Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Lobkowiczová (* 1928)

• narozena 17. ledna 1928 v Praze, vlastním jménem Nováková

• povoláním lékařka

• jako dospívající zažila bombardování Prahy v únoru a květnu 1945

• v 50. letech jako lékařka povinně přidělena do Ústí nad Labem

• manžel František Lobkowicz, ze šlechtického rodu Lobkowiczů, heraldik a genealog, sloužil u PTP

• dvojče Věra Nováková, významná česká ilustrátorka, malířka a sochařka

• otec Bohumil Novák, působil jako starosta pražské čtvrti Braník

• syn Michal Lobkowicz, poslanec České národní rady a později Poslanecké sněmovny za KDS, ODS a US-DEU, od ledna do června 1998 ministr obrany

• za komunismu a po sametové revoluci v kontaktu s českou šlechtou, zejména Kinskými a Czerninovými

Hana Lobkowiczová se narodila 17. ledna 1928 v Praze. Spolu se svým dvojčetem Věrou představovaly další dva přírůstky do početné rodiny Novákových, kteří již v té době měli čtyři děti. Den jejich narození byl pro Novákovy šťastný i nešťastný zároveň. Místo očekávaného jednoho dítěte se jim narodily dvě, do té doby nejmladší dcera Alenka však kvůli očkování provedeném infikovanou jehlou v ten samý den zemřela. Řadu sourozenců po dvojčatech nakonec završil bratr Zdeněk. Hana Lobkowiczová tak vyrůstala v pestrém kolektivu celkem šesti dětí – čtyř sester a dvou bratrů. Nejpevnější pouto přitom vždy měla právě s dvojčetem Věrou: „Cítíme, když se něco děje. Něco tam je ve vzduchu, co nás váže.“

V centru branického dění

Otec Bohumil, povoláním právník, působil celý život v Obchodní a živnostenské komoře (později Československé obchodní komoře) na pražském náměstí Republiky. Tam se také seznámil s matkou pamětnice, která zde pracovala jako sekretářka: „Otec si ji vybral proto, že toužil po veliké rodině a ona byla ochotná rodit ty děti. A asi tam byla taky nějaká láska!“ Pro rychle se rozrůstající rodinu koupil otec na splátky rozlehlou parcelu v pražské čtvrti Braník. Dům, kolem kterého vybudoval velkolepou zahradu, a dokonce i malý lesík, se brzy stal centrem branického dění. Do čtvrti se záhy nastěhovala řada rodinných známých i příbuzných. Otec navíc neváhal poskytovat bezplatné právní rady komukoli ze sousedství, a byl tak v okolí oblíben. Později nějakou dobu působil jako branický starosta. Haně Lobkowiczové se při vzpomínce na Braník, kterému sama neřekne jinak než „Bráník“, vybavují hlavně bezstarostné chvilky v dětském kolektivu – ježdění na koloběžce, lezení na stromech, bruslení na ledě, hraní volejbalu, ale i to, jak druhá nejstarší sestra Mája spadla při pálení čarodějnic do ohně a měla puchýře po celém těle. Pro ucelený obrázek stojí za zmínku, že splátky za rozsáhlý pozemek a dům nejstarší sestra pamětnice Bohunka splácela až do své smrti.

Křičely jsme, že Hitler je vůl

Přístup k výchově byl v rodině Novákových liberální. Otec, intelektuál a humanista, během války poslouchal české a slovenské vysílání BBC, a doma se tak často diskutovalo o aktuálním dění, což mělo vliv i na děti. Hana Lobkowiczová si vybavuje, jak s Věrkou při příchodu do školy často předstíraly, že si zavazují tkaničku, aby nemusely odpovídat na hajlování jednoho z učitelů, který byl velkým podporovatelem nacistického Německa. Jindy zase cestou domů na celou ulici křičely, že Hitler je vůl. Vzpomíná také na jednoho z branických sousedů – pana Seiferta – který se během války náhle začal projevovat jako přívrženec nacismu a na střechu si umístil rozměrný symbol hákového kříže. Novákovi se s ním proto i přes předchozí dobré vztahy přestali stýkat. Teprve po válce vyšlo najevo, že soused pracoval pro americké tajné služby: „Kryl to tímhle způsobem. Je velice poučné, že takoví lidé také byli.“

Z konce války si Hana Lobkowiczová vybavuje únorové bombardování Prahy, kdy se vydala z Braníku pěšky na Pankrác hledat bratrovu rodinu. Cestou viděla zničené domy v okolí Resslovy ulice v Praze 2, včetně jedné ze zástaveb na rohu, na jejímž místě dnes stojí známý Tančící dům. Bratrova rodina nálety naštěstí přestála bez úhony. Následnou poválečnou odplatu na německém obyvatelstvu vnímala pamětnice jako velmi necivilizovanou: „U Národního technického muzea upalovali nějakou ženu, to bylo hrozné. Předtím jsme šly po Václaváku s matkou. Byly tam hromady lidí a ti na kandelábru věšeli člověka. Říkaly jsme: ‚To je hrozné, to by se přece nemělo dělat.‘ A přišel nějaký pán a říkal: ‚Buďte zticha, nebo vás tam taky hned pověsíme!‘“

Lobkowiczovi jedli chleba namazaný protlakem

Do školy začaly chodit s Věrkou ještě před válkou, nejprve v Braníku. Když pak byla v den přijímacích zkoušek na gymnázium Věra nemocná, odmítla se jich Hana Lobkowiczová zúčastnit sama. Šly tak nejprve na rok do měšťanky a potom již za války přestoupily na Jiráskovo gymnázium v Resslově ulici. Zde se také pamětnice seznámila se svým budoucím manželem, Františkem Lobkowiczem: „Chodili jsme spolu od školy k Jiráskovu mostu, vedle sebe. Už od kvarty – neuvěřitelné! Ale to bylo jiné chození než teď. Opravdu naprosto platonické.“ František Lobkowicz přitom svůj šlechtický původ nikdy nezmiňoval. S matkou, která byla téměř slepá a k tomu jako vdova prakticky bez finančních prostředků, naopak žili velmi skromně: „Neustále jedl chleba namazaný rajským protlakem, protože na víc neměli.“

Školu dokončili všichni tři už v poválečném Československu, místo němčiny se teď učili rusky. Zatímco Věra šla po maturitě na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU), Hana Lobkowiczová se rozhodla pro medicínu. František začal studium práv a plánoval diplomatickou kariéru. Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 však rychle pochopil, že se vzhledem ke svému rodinnému původu diplomatem nikdy nestane. Přestoupil proto také na medicínu. Již v roce 1952 však byl režimem povolán do Pomocného technického praporu (PTP) – armádního útvaru, kam byly v letech 1950 až 1954 umisťovány za účelem internace a převýchovy tzv. politicky nespolehlivé osoby.

Pétépácká idylka

I rodina pamětnice, majíc blízko k intelektuálním kruhům, se stala pro komunistický režim záhy nežádoucí. A to zejména poté, co se její otec vymezil proti vysoce postavenému funkcionáři Zdeňku Fierlingerovi. Následkem toho byla Věra vyloučena z AVU a nejmladší bratr Zdeněk nepuštěn k maturitě. Haně Lobkowiczové hrozilo, že pokud nebude vdaná, bude po ukončení studia povinně poslána na východní Slovensko. Svatba, kterou s Františkem po deseti letech známosti již beztak plánovali, se uskutečnila v červenci 1952. V listopadu již František nastupoval jako „pétépák“, v té době ještě s nejistým výhledem, na jak dlouho. Pamětnice sice Slovensku unikla, jako lékařka však byla pracovně přiřazena do Ústí nad Labem, kde byl v té době nedostatek lékařů. Zde sloužila každý den dvanáctihodinové směny, aby se v sobotu po závěrečné půldenní šichtě tak jako celá řada dalších doktorů sebrala a jela na den domů do Prahy nebo za Františkem do Milovic. Po další dva roky, kdy byl František u PTP, se vídali jen sporadicky: „Někdy dostal propustku přes noc. Byly tam báby, které pronajímaly pokojíčky – špinavé a plné blech. A tam jsme mohli přespat společně. To byla idylka!“  

Rodinný život

Zpočátku tak byla pamětnice sama i na výchovu dcery Jany, která se kvůli komplikacím při porodu narodila s postižením. Kvůli péči o Janičku musela opustit práci v Ústí nad Labem. Zaměstnání v Praze se jí pak hledalo těžko a během krátké doby vystřídala několik pozic. Přibližně rok po narození Janičky, v roce 1954, byl však František k jejímu štěstí z povinné vojenské služby propuštěn. Protože mu ovšem režim neumožnil stát se lékařem, vystudoval epidemiologii a nakonec pracoval jako virolog v Nemocnici Na Bulovce.

K Janičce přibyli v roce 1959 dcera Marjenka a v roce 1964 syn Michal. S hlídáním dětí pomáhala Haně Mimi Czerninová, z šlechtického rodu Czerninů. Ta jen těžko sháněla práci, dlouhá léta totiž byla komunistickým režimem z politických důvodů vězněna, mimo jiné také například spolu s významnou československou disidentkou Růženou Vackovou. Stav dcery Janičky se bohužel nadále zhoršoval. Hana Lobkowiczová ji tak na radu sestry Bohunky nakonec dala přibližně ve čtrnácti letech do ústavu, kde Jana nedlouho nato zemřela. Druhá dcera Marjenka vystudovala medicínu. Syn Michal byl geolog a po sametové revoluci poslanec České národní rady a Poslanecké sněmovny za Křesťanskodemokratickou stranu, později za ODS a Unii svobody. V období od ledna do července 1998 zastával funkci ministra obrany a sehrál důležitou roli při jednáních o vstupu České republiky do NATO.

Nepatlat se v minulosti

Ani po návratu z vojny František neunikl občasným výslechům. Hanu Lobkowiczovou ke spolupráci režim lákal jen jedinkrát. Měla donášet na diplomaty, kteří bývali jednou za čas ubytováni v domě matky jejího manžela. Díky výmluvě, že neumí cizí jazyky, se pamětnici podařilo spolupráci uniknout: „Viděli, že jsem tak blbá, že prostě nemají šanci.“ Když se však v době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vraceli z dovolené v zahraničí, přece jen emigraci zvažovali. Ale po třech měsících strávených v nejistotě v Rakousku se rozhodli pro návrat, zejména kvůli rodině. V následujícím období normalizace pak byla kvůli častým kontaktům s disidenty v hledáčku režimu zejména Věra a její manžel, výtvarník Pavel Brázda.

Jako určitý únik si v nešťastné době našel František zálibu v genealogii a heraldice. V oboru byl samouk, chodil často na výstavy, bádal v knihách nebo se setkával se důležitými heraldiky, jako například Václavem Měřičkou. Na základě svých rešerší vydal v roce 1995 v Česku unikátní Encyklopedii řádů a vyznamenání, ve které kromě podrobného přehledu zmapoval vývoj, organizaci, způsob udělování i nošení řádů a vyznamenání. Sám měl přitom blízko k Suverénnímu řádu maltézských rytířů. Když byl po roce 1989 oficiálně obnoven, stal se zástupcem jeho velvyslance v Československu. Pomáhal vyřizovat zejména administrativní a restituční záležitosti.

Občasný kontakt s Lobkowiczovými i dalšími šlechtickými rody udržuje pamětnice dodnes. Setkávají se prý zejména na pohřbech, svatbách nebo křtinách. Zda ji nebo Františka komunistický režim někdy sledoval, pamětnice neví a již ani vědět nechce. Po manželově smrti v roce 1998 hodně cestovala a „přestala mít chuť se v tom patlat“. „Byl to běžný život, jaký prožívá každý. A samozřejmě největší opora byla vždycky Věrka,“ uzavírá Hana Lobkowiczová při pohledu zpět.