Vladimír Linhart

„Jeli jsme domů a já jsem si chtěl vzít Nadju s sebou. Ale v Hagenwerder, jeli jsme tentokrát ne přes Žitavu, ale přes Hagenwerder, poněvadž jsme si řikali, že tam jsou Poláci a Němci, ty že nás nezastavěj… V Hagenwerder nás Poláci roztrhli, ne Němci. Ještě na jednom obrázku mám napsaný, že se vrátili v pořádku do ubytovny, to tam najdete napsaný. Takže pak jsem měl pokusy – můj švagr jezdil do Ruska jako výzkumný pracovník z brněnského výzkumného ústavu stavebních hmot, ten se ji pokoušel najít. Pak jsem měl kamaráda, kterej tam dělal zastoupení za Škodovku, tomu se to taky nepovedlo, prostě jsme ji nenašli. Dokonce jsme se dozvěděli, že v tý vesnici Dubrovka nezůstal z původních obyvatel nikdo, to jsme se dozvěděli.“

(Když potkal po 2. světové válce Jana Masaryka na Olšanských hřbitovech) „A ona se teprve po válce, když ho [Tomáše G. Masaryka] udělali prezidentem, dověděla, že to byl vlastně syn prezidenta, ten, co ji tahal za copy. A on si to pamatoval. Tak mi řiká: ‚Kamaráde, tak v tomto případě ti dávám právo užívat jméno mého otce jako jméno svého kmotra.‘ Tak takhle jsem přišel ke kmotrovství prezidenta Masaryka.“

(Během totálního nasazení v Německu, když potkal s přáteli v hospodě Hitlera) „A někdo tam řek: ‚Česká buchta – dobrá buchta, a spasiba!‘ Oni viděli, že holky maj U [jako Ukrajina] a že je obsluhovaly. A stavbyvedoucího vzali zpátky, poněvadž jeli přes Hirschfelde, tak ho vysadili, aby nemusel s námi. Tak jsem se ho druhej den ptal, kdo to jako vyslovil to poděkování, a on mně tvrdil, že sám Hitler.“

(Když si Vladimír Linhart kolegům v ČKD posteskl, že by se mu hodila na stavbu silná žárovka, která se normálně neprodávala, ale kterou v podniku měli.) „Tak se stalo to, že jeden kamarád, kluk mladší než já, povídá: ‚Mistře, to neni žádnej problém. Já vám ji donesu.‘ A já řikám: ‚Prosim tě, jak?‘ Oni takhle na vrátnici občas kontrolovali a to by mohl mít člověk průser a já jsem nechtěl, mně se krádeže protivily. A on co udělal: vzal tu žárovku, přivázal ji na provázek, druhej konec si přivázal na krk. Žárovka se mu plácala na zádech, a když šel z vrátnice, tak se vrátný smáli, měli z toho srandu – oni si mysleli, že je rozbitá, ne ukradená. Tak jsem ji získal, byla to moje nevlastní krádež.“