Hana Lobkowiczová

„Chodili jsme spolu od školy k Jiráskovu mostu, vedle sebe. Už od kvarty – neuvěřitelné. Ale to bylo jiné chození než teď. Opravdu naprosto platonické. Dělali jsme na sebe oči a tak. – “A věděla jsi, z jaké rodiny byl? Nebo to vyplynulo spontánně?” – Ne, to jsem samozřejmě věděla podle jména. Ale on byl neuvěřitelně skromný. Protože jeho maminka, moje budoucí tchyně, byla vdova, tak neměli peníze. A my jsme všichni přece jenom měli namazaný chleba na svačinu. Kdežto on neustále jedl chleba namazaný rajským protlakem, protože na víc neměli. Máslo tenkrát nebylo, to se muselo sehnat nějak podfukem. On byl opravdu neobyčejně skromný. Nikdy se nevytahoval. Natož aby někomu říkal, že je Lobkowicz.“

„Věděla jsem, že si nemůžu vybírat. To nešlo, přidělování bylo automatické. A nejenom na východní Slovensko. To bylo běžné pro ‚nežádoucí lidi‘. Takže jsem věděla, že někam půjdu. A Ústí ještě nakonec bylo schůdnější než východní Slovensko. Nastoupila jsem tam 1. ledna 1953. Přidělili mě na infekční oddělení. Musela jsem dělat vyšetření pacientů. Tenkrát tam byly ještě dětské obrny a záněty mozkových blan. Musela jsem dělat funkce páteře a takové věci jsem se musela naučit. Byla jsem tam od sedmi hodin do dvanácti. A v jednu hodinu jsem nastupovala na obvodě jako středisková. Tam jsem byla každý den od jedné do sedmi. A v sobotu jsme dělali do jedné. V poledne se celé Ústí sebralo, šlo na vlak a jelo do Prahy. Naštěstí jezdil takzvaný Berlíňák, který byl přímý rychlík Berlín – Vídeň. Byli jsme celý vlak plný doktorů. A v neděli ve dvanáct přesně jsme jeli nazpátek a nastupovali do práce.“