Jiří Lukšíček

„Na Nikolaj nás tenkrát odvezli čtyři. Byl jsem tam já, Mirek Kopt, Jirka Holubec a Franta Bobek, zvaný Stopař. Nedostali jsme se tam sice najednou, nýbrž během několika dní za sebou. Vykopli mě rovnou u brány s dvěma dekami, ešusem a pracovním mundúrem a posléze odvedli na cimru, kde jsem se měl ubytovat. První otázka od jednoho ze spoluvězňů zněla: ‚Za co jsi tady?‘ Řekl jsem, že za velezradu. On se zeptal: ‚Za jakou velezradu?‘ Načež jsem mu vysvětlil, že za skauting. Nadchnulo jej to natolik, že zvolal: ‚Ty jsi skaut? No tak to je bezvadné!‘ [Pauza] Takhle nás tam prostě brali. V jáchymovských lágrech jsme měli vždy obrovský kredit.“

„Pepa Krbeček byl umístěn v Lověně jako učeň prvního ročníku. Bylo to v době, kdy vešlo v platnost celostátní nařízení o odevzdání veškerých střelných zbraní. Vše se tenkrát nosilo právě do Lověny. Dělníci pak museli pistole a pušky rozebrat na součástky, které se odvážely do kladenských hutí. Pepa byl šikovný kluk, a tak si při rozmontovávání dával jednotlivé kousky bokem. Několik zbraní se mu takto podařilo vynést ven z továrny. Na tehdejší dobu to byl zázrak. Dodnes si nedokážu představit, jak to bylo možné. Pepík nás tedy vyzbrojil. Každý z kluků kolem osmnácti let měl svoji pistoli.“

„Vytvořili režim, v rámci kterého jsme stávali tři až čtyři hodiny na place, zatímco oni dělali takzvaný filcunk. Spočívalo to tenkrát v tom, že nám rozházeli i to málo, co jsme na barákách měli. Většinou to byly na osobu dvě deky, mundúr, ešus a těch pár věcí, které jsme si mohli koupit v kantýně za poukázky. To všechno nám naházeli doprostřed na podlahu a my jsme měli dvě hodiny na to, abychom si to roztřídili a dali dohromady. Pak nás přišli zkontrolovat, jestli tam nemáme binec. Byl to režim, který nastolil Fešák. Trvalo to skoro čtyři a půl měsíce, než někoho napadlo začít si pobrukovat. Najednou se k němu přidalo pár okolních spoluvězňů. Po chvíli už jsme si pobrukovali všichni a nakonec jsme si začali zpívat. Nejdřív na nás samozřejmě řvali a dali nám rozchod, po kterém následoval další nástup. Přišli jsme na něj a začali si zase zpívat. Následoval další rozchod a nástup. My jsme opět nastoupili a začali zpívat. Najednou zjistili, že jsme je dohnali do fáze, kdy z toho byla cestička ven.“

"Pak se stalo to, že jsem dostal šestku, to znamená šest let za velezradu a vezli nás na Jáchymov a to bylo to pak."

„Probíhala tam jakási univerzita. Učili jsme se německy. Než nám to zase všechno vykradli, samozřejmě. Ono sehnat v tý době učebnici němčiny nebyla žádná legrace. A tak voni po tomhle pátrali. A my jsme toho na psaní taky moc neměli. Takže to skautování spočívalo v tom, že jsme si doplňovali to, co jsme znali, co znali jiní a co jsme chtěli poznat. A já si myslím, že skauting je o poznávání, nejen o výuce – jak se dělaj uzle – to umíme. Je to taky o tom vytvořit si vztah a umět ho udržet v podmínkách, které nejsou zrovna příznivé.“

„Prostě při jedný akci, když už to bylo hotový, jsme se dostali do situace, kdy jsme mysleli, že budeme střílet. To je špatnej pocit, to se těžko vyjadřuje, těžko se o tom mluví. Poslední akce, kterou jsme udělali, to jsme šli do Jílovýho. Tam měli milicionáři nějakej slet, nějaký cvičení. A jelikož tam přijeli autobusama, tak jsme jim diskrétně vypustili gumy, takže oni se nemohli na nějaký cvičení dostat. Nesehnali tolik gum, že jo. Ještě jsme jim tam nechali letáčky, aby měli legraci.“

„To desatero skautskýho zákona jsme dodržovali, slíbili jsme, že budeme bránit republiku… A tak dále. To v nás nechalo kotvičky. A najednou jsme přišli na schůzku, kde všichni hulili. My jsme byli nekuřáci. V tý době nám už bylo patnáct, šestnáct let a to bylo právě ono, protože se řeklo: Skauti do patnácti a všechno ostatní do svazu mládeže. A tam nás uvedli, my v krojích, a tak jsme se Stopařem řekli - to ne, svazáčci asi nebudem.“