquí: https://www.gacetaoficial.gob.cu/es/decreto-349-de-2018-de-consejo-de-ministros

[6] Oficiální stránka nezávislého zpravodaje „ADN Cuba” zde: https://adncuba.com/

 

Vyhrožovali mi dvouletým odnětím svobody jen proto, že jsem nechtěl pracovat pro stát, což vůbec není v mém zájmu, já chci tvořit umění s poselstvím demokracie,“ zdůrazňuje Ariel Maceo Tellez, jeden z předních lídrů nezávislého kulturního hnutí na Kubě bojující proti cenzuře v umění.

Místo fotbalu jsme pracovali na poli

Ariel Maceo Tellez se narodil v roce 1986 v hlavním městě Kuby, v Havaně, do rodiny důrazně prosazující komunistickou ideologii. Jeho otec byl váženou osobností v kubánské armádě, a tak bylo samozřejmé, že se Ariel od útlého dětství účastnil průvodů oslavující komunismu nebo několikahodinových proslovů Fidela Castra. Na základní škole se Ariel místo komunistických veřejných akcí začal zajímat o fotbal a jeho snem bylo stát se profesionálním hráčem. „Často jsem koukal v televizi na španělské fotbalisty, chtěl jsem být dobrý jako oni, aby Kuba měla své hráče na světové úrovni, místo toho mě ale poslali v 15 letech na školu v přírodě,“ popisuje obvyklé praktiky vzdělávání kubánské mládeže, nastolené v 70. letech, když byli dospívající nuceni studovat daleko od domova a po výuce museli pracovat na polích nebo plantážích jako levná pracovní síla.   

Z vojenského výcviku k psaní básní

Když Ariel v roce 2003 dokončil střední školu, nastoupil na vojnu: „V kubánských novinách se často dočtete, co všechno musí podstoupit kubánská armáda v boji se smyšleným nepřítelem, ale člověk se zdravým rozumem si jen klepe na čelo. Na Kubě není co dobýt, co získat,“ vyjadřuje Ariel svou nespokojenost s povinným vojenským výcvikem a dodává: „Vojna mě stála dva roky života, a to existují dokonce tací, kteří už se z vojny nikdy nevrátí, prostě tam zemřou.“ Ariel skončil vojenský výcvik v roce 2004 a začal pracovat v „Kubánském institutu rozhlasového a televizního vysílání“ [Instituto Cubano de Radio y Televisión, ICRT], kde mezi jeho přátelé patřilo i několik hudebníků a umělců, a tak netrvalo dlouho a Ariel si našel cestu k literatuře a k fotografování. Také začal psát básně. „Moc jsem toho z kubánské poezie neznal, ale úplně mě pohltilo umění osvobozené od Kubánské revoluce a všeho s ní spojeného,“ vypráví o svých počátcích psaní.

Literatura mě přivedla k pochybování o politice

Ariel se během své tvorby seznámil s nezávislými spisovateli a umělci a byl přijat na „Středisko literární tvorby Onelio Jorge Cardoso“ [Centro de Formación Literaria Onelio Jorge Cardoso] a následně absolvoval postgraduální kurz „Kubánská literatura XXI. století“, pod záštitou „Ústavu literatury a lingvistiky“ a „Ústavu Alejo Carpentier“ [Instituto de Literatura y Lingüística, Centro Alejo Carpentier]. „Začal jsem se zajímat o všeobecné dostupné informace, dotazovat a přemýšlet nad všeobecným smyslem všeho. Chtěl jsem psát literaturu k zamyšlení, to mě ale logicky odstřihlo od oficiální povolené tvorby. Začala cenzura a žádné nakladatelství nechtělo publikovat mé povídky a básně,“ popisuje podmínky spisovatelů, kteří se rozhodnou věnovat se jiným tématům, než je Kubánská revoluce nebo komunističtí vůdci. V té době už Ariel znal nezávislá kulturní a umělecké projekty, mezi které patří například „Omni Zona Franca”, „Cabeza de piñón”, „Matraca”, „Raspadura” nebo „Demóngeles”[1]. V roce 2016 poznal historičku umění Yanelys Núñez Leyva[2] a umělce Luise Manuela Otera Alcántaru[3] z „Muzea disidence“ [Museo de la Disidencia][4], když za ním přišli s žádostí o rozhovor. Toto setkání označuje Ariel za počátek svého politického aktivismu. Ariel se rozhodl obnovit kulturní projekt „Demóngeles“ a stal se jeho koordinátorem.

Dekret č. 349

Když v roce 2016 zemřel prezident Kuby, Fidel Castro, tak se skupiny umělců, hudebníků, spisovatelů, malířů a dalších nezávislých intelektuálů pokusily o změnu na Kubě skrze umění – na tomto hnutí se podílel také Ariel s iniciativou „Demóngeles“. „Spustili jsme kampaň na podporu kulturních práv, scházeli jsme se, demonstrovali, vyjadřovali jsme se proti komunistickému režimu prostřednictvím našeho umění,“ popisuje. Nicméně současný prezident Kubánské republiky, Miguel Díaz Canel, si dokázal udržet moc a kontrolu nad umělci pomocí nového Dekretu č. 349[5] - zákona, který nařizuje všem umělcům vyřídit si speciální povolení k realizaci své umělecké tvorby: „Na základě Dekretu č. 349 může být kdokoliv kdykoliv pokutován. Můžete jít do vězení za nevýznamné veřejné vyjádření nebo publikaci,“ doplňuje Ariel k zákonu, proti kterému brojí celá řada nezávislých hnutí: „Tradiční opoziční skupiny si uvědomily, že umělci také vystupují proti režimu, a že se jen tak nevzdávají, vzniklo tak neskutečně silné spojenectví,“ dodává Ariel.

Pronásledování nezávislého umění

Ke konci roku 2018 se začala o Ariela zajímat Státní bezpečnost. „Když jsme s hnutím ‚San Isidro‘ dosáhli některých cílů, objevili jsme se v hledáčku státní policie a ta na nás pravidelně útočila. Na druhé straně nutno dodat, že se zároveň o naši činnost a naše umění začali zajímat i ostatní, to bylo úžasné,“ zmiňuje. Nezávislé kulturní hnutí ke svému šíření hojně používá sociální sítě a internet: „Tam jsme bezesporu neporazitelní, můžeme zaútočit a kubánská Vláda neví, jak reagovat. Akorát nás za to může poslat za mříže. Vyhrožovali mi dvouletým vězněním jen proto, že jsem nechtěl pracovat pro stát. Nezávislé umění je na Kubě pronásledováno a potíráno, jako by se jednalo o politickou stranu,“ přirovnává. Mezi důvody zadržení Státní bezpečností Ariel uvádí také založení vlastního samizdatového nakladatelství, kde můžou svou tvorbu publikovat umělci pronásledování režimem a podléhající cenzuře Vlády. V další zatčení vyústil také jeho požadavek na nový zákon o ochraně zvířat, který zveřejnil na své Facebookové stránce.

Jsem Kubánec, který smýšlí jinak

V březnu roku 2020 se Ariel rozhodl zahájit vlastní kampaň s cílem snížení cen na Kubě a vybrané zprávy a informace zveřejňoval na svém Twitteru a Facebooku. Jeho publikace se staly virální a dosáhly 13 tisíc sdílení. „Dokázal jsem trochu změnit Kubu, není potřeba politických stran, jsou to obyčejní lidé, kteří se postupně přidávají. Kubánci už jsou na politickou změnu připraveni, ne celá mladá generace, hodně z nich je pořád vystrašených. Jsem ale přesvědčen, že máme dostatek připravených a odhodlaných kandidátů na nového demokratického prezidenta,“ dodává. I když Arielova účast na opozičním hnutí s sebou přinesla rozbití jeho rodinných vztahů, nehodlá se přestat umělecky vyjadřovat proti režimu. „Má tvorba a úsilí jsou sami o sobě prostředkem boje proti nastolené Vládě, není důležité, zda je to boj z první linie, metaforický, symbolický nebo mentální. Být disidentem s sebou přináší mnoho útrap a obětí,“ lituje. Ariel žije v Havaně a v současné době působí jako dopisovatel zpravodaje „ADN Cuba“[6]. Ve Španělsku a v Argentině právě publikovali jeho dvě básnické sbírky - „Poslední narozeniny“ [Último cumpleaños] a „Víš, kdo jsou příšery?“ [¿Sabes quiénes son los monstruos?] a nyní dokončuje třetí. 

Strážci demokracie před režimem

Představy Ariela o směřování Kuby jsou jasné – přeje si pro svou zem pluralitní politický systém, kde se respektují lidská práva, kde mají děti a mladí budoucnost plnou příležitostí, jak v oblasti ekonomické, tak osobní. „To bych si přál pro sebe, pro všechny, i pro ty, kteří jsou dnes nakloněni komunistickému režimu, protože to by byla demokratická Kuba, republika, to je to, co všichni potřebujeme,“ vysvětluje a uzavírá svůj příběh: „My všichni představujeme nezávislost, my jsme ti, na které vyšlo být strážci demokracie před režimem.“

 

 

[1] „Demóngeles” je kulturní platforma, založená v roce 2006 v Havaně. Cílem bylo prostřednictvím uměleckého aktivismu poukázat na agresi v oficiální kultuře a nabídnout alternativu. Oficiální stránky zde: https://www.demongeles.com

[2] Yanelys Núñez Leyva (*1989 v Havaně) je hlavní osobností iniciativy proti Dekretu č. 349, kterým komunistický systém omezuje svobodné umělecké vyjadřování na Kubě. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.arbolinvertido.com/autores/yanelys-nunez-leyva

[3] Luis Manuel Alcántara (*1987 v Havaně) je zakladatelem kulturního opozičního hnutí San Isidro. Jeho příběh můžete nalézt v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/es/otero-alcantara-luis-manuel-20201007-0

[4] „Muzeum disidence” [Museo de la Disidencia] je on-line muzeum, které sbírá příběhy a činnost všech oponentů, kteří se nebáli postavit se diktátorským vládám během historie Kuby. Oficiální stránka zde: http://museodeladisidenciaencuba.org/contact-us/

[5] Více informací o Dekretu č. 349 – Zákona o porušení předpisů v kulturní politice a během poskytování uměleckých služeb ve španělském jazyce zde: https://www.gacetaoficial.gob.cu/es/decreto-349-de-2018-de-consejo-de-ministros

[6] Página oficial del noticiero independiente “ADN Cuba”: https://adncuba.com/