Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Lukšíček (* 1933)

• narozen 16. srpna 1933 v Praze

• roku 1945 se přihlásil do Junáka a působil ve 100. a později 145. oddíle

• po únoru 1948 se stal členem ilegálního skautského střediska Ostříž

• v následujících letech se podílel na protistátních akcích

• v březnu 1953 byl poprvé zadržen a strávil pět týdnů v pracovním táboře Svornost

• po propuštění na amnestii byl povolán k Technickým praporům v Hradci Králové

• zde byl v květnu 1954 znovu zatčen

• během pobytu ve vyšetřovací vazbě dotlačen k podpisu tajné spolupráce

• po propuštění a návratu k TP však s orgány znovu nespolupracoval

• potřetí zatčen v listopadu 1954

• odsouzen k šesti letům vězení za velezradu

• trest si odpykal v táborech Nikolaj a Rovnost

• v roce 1960 byl po amnestii propuštěn na svobodu

• znovu povolán k Technickým praporům

• pracoval v ČKD jako pedagog na tamním učilišti

• roku 1968 se stal hlavním vedoucím obnoveného 233. oddílu při 34. skautském středisku Ostříž

• po roce 1970 nesměl pracovat s mládeží

• po sametové revoluci se stal hlavním vedoucím střediska Ostříž a ve funkci vydržel až do roku 2002

S nadšením a láskou

Jiří Lukšíček se narodil 16. srpna 1933 v Praze a velkou část dětství prožil na Bohdalci. Jeho otec pracoval jako drážní úředník a maminka byla kuchařkou. Rodinnou atmosféru zásadně ovlivňovaly jeho dvě mladší sestry, ale také národně socialistické smýšlení hlavy rodiny, které nepolevilo ani po válce. Jiří byl tedy po znovuobnovení této strany přidružen do řad její organizované mládeže a očekávalo se od něj, že později vstoupí i do její členské základny. Pravicovou politickou orientaci si pamětník podle vlastních slov udržel až do dnešních dní. Nikdy se však pro něj nestala určující ideologií, které by bezpodmínečně podléhaly jeho životní kroky.

Pohledem řízeným spíše zdravým rozumem nežli přesně definovanými vzorci také sledoval to, co se v jeho okolí dělo za války. Sousedé zatýkaní a odvážení gestapem či havárie spojeneckého bombardéru jsou jeho slovy popisovány se vší závažností, která se však nikdy neuchýlí k obecnému soudu o německém obyvatelstvu jako celku. I přes své silné zakořenění v masarykovském prostředí se dodnes vyjadřuje velmi kriticky na adresu toho, jak se takzvané Revoluční gardy chovaly k Němcům bezprostředně po doznění střelby z povstaleckých pušek. Sám Jiří byl během roku 1945 několikrát nablízku seřaďovacímu nádraží ve Vršovicích, kde byli bývalí spoluobčané před odjezdem zbavováni své poslední důstojnosti. „Pak jsem viděl, jak jim na hlavy vystříhali hákové kříže. Proboha, proč?! Němci nám ublížili, to se nedá popřít. Ale chování určité části našeho národa mě dodnes udivuje,“ říká i po letech s rozhořčením.

Léta, kdy si on ani ostatní členové jeho klukovské party nemohli kvůli válečnému konfliktu naplno užívat dětství, však touto strašlivou tečkou skončila. Na popud kamaráda se jako dvanáctiletý přihlásil v listopadu do Junáka a stal se členem vršovického 100. oddílu, kde mu díky jeho neutuchající energii začali přezdívat Rys. S počátkem roku 1946 se Lukšíčkovi přestěhovali do Strašnic, a pamětník proto přesunul své skautské působiště do místního 145. oddílu, v němž se seznámil s Františkem Bobkem, tedy Stopařem. Silné přátelské pouto, které vydrželo ještě mnoho následujících let, se v té době začalo utvářet mimo jiné i díky společnému rádcovskému postavení. „Se Stopíkem jsme to společně dělali s nadšením a láskou. Byla to doba, kdy nás to opravdu vzalo,“ vzpomíná Jiří na chvíle, kdy český skauting zažíval jeden ze svých vrcholů.

Skauti skautům

Organizace čítající více než 250 tisíc členů posilovala v druhé polovině čtyřicátých let také na venkově, kde začaly samovolně vznikat malé oddíly. Slibný rozvoj byl však záhy přerušen událostmi února roku 1948. Jiří v této souvislosti upozorňuje na fakt, že nešlo pouze o nový represivní postup ze strany státních úřadů, ale také o vnitřní rozkoly v samotném Junákovi. Mnozí vedoucí totiž byli členy KSČ, a chystané včlenění organizace pod Československý svaz mládeže tak buď aktivně podporovali, nebo mu tiše přihlíželi. „V osmačtyřicátém si na našem ústředí vytvořili zástupci komunistů vlastní odbor a postupně to začali celé řídit. Ve stopětačtyřicítce bylo asi šest nebo sedm vedoucích ve straně,“ popisuje tehdejší situaci pamětník a dodává, že se mu o tom ani po sedmdesáti letech vůbec nehovoří jednoduše.

Skautské oddíly byly během následujícího jara včleněny pod ČSM a jejich působnost byla omezena na členy do patnácti let. Rys a Stopař tím pozbyli možnost docházet do vlastního oddílu. Část jejich kamarádů z bývalé stopětačtyřicítky se ve stejné době stala součástí svazácké organizace, a tak se rozhodli, že se přece jen na jednu schůzku podívají. „Přišli jsme do místnosti, ve které všichni kouřili. My jsme byli nekuřáci a na rozdíl od nich jsme na sobě měli skautské kroje. V tu chvíli jsme si uvědomili, že tam nepatříme,“ říká Jiří a ztrátu domovské organizace přirovnává k trojnožce, které někdo záměrně uřízne jednu z opor.

Balancování na dvou nohách vydrželo oběma bývalým členům strašnického Junáka několik následujících měsíců a je evidentní, že správnou orientaci v nastupujících společenských poměrech neztratili jen proto, že se vzájemně podpírali. Jednou za čas se sice stýkali s lidmi, kterým bylo po zrušených oddílech také teskno, o regulérním navázání na staré tradice se však ani při dobré vůli hovořit nedá. „Tehdy jsme nosili na kabátech malé lilie a říkali jsme jim ‚klopovky‘. Byl to znak toho, že jsme ještě pořád součástí Junáka. Věděli jsme, že jako skauti můžeme důvěřovat pouze skautům,“ popisuje pamětník houstnoucí společenskou atmosféru a dodává, že odznaky se pro něj i pro Stopaře staly jednoho dne tím, co jim ztracenou třetí nohu pomohlo najít.

Ventilky

František Bobek se totiž právě díky nim, ale také i díky troše náhody seznámil na Václavském náměstí s Oldřichem Rottenbornem, kterému se přezdívalo Hobby. Byl to právě on, kdo i v roce 1949 udržoval v chodu 34. skautské středisko Ostříž a oba šestnáctileté kluky do něj pozval. Schůzky a výlety, které byly ještě několik měsíců organizovány s částečným vědomím svazácké organizace, se po úplném zákazu Junáka přesunuly do absolutní ilegality. V oddíle tak zůstalo asi dvacet chlapců a děvčat scházejících se potají v obývacích pokojích nebo v jistém lesním altánku na periferii hlavního města.

„Všichni jsme dodržovali desatero skautského zákona, mezi které patřil také slib, že budeme v případě nouze bránit republiku,“ říká se zvláštní samozřejmostí pamětník a následně se rozvypráví o tom, jak se většina v té době nezletilých skautů zapojila do protistátních aktivit. Jejich motorem se podle poskytnutého svědectví stal Oldřich Rottenborn, který byl mimo jiné propojen se strukturou třetího odboje, tedy takzvanými Spojenými ilegálními organizacemi. Odhodlanost a statečnost ostatních členů, se kterou se pustili do výroby protirežimních letáků či drobných sabotážních akcí namířených proti fungování venkovských organizací KSČ, je však dodnes pozoruhodná. Cyklostylovaná hesla jako „Komunisté – vrazi“ či „Lidé, probuďte se“ byla od poloviny roku 1950 distribuována skautkami a skauty do vybraných schránek pražských činžáků společně s varováním před konkrétními osobami, které na své sousedy aktivně donášely uličním výborům a Státní bezpečnosti (StB).

Během roku 1952 začaly aktivity skupiny nabírat na kadenci. Začerněné vývěsní vitrínky KSČ na vesnicích v okolí hradu Karlštejn vystřídalo přestříhané telegrafní vedení nedaleko Těptína. Právě tam se také členové Ostříže scházeli na chatě patřící rodičům jednoho z nich. V té době se už také ve skupině začaly postupně objevovat pistole. „Pepa Krbeček byl umístěn v Lověně jako učeň prvního ročníku. Bylo to v době, kdy vešlo v platnost celostátní nařízení o odevzdání střelných zbraní. Dělníci je museli rozebrat na součástky, které se odvážely do kladenských hutí. Pepa byl šikovný kluk, a tak si při rozmontovávání dával jednotlivé kousky bokem,“ vzpomíná Jiří s tím, že touto cestou získali ilegální skauti celkem sedmnáct kompletních zbraní.

Na podzim se chlapci a děvčata kolem Hobbyho rozhodli uskutečnit větší akci v okolí Jílového u Prahy s cílem narušit průběh výcviku Lidových milicí, který se tam v té době konal. Skauti se tehdy rozdělili na dvě skupiny. Menší z nich, kterou vedl pamětník, měla za úkol vypustit ventilky přistaveným autobusům, zatímco ta větší se vydala po trati směrem na Prosečnici. Asi v poloviční vzdálenosti mezi oběma zastávkami měly být podle jejich plánu na koleje naskládány kameny, které by donutily vlak přivážející část milicionářů zastavit. Kdosi je ale u toho zpozoroval a následovalo zatčení policií.

Dva procesy

Během následujících čtyřiadvaceti hodin byli všichni ti, kteří se inkriminovaného dne kolem Jílového pohybovali, zatčeni a vyslýcháni SNB. Z neznámých důvodů se celý případ zatím nedostal do rukou tajné policii. Výsledkem byl soudní proces konaný v březnu roku 1953, ve kterém stanulo na lavici obžalovaných celkem sedm členů oddílu Ostříž. Jiří Lukšíček, Miroslav Kopt a Oldřich Rottenborn byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Zbytek skupiny vyvázl s podmínkou a oficiálním zákazem styku.

„Rodiče věděli, že nedělám nic neslučitelného s mravy, a tolerovali to,“ říká tehdy dvacetiletý Jiří, kterého po krátkém pobytu v pankrácké věznici převezli do tábora Svornost na Jáchymovsku. To mimo jiné znamenalo den co den šlapat dvě stě čtyřicet sedm prudkých schodů vedoucích od šachty až k lágru. Jeho trest, který byl původně vyměřen na jeden rok, byl ovšem s ohledem na vyhlášenou amnestii přerušen po pěti týdnech. Pamětník se díky tomu sice dostal na svobodu, po několika dnech jej však dostihl povolávací rozkaz a musel nastoupit k jednotce Technických praporů do Hradce Králové.

Členové oddílu Ostříž, kteří po soudním procesu zůstali na svobodě, se ani po zavření svých soukmenovců nepřestali scházet a plánovat sabotážní činnost. Takzvaný Štáb sedmi byl orgán, který se na půdorysu původní skupiny zformoval kolem jiného člena, Rudolfa Probsta. Během roku 1953 i následující zimy pak připravoval další protistátní aktivity. Příběh Jindřicha Valenty, který se do ilegální skupiny skautů přidal na podzim roku 1952 a jehož výpověď jsme pro Paměť národa zaznamenali rovněž, však svědčí o tom, že v daném období už k žádnému většímu úspěchu dojít nemohlo. Po incidentu u Jilemnice si totiž všechny zúčastněné vzala do hledáčku StB a jejich činnost začala být důsledně monitorována. Z dnešního pohledu je patrné, že si policisté i prokurátor museli být vědomi také držení střelných zbraní a vyčkávali na správnou příležitost k jejich zajištění.

„Mirek Oberman si nechal ve své pracovní skříňce pistoli, ale onemocněl žloutenkou. Někdo v podniku ji chtěl vydezinfikovat a našel corpus delicti,“ vzpomíná Jiří, kterého několik dní poté přišli zatknout přímo k útvaru, u nějž sloužil. 15. května 1954 se tak ocitl v ruzyňské věznici, následovaly dny, kdy musel na cele bez ustání chodit, v noci svítilo ostré světlo, od něhož se nemohl odvrátit, k tomu neustálé tvrdé výslechy. Naznačili mu, že hledají zbraně – svou pistoli přitom tou dobou měl schovanou doma za ústředním topením. Bál se, že pokud ji v bytě rodičů najdou, odskáčou si to i jeho nejbližší. “To bylo největší trauma, které nade mnou viselo, to byl ten damoklův meč. Kdo to nezažil, nepochopí, “ popisuje situaci, kdy po několika dnech brutálního nátlaku vyhověl vyšetřovatelům a souhlasil, že bude jako tajný spolupracovník nápomocný bezpečnostním orgánům.

“Pamatuji si, že jsem měl slzy v očích. Bylo to něco, co bylo proti mé vůli a mému přesvědčení. V životě bych to býval neudělal, ale nic jiného mi nezbývalo. Nebyl jsem – a nejsem – na to hrdý, ale udělal jsem jediné možné,” vysvětluje a dodává, že jakmile se dostal ven a podařilo se mu odstranit pistoli z bytu rodičů, veškerá jeho “spolupráce” skončila. Vrátil se k útvaru v Hradci Králové a kamarádům “na cimře” podle svých slov okamžitě řekl, co se stalo – že ho donutili slíbit, že na ně bude donášet. Podle spisu, který se k jeho osobě dochoval v Archivu bezpečnostních složek (arch. č. TS-53518 MV), se s ním pak kontrarozvědka několikrát sešla, v srpnu 1954 ho přiměli, aby spolupráci stvrdil vlastnoručně psaným slibem – ale k reálné spolupráci nikdy nedošlo.

“Tak jako tak jsem věděl, že to máme spočítané a že jdeme do lágru,” vysvětluje s tím, že snažit se získat výhody na úkor svých přátel pro něho nepřicházelo v úvahu. “Sice jsem to podepsal, ale v životě jsem na nikoho nic neřekl. I když na mě tlačili.”

Spis to potvrzuje. Ještě v roce 1954 orgány spolupráci s ním ukončily a bez milosti ho zařadily do chystaného soudního procesu s členy ilegální skautské organizace. V tomto procesu, který proběhl v březnu 1955, byl hlavním obžalovaným Emanuel Racek, zvaný Orion – ten paradoxně skupině pouze zprostředkovával výuku lesní moudrosti a s ilegální činností neměl vůbec nic společného. Jednotlivé členy oddílu odsoudili k jednomu až dvanácti letům odnětí svobody. Dohromady bylo v rozsudku rozdáno více než sto třicet let za mřížemi a po jeho vyřčení následovala deportace všech obžalovaných mladých mužů do pracovních táborů. Jiří Lukšíček vyfasoval šest let.

Skautský kredit

„Vykopli mě rovnou u brány se dvěma dekami, ešusem a pracovním mundúrem a posléze mě odvedli na cimru, kde jsem se měl ubytovat. První otázka od jednoho ze spoluvězňů zněla: ‚Za co jsi tady?‘ Řekl jsem, že za velezradu. On se zeptal, za jakou velezradu, načež jsem mu vysvětlil, že za skauting. Nadchlo ho to natolik, že zvolal: ‚Ty jsi skaut? No tak to je bezvadné!‘“ vzpomíná Jiří na sugestivní uvítání v takzvaném likvidačním táboře. Sám pak upozorňuje na to, že užité adjektivum znamená v tomto případě nejvyšší úmrtnost trestanců, kterou právě lágr Nikolaj mezi ostatními dlouhodobě vykazoval. Za jeho ploty bylo také umístěno největší procento politických vězňů, kteří museli každý den ve skupinách obtažených řemenem pochodovat hlídaným koridorem směrem k šachtě Eduard, která byla vzdálená několik kilometrů.

„Takhle nás tam prostě brali. V jáchymovských lágrech jsme měli obrovský kredit,“ dokončuje svoji myšlenku o zvláštním postavení skautů pamětník s tím, že se na Nikolaji postupně setkal s Miroslavem Koptem, Jiřím Holubcem a Františkem Bobkem. Právě po boku bývalých členů Ostříže zažil v táboře také pověstnou epizodu spojenou s vrchním dozorcem, kterému se mezi mukly přezdívalo Fešák. Ten byl do lágru povolán bezprostředně potom, co několik vězňů uteklo vlastnoručně vykopaným tunelem vedoucím z ubikací až za ostnatý drát. „V té době jsme stávali tři až čtyři hodiny na place, zatímco oni dělali takzvaný filcunk, v rámci kterého nám rozházeli i to málo, co jsme na barákách měli. Následně nám dali dvě hodiny na to, abychom si všechno roztřídili zpět. Pak nás přišli zkontrolovat a kontrolovali, zda tam nemáme binec,“ popisuje pamětník šikanu trvající několik dalších měsíců.

Během jedné ze zim, kterou v likvidačním táboře strávil, se na něj zaměřil bachař, jemuž muklové neřekli jinak než Klika. Všechno začalo tím, že mu po jedné těžké denní směně skočil na zmrzlé nohy v gumákách a pamětník jej v sebeobraně i náhlém záchvatu bolesti odmrštil do závěje. Nadřazenost, kterou vůči trestancům jejich dozorci požívali, dobře ilustrují události, jimiž Klika svou oběť trestal až do následujícího léta. „Pamatuji si, že měl oči jako ledové rampouchy. Čtyři měsíce jsem kvůli němu musel den co den odklízet sníh z koridoru nebo škrábat brambory,“ vzpomíná bývalý mukl s tím, že jej před ponížením, které by dozajista pokračovalo dál, zachránilo náhlé rozhodnutí o uzavření tábora. Všichni trestanci, kteří si na Nikolaji odpykávali trest, byli v červenci 1958 přemístěni do jiných táborů. Jiří se díky této události objevil na Rovnosti, kde se potkal mimo jiné také s Jindřichem Valentou. Jejich kontakt však podléhal určitým omezením plynoucím z toho, že byli umístěni do jiných směn a ubytováni na jiných barácích.

Energický pamětník disponuje i ve svých sedmaosmdesáti letech neuvěřitelnou pamětí a své svědectví dokáže věrohodně doložit řadou podstatných detailů. Velká část z něj je věnována právě popisu každodenní reality v jáchymovských lágrech. Zavalení kamarádi na šachtě, útěky vězňů a sebevraždy bezmocných kulaků, ošizené jídlo, nesnesitelná zima a tvrdé dny v temné korekci. To všechno se v jeho větách mísí s přezdívkami dozorců jako Sputnik, Černá Máry, Korejec, Boxer nebo třeba Kobylí hlava. Zvláštní vztah dvou skupin lidí, které nesmyslná ideologie svedla na jediné místo v srdci Krušných hor, působí po letech absurdně i tragicky zároveň. „Psychicky nás už nemohlo nic zlomit. Co by nás mohlo zlomit?“ táže se urputně Jiří a ve studiu se rozhostí ticho, které po chvíli přeruší jeho hlas: „Člověk to musel překousnout. Prostě musel.“

Zákaz

Pamětník i ostatní uvěznění skauti byli propuštěni na amnestii v květnu roku 1960. V lágrech strávil téměř šest let, která jsou označována jako nejhezčí životní etapa. Po tom, co vyfasoval civil a tři stovky z vlastní vkladní knížky, se vydal v zástupu ostatních trestanců na nádraží v Ostrově nad Ohří. Domů dorazil pozdě odpoledne a na stole jej čekaly meruňkové knedlíky společně s dopisem, který mu oznamoval povinnost nahlásit se na pracovní úřad. Druhý den tak skutečně učinil a zanedlouho začal i s Františkem Bobkem pracovat v podniku Aero Vysočany. Nově získaná pozice mu však vydržela jen do chvíle, kdy mu po necelém půl roce přišel povolávací rozkaz k Technickým praporům do Olomouce. Zde si odkroutil zbytek vojenské služby. Hned po ní nastoupil do ČKD Stalingrad, kde pracoval v oddělení konstrukce železa až do roku 1965. Poté začal působit jako pedagog na tamním učilišti.

V roce 1967 se jemu i ostatním skautským kamarádům podařilo zorganizovat neoficiální rodinný tábor. O rok později už bylo na dříve zapovězené tradice možné navázat legální cestou. Rys, Hobby, Stopař a další se nerozmýšleli ani vteřinu a hned na jaře začali s obnovou Ostříže. Pamětník se ujal vedení 233. skautského oddílu, František Bobek šéfoval 145. oddílu a Oldřich Rottenborn vedl celé středisko. Následující dva roky se jim i přes nepříznivou politickou situaci po invazi vojsk Varšavské smlouvy podařilo udržet rytmus schůzek i pravidelné letní tábory. Všechno dělali ve svém volném čase i přesto, že už měli vlastní rodiny.

„V roce 1970 si mě zavolali do Bartolomějské. ‚Tak vy skautujete dál! Tak jak to s vámi bude?‘“ vzpomíná Jiří na estébácký výslech, na který byl pozván těsně potom, co československé úřady znovu oficiálně zrušily Junáka. Několik dní nato Jiřímu i dalším vedoucím střediska definitivně zakázali pracovat s mládeží. Pro pamětníka to navíc znamenalo konec jeho pedagogické profese na učilišti ČKD. „Měli nás pořád v merku. Šest skautů, které v padesátých letech zavřeli, sledovali i s nástupem normalizace. Ne že bychom se po tom incidentu rozešli. Samozřejmě že jsme se dále scházeli. K dětem jsme se však už nemohli ani přiblížit,“ komentuje nelehkou situaci skaut, který se své milované činnosti musel zříci na dalších dvacet let.

Středisko Ostříž bylo po dobu normalizace včleněno pod organizaci TIS jako turistický oddíl mládeže. Po roce 1989 mu byla znovu navrácena vlajka Junáka a Jiří se stal jeho hlavním vedoucím. Ve své funkci působil až do roku 2002 a skautské hodnoty předává mladým následovníkům dodnes. Během devadesátých let mu v tom zdatně asistovala řada těch, kteří si spolu s ním za protistátní akce odpykávali léta za mřížemi. Pamětník za námi do studia Paměti národa přišel čtyřikrát i přesto, že jsme již předtím měli jeho svědectví zaznamenané s pomocí diktafonu. Jeho snaha uchovat příběh o tom, jak se komunistická totalita zalekla mladického odhodlání, je fascinující. Právě proto jsme i psaní tohoto textu věnovali zvláštní pozornost a vytvořili jej propojením svědectví zaznamenaného jak na starším, tak na současném záznamu.