Rudolf Lux

* 1939

  • „Museli ho velice silně bít. Ale on o tom prakticky skoro nemluvil. A byly tam ty štěrkové cesty… V jednom táboře, v Rychnově (byli jsme celkem ve třech táborech, poslední byl Liberec, tam byly podmínky řekněme humánní), ale předtím v Rychnově byli v polovině tábora ještě zavření zajatci, a ty nechávali plazit se po štěrku a oni potom odpovídajícím způsobem vypadali. Tak mi to vyprávěli, moje máma bránila tomu, abychom to viděli, pochopitelně. Ale bylo to v tom stejném táboře. Jestli se tak dělo mému tátovi, to nemůžu říct, on o tom nikdy nemluvil. Ale byli tam ještě zajatci, které mučili biči a střílením do vzduchu, to jsem si uvědomoval, ale jen skrze ten křik a skrze povyk strážných. Matka bránila, abychom se na to koukali. Bylo by to možné, ale, bohudík, člověk nemusí vidět všechno. Jestli otce mučili, protože byl přece dezertér… Já bych z české strany pochopil, že ty lidi nemohli potřebovat, když měli narukovat a bránit zemi, a utekli. To pochopitelně nejde, dneska to také tak vidím, ale na druhou stranu taky chápu, že to spousta Němců udělala, to musím také říct.“

  • „Byli jsme na poli. Co jsme tam přesně dělali, nevím. Ležel sníh, to ještě vím, a pak přijela tmavá limuzína se čtyřmi muži, jak to často ukazují ve filmech, měli na sobě něco jako kožené kabáty a sebrali ho. A byl pryč. Bylo to české auto, to jsem ještě viděl. Potom byla na poli spousta nářku. Máma přece nemohla děti nechat doma, musela je vzít s sebou. Nevím, jestli jsme tam ještě vykopávali poslední brambory, něco takového to muselo být. Už se blížil leden, ale to nemůžu říct přesně. Vím jenom, jak ho zatkli. Máma potom brečela. Babička u toho myslím také byla, i ona brečela. Takže nebyla to žádná extra legrace, ani pro nás děti, i když nás se to tak silně nedotklo, protože on stejně celou dobu nebyl doma. Kdyby sebrali mámu, to by bylo horší. Ale táta byl víceméně cizí. Vždycky tak píchal, když byl doma... Musel vždycky vzít svého prvorozeného do náruče a to bylo pro mě hrozné, na to mám ještě slabé vzpomínky. Měl takové vousy jako dneska já a strašně píchal. Takže táta nebyl zrovna to, čím měl být, protože skoro nikdy nebyl doma.“

  • „Později v táboře byla máma, její máma a nás pět dětí v jedné místnosti, v té byla někde i sprcha, ale jen taková primitivní, když už vůbec. Každé čtyři týdny se muselo ven a zůstat venku přes noc, protože tam plynovali, aby se zbavili breber, co tam všude lezly, štěnice, blechy, všechno možné. Štěnice byly nejzajímavější, když byl člověk dítě. Já musel spát na horní palandě, protože jsem jakžtakž dokázal vyšplhat nahoru, ostatní to neuměli, byly to palandy o třech patrech. Na každý pád, když vypli světlo a pokoj jen částečně osvětloval měsíc, mohl jsi vidět štěnice, jak nad tebou cupitají. Vylezly po stěně, přelezly po stropě, kde cítily stoupat teplo, tam se spustily a už jsi měl štěnici někde v oblečení. Já s tím problém neměl, u mě to do druhého dne zmizelo, ale moje sestra – jak ta vypadala! Celá požraná, od hlavy až k patě! Její krev jim líp chutnala a také se jí to zaněcovalo. Další bratr, ten třetí… Byli jsme relativně dobře zásobovaní, protože matka pracovala v kuchyni, ale on nikdy nic nejedl. Když jsme se pak dostali na Západ, byl ještě ve čtrnácti letech vysoký jako jedenáctiletý, měl ptačí hrudník, propadlá ramena.“

  • „A že byli u nás doma Rusové, ona totiž matka byla v té době doma sama s pěti dětmi, to také ještě vím. Ale dokážu si vzpomenout jen na ten děsivý řev mé matky. Ona tím způsobem, pravděpodobně, tak jsem si to dodatečně interpretoval, zabránila svému znásilnění. Svým šíleným řevem.“

  • „To bylo to propachtované pohostinství, jmenovalo se Blaue Donau, a u něj malé řeznictví. Ono tam žádné nebylo velké. V Jablonci ano, tam museli zásobovat sklářské hutě. Ale to nebyl případ Loučné. A ten Blaue Donau, ten potom po válce, ať už z jakéhokoli důvodu, byla to stará budova, strhli. Sklep a loubí je stále ještě vidět, zbytky po něm, ale já jsem tam nekopal, jestli tam ještě dole je pivo nebo něco takového. Ale zajímavé je, že místo tramvajové linky, kterou také vytrhali, tam je autobusová stanice a ta se pořád ještě jmenuje Modrý Dunaj – Blaue Donau.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Weidenberg, Německo, 30.05.2019

    (audio)
    délka: 02:01:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mám vysvědčení z „Lagerschule“, chybějící základní vzdělání mi už po odsunu nikdo nevynahradil

Rudolf Lux v roce 2019
Rudolf Lux v roce 2019
zdroj: Natáčení

Rudolf Lux se narodil 14. března 1939 v Loučné nad Nisou (Lautschnei), okres Jablonec, do rodiny řezníka a hostinského Rudolfa Luxe a Elisabeth, rozené Fleischmann, původem ze sklářské rodiny. Otec v Loučné propachtoval hostinec Modrý Dunaj v blízkosti přestupní stanice tramvajových linek, provozoval i drobné řeznictví. Odsloužil povinnou vojenskou službu v československé armádě u jezdectva, před mobilizací v čase okolo Mnichovské dohody se ale rozhodl utéct, za což byl po válce odsouzen. Rodinný podnik řídila za války matka, otec bojoval v SSSR v řadách wehrmachtu, byl také vážně zraněn. Malý Rudolf byl svědkem příjezdu Rudé armády a nepřímo i pokusu o znásilnění své matky, na podzim i zatčení otce českými úřady. Okolo Vánoc roku 1945 musel domov opustit i zbytek rodiny, pobývali v táborech v Rajnovicích, Rychnově a potom v Liberci. Bezmála tři roky strávila rodina v táboře v Oblastním sběrném středisku Liberci. Tam Rudolf navštěvoval střediskovou školu (německy Lagerschule), kde se dospělí v táboře pokoušeli dětem vštípit základní znalosti. Ve škole vyučovali internovaní obyvatelé tábora německy, ale pouze číst, psát a počítat. Pan Lux má dodnes problémy s pravopisem a čte do značné míry fotograficky, základní znalosti z většiny předmětů již na školách nezískal, a proto se vyučil řezníkem. Rodina Luxova byla odsunuta do Bavorska na sklonku roku 1948, až po otcově propuštění. V roce 1954 dostal otec příležitost založit si řeznictví, v řemesle pokračoval i syn Rudolf, který před návratem do Bavorska žil na různých místech Německa, oženil se ve Stuttgartu a má jednoho syna. V roce 1961 sloužil v bundeswehru poblíž městečka Regen, kde pomáhal strážit hranici NATO s tehdejší ČSSR. Rudolf jezdí v poslední době pravidelně do Čech, stále se cítí doma v Jizerských horách.