Erika Loudová

* 1938

  • „Maminka tam nemohla vůbec na záda, nevím, co to bylo, prostě se nemohla hnout, tak nám přestali dávat jídlo, protože nemohla pracovat. Tak tatínek zapíchnul vidle do hnoje a přestal taky pracovat. Tam jsme měli menší místnost u chlíva, tam byly akorát dvě postele a uprostřed taková chodbička. Z jedné strany jsme měli skříň a z druhé strany stůl. A já jsem chodila, když vozili chleba, jednou týdně žebrat chleba, jestli by mi ho dali bez lístků, tak mi ho dali. Maminka ho krájela na kostky a sušila. Měli jsme takový lněný pytel a do toho jsme to dávali, a když jsme měli hlad, tak jsme si ho brali. A potom, když rodiče nepracovali, tak jsme měli vodu a ten chleba. Potom ale přišli, že nám budou zase dávat jídlo, ať jde tatínek zase pracovat.“

  • „My jsme si přivezli s sebou slepice a kohouta a pod námi bydleli taky nějací Němci a shodou okolností k nim tchyně chodila na návštěvu. Dozvěděla se, že máme taky kohouta, a ona měla taky slepice a potřebovala kohouta, a tak začala chodit k nám. Já jsem se jí zalíbila, protože maminka, jak jsme se sem odstěhovali, dostala strašný ekzém a já musela v 15 letech všechno dělat.“

  • „To bylo v pětačtyřicátém, oni asi sbírali ty muže a vzali je na hladový pochod. Tři dny nepřišel domů, maminka z toho byla úplně špatná. A jak jsme si hrály na dvorku, tak vždycky přišel z Jarní ze zatáčky. A teď koukám nahoru a vidím tatínka po těch třech dnech. Místo toho, abych utíkala tatínkovi naproti, tak jsem fofrovala nahoru do třetího poschodí, mamince jsem řekla: ‚Tatínek se vrací!‘ a dolů za tatínkem.“

  • „Hodná na mě nebyla učitelka v Libáni, to už jsem chodila do měšťanky. Ze všech předmětů jsem měla dvojky a jedničky a ruční práce a tělocvik jsem vždycky měla trojku, ta mě úplně nenáviděla." – "A myslíte si, že to bylo proto, že jste byla Němka?" – "Určitě, určitě. Potom jsme cvičili na slet, to si pamatuji, to jsem měla na tu učitelku strašný vztek. To jsme si měli koupit úbor – tričko a trenýrky, a já jsem vyškemrala ty peníze od rodičů. A když mi to prodala a já si to doma otevřela, tak jsem viděla, že ty trenýrky nebyly nové, že už byly sem tam zašité, tričko bylo úplně našikmo. Rodičům jsem to neřekla, protože by je to hodně mrzelo. Mě to tenkrát mrzelo hodně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jablonec nad Nisou, 13.06.2022

    (audio)
    délka: 01:30:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tatínek chtěl po válce odejít do Německa. Žádal a žádal a vždy to zamítli

Erika Loudová ve dvaceti letech na svatební fotografii
Erika Loudová ve dvaceti letech na svatební fotografii
zdroj: archiv Eriky Loudové

Narodila se 21. července 1938 v Jablonci nad Nisou německým rodičům. Její otec Michael Franzel nemusel ze zdravotních důvodů na frontu, sloužil ale tři roky v Jugoslávii. V březnu 1943 se narodila její sestra Sieglinda. Po válce její otec na tři dny zmizel, revoluční gardy ho odvedly do pochodu Němců. Rodina se jako jediná z příbuzenstva nevysídlila do Německa, i když si to její otec přál. Jako specialista-nástrojař musel v Československu zůstat a nastoupit do soustružnické továrny Spilba v Libáni u Jičína. Rodina žila v Libáni pět let kromě jara 1948, kdy museli kvůli udání pracovat tři měsíce v zemědělství u Havlíčkova Brodu. V roce 1951 se přestěhovali zpět do Jablonce nad Nisou, kam byl její otec přeřazen na práci do národního podniku Plastimat. Z finančních důvodů nemohla studovat na střední škole a nastoupila jako písařka do jablonecké šroubárny. Po roce začala studovat večerní hospodářskou školu a našla si práci korespondentky v Jablonexu. V roce 1958 se vdala za Kurta Loudu z německé jablonecké rodiny. Po narození prvního syna vykonávala deset let domácí práce pro podnik Skleněná bižuterie, poté nastoupila do „Skleněnky“ jako mzdová účetní a po čase se stala vedoucí závodní jídelny, kterou vedla až do odchodu do důchodu. V červnu 2022 žila v Jablonci nad Nisou v rodinném domě, který nechal postavit otec jejího muže.