Františka Lukášová

„Potom jsme z té Prahy dojeli do Březí. Ale kde jsme vystupovali, jak jsme cestovali, jak dlouho, to už si ani nepamatuju. Ale dojeli jsme do Březí na nádraží a teta Babirádová tam pro nás přijeli s vozem s krávama. No to byl pro nás zážitek! Říkám: ,Panebože, co toto tady je. Taková kárka, takový vozíček a krávy,‘ no my jsme zůstali hledět, jak kdybysme spadli z Marsu. To byl náš největší zážitek, když jsme přišli z Březí do Dunajovic. A to jsme ještě ve skutečnosti neměli kde bydlet. To bylo to nejhorší.“

„A tak začal děda v tom osmačtyřicátém hospodařit, vlastně začal, už jak jsme přišli v tom čtyřicátém sedmém, až jsme bydleli na vlastním. Tak hospodařili a teď jak to šlo, jak začali ti komunisti, tak ho zavřeli, že zabíjel prasata načerno. Ale to nebyla vůbec pravda. Nás bylo deset děcek, jak by mohl zabíjet načerno, když jsme ani prasata dohromady neměli. Pak byl taky znechucený, ale dobře mu tak. I ten pán mu říkal: ,Budete toho někdy litovat, když půjdete do Československa.‘ Otec mu říkal, že on nikdy. No ale bohužel, stalo se to, že pak opravdu litovali, že si to zpáteční vízo nevzali, že se nepřesvědčili, jak to tady vůbec je. Ty první roky to byla katastrofa, byly to katastrofální začátky, protože on ještě k tomu nevěděl, co a jak má dělat. Myslel si, že tam má pole, má tam dvě krávy a bude hospodařit.“

„No a naši potom ten barák s polama dostali, a tak jsme už hospodařili doma. Takže jsme nikam do práce nechodili. Akorát co jsme chodili pomáhat sedlákům. A na to do smrti nezapomenu. Když jsme byli nadření, jako děcka, no já už jako děcko ani ne, mně bylo šestnáct roků. Ale po práci jsme došli k těm sedlákům, jako že nám dají večeři. Panebože, brambory s kyškou! Jéžišmarja, to jsme v životě doma ve Francii nejedli, to nebylo takové jídlo. Člověk nadělaný, na poli celý den a oni nám dají na večeři kyšku a brambory. No to mám teda památku, na to nezapomenu, na ty začátky, když jsme dělali u těch sedláků. To jsme byli u nějakých Hladíků, bývali naproti potoka, na Poštovní. No říkám, chodili jsme pomáhat sedlákům. Doma jsme byli, myslím, čtyři a oni dva, matka, otec, sestra Míla, já, Štefka už byla taky velká, takže nás bylo na těch sedm hektarů celkem dost, abysme si to podělali. A náš otec byl tak strašně hodný, že nás posílal pomáhat k těm sedlákům.“