Břetislav Loubal

„Fraška, to neexistovalo prakticky, to se nedá říct, že tam byla nějaká obhajoba. To byl další estébák, který se musel chovat trochu slušně a který si vás tak nadbíhal jaksi. A dával pozor, kde se podřeknu nějak. Hned na to oni navázali a fungovalo to dál podle nich. To nemělo se soudem nic společného. U toho se mlátilo taky. To byli grázli. To byli takový lidi druhé kategorie. Nebo já nevím, jak to mám říct. Tím, že někoho zmlátil, tak byl pánem. Tam jim nikdo nic neřekl. Když zabil někoho, tak nic. Tak ho odtáhli a hotovo. Řekl bych, že se s tím sžije nebo tak nějak. Odpustit to se nedá… to se nedá odpustit.“

„Přímo při vyučování zaklepali na dveře a kantor, který zrovna učil, tomu řekli, že se mnou potřebují mluvit, aby mě vyvolal. Tak mě vyvolali a za dveřmi stáli dva estébáci. Každý z jedné strany dveří. Jak se to otevřelo a já jsem udělal krok dopředu, dveře udělaly takhle a hotovo, už jsem tam byl. (Odvezli mě – pozn. ed.) na Cejl (věznice v Brně – pozn. ed.). To byl ráj pro takový lidi, kteří… no, pro estébáky zkrátka. Ti měli frňák nahoru a mlátili, koho uviděli a koho je napadlo. Vynucovali si výpovědi i takový, co nebyla pravda třeba. Že vás dobřinkali, domlátili. To bylo zcela normální.“