Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Linhart (* 1924)

• narozen roku 1924

• vyučen ve výrobě cementového zboží

• 1943-1945 totálně nasazen v Německu

• setkání s Adolfem Hitlerem

• návrat domů po válce znamenal odloučení od ukrajinské přítelkyně

• vojenská služba

• setkání se sedmi prezidenty

• znárodnění dílny

• práce v ČKD a Tesle

Linhartovi starší

Vladimír Linhart se narodil v Doubravě u Hořic v roce 1924. Matka pocházela z Doubravy. Brzy s mladším bratrem osiřeli, a tak musela nastoupit jako dělnice do textilní továrny (přestože jí ve škole doporučovali, že má jít studovat na učitelku), aby sebe i sourozence uživila. Otec pocházel z hradu Pecka, kde jeho předkové sloužili hraběti Harrachovi. Jako vyučený soustružník dřeva vyráběl hračky, které chtěl prodávat dokonce až do USA. Naneštěstí při zprostředkování zámořského obchodu natrefil na podvodníka, který ho obral, a z amerických plánů tak rychle sešlo. Po tomto neúspěchu se v roce 1928 rodina přestěhovala do Malšovic v Hradci Králové, kde strýc Jaroš koupil společně s Vladimírovou matkou cementářskou dílnu. V této dílně pak společně pracoval strýc i otec, zatímco matka se starala o malé hospodářství: kousek pole a několik zvířat - slepice, prase, kozy. „Na stravu jsme se měli dobře. Maminka vždycky říkala, že nejzdravější je ‚kozí vermut‘, jak to nazývala. A když se dožívám devadesátky, myslím, že měla asi pravdu.“

Rezoun

Malý Vladimír vychodil pět let malšovické základní školy a čtyři roky školy měšťanské, na jejíž poslední třídu si již musel sám vydělat peníze: „Pomáhal jsem v dílně, jezdil jsem po stavbách, vyřizoval vzkazy a rozvážel vzorky fasád.“ Z dětských let si pamatuje na malého Pepu Beka, ze kterého posléze vyrostl slavný herec, i na malou Soňu Červenou, rovněž později herečku, která do Hradce Králové jezdila za dědou. Obzvláště rád vzpomíná na rok 1930, kdy městem projížděl prezident Masaryk při cestě za nemocným Aloisem Jiráskem. S otcem vyrazili na nádraží, prezident procházeje se po peronu si všiml Vladimírových zrzavých vlasů a pohladil ho po hlavě. Všichni kamarádi mu záviděli: „Kluci mně nadávali Rezoun, ale po tomhle přestali a začali mi říkat Vladimíre.“

Valcova dílna

Ačkoli toužil po vyučení v oboru elektro, musel se kvůli rodinné firmě smířit s výrobou cementového zboží. Třetí rok učení strávil v blízké Valcově cementárně, kde se vyráběly sloupy elektrického vedení. Protože tím firma pracovala pro veřejné účely, dostávala větší příděly cementu než dílna Linhartových. Valcova cementárna měla tedy sice dostatek materiálu, ale málo pracovníků – proto se oběma stranám vyplatil výměnný obchod: Vladimír za cement. „Pan Valc, když viděl, že se mám k dílu, si mě oblíbil, a když chtěl dělat filiálku na Slovensku ve Stupavě, slíbil mi, že mě tam umístí a že mi dá dceru.“ To se bohužel nestalo – vypukla 2. světová válka a Slovensko se odtrhlo. Později byla Valcova dílna znárodněna komunisty, což majitel velmi špatně nesl a vposledku skončil v blázinci.

Válka

Vladimír Linhart si pamatuje i příchod nacistů do Hradce Králové v roce 1939: „Přijížděli na těch tancích, no někdo jim mával, jinej brečel. Obsadili hlavně hradecký letiště. (…) Jinak za Němců, já jsem pracoval poctivě, o politiku jsem se nestaral, tak mně to nikterak nevadilo – práci jsme měli, vydělal jsem si.“ Vzpomíná ale i na sousedy a známé z řad Židů, kterých v předválečném Hradci Králové nebylo málo. Po příchodu Němců jim byl zabaven majetek a byli odváženi do táborů. Někteří z nich pracovali na stavbě rybníku, který byl budován na strouze nedaleko od dílny Vladimírova strýce a otce. „Pak je všechny pozavírali a z Malšovických se vrátil můj dobrý známý Hron, tedy původně Heimr se jmenoval.“

Hirschfelde, Hirschfelde, ty díro prokletá...

V roce 1943 byl povolán na nucené práce v Německu. Díky známému na úřadu práce, panu Toužilovi, ho neumístili daleko od hranic – byl poslán do Hirschfelde blízko Žitavy. Zde se účastnil betonářských prací při výstavbě komínů elektrárny. Dvakrát ročně dostávali totálně nasazení propustku domů, kromě toho Vladimír Linhart načerno jezdil do Jablonce, kde měl příbuzné: „Přes celnici jsme nemohli, tak jsme vystoupili v Rychnově, pěšky jsme to obešli přes Sněhov a v Lišný nebo v Malý Skále jsme zas nastoupili na ten vlak. Museli jsme fofrem, abychom to stihli. Jak jsme chodili přes ten Sněhov, tak tam bydleli Češi i Němci, ale nestalo se nám, že by byl někdo upozorněnej, že tam chodíme, ačkoli to věděli. A já mám za to, že to bylo tím, že jsme se vraceli – že si firmy nestěžovaly, že utíkáme, tak nám to trpěli.“ Dojmy z období totálního nasazení se objevují i v některých básních z vlastní tvorby Vladimíra Linharta. (Viz Dodatečné materiály.)

Stavbyvedoucí zná Hradec Králové

Po příjezdu do Hirschfelde Vladimír Linhart s překvapením zjistil, že vedoucí na stavbě zná Hradec Králové: „Stavbyvedoucí si nás nechal nastoupit, když předstoupil přede mě a já mu řekl, že jsem betonář z Hradce, tak mi začal vyjmenovávat hradecké pajzly a hospody - česky. Já se ho ptám: ‚Jak to znáte?‘ a on na to: ‚No já jsem tam pracoval.‘“ Stavbyvedoucímu se Vladimír Linhart natolik zalíbil, že ho ke konci války přemlouval, aby zůstal u něj, že se o něj postará. „My jsme tenkrát Němce nenáviděli, že jo. Tak jsem mu to odmítl, že mám v Hradci rodiče a domov je domov, takže z toho sešlo.“ Stavbyvedoucí však na pamětníka nezapomněl a ještě po deseti letech, v roce 1954, když byl v Karlových Varech na léčení, mu nabízel, ať odjede za ním do Německa, že mu dá vnučku za ženu a pošle ho na školu. Tou dobou byl však Vladimír Linhart již ženatý a s manželkou čekali dítě. „To nešlo, ale už bych se bejval rozmejšlel.“

Hitler v hospodě a Moravcovo rádio

Kuriózním zážitkem z Německa se stalo jedno posezení v hospodě s českými a ukrajinskými přáteli a stavbyvedoucím. Bavili se u stolu na zahrádce a jedli buchty „ze saských švestek a z české mouky, kterou jsem tam pašoval“. Vtom přijel obrněný vůz, ze kterého vystoupili vysocí muži v černém a „jeden takovej menší strejček“. Sedli si hned vedle a tu se ukázalo, že to není nikdo jiný než Adolf Hitler se svou suitou. Stavbyvedoucí ho poznal a šel si sednout k jeho stolu, neboť se znali s Hitlerem z dřívějška, z Vídně. „Oni se ho ptali, co to jíme, tak k nám stavbyvedoucí přišel, (...) jestli tam nemáme ještě nějakou buchtu. Holky hned vyskočily, měly na klopě to U jako Ukrajinky, (…) nabídly jim ty buchty, každej dostal tři a führer čtyři, protože to tak vyšlo.“

Vladimír Linhart se v Německu setkal i s tehdejším protektorátním ministrem Emanuelem Moravcem, který při návštěvě za totálně nasazenými Čechy přivezl jako dar rádio: „Našli jsme na něm akorát Prahu, Brno, Vídeň a Berlín, jinýho jsme tam nechytili. No my jsme Moravcovi zahráli nějaké divadlo - měli jsme tam v lágru jeviště.“

Nadja, smutný návrat, konec války

V Hirschfelde se rovněž seznámil se svou první láskou, ukrajinskou dívkou Nadjou, se kterou se po skončení války chtěli vrátit společně do Čech. Naneštěstí byli při cestě domů rozděleni polskými vojáky, kteří nechtěli Nadju pustit, protože byla Ukrajinka. „Jeli jsme takhle s holkama dva, ještě Vašek z Víchový od Železnýho Brodu. Tak jsme se oba vrátili jako vdovci.“ Nadja se zřejmě ještě vrátila zpátky do Hirschfelde, odkud Vladimíru Linhartovi napsala, ale vícekrát o ní už neslyšel, ačkoli se ji snažil různými způsoby najít. Po návratu do Čech Vladimír Linhart zažil i odchod Němců z Hradce Králové. „Na kolech jsme jeli na letiště a hlídali jsme letiště. Byly tam domky důstojníků a na dvorech hořely haldy nábytku, než odjeli, tak to vyházeli a zapálili. My jsme hlídali hlavně kasárna, přijížděli tam sedláci rabovat. To trvalo dva dni, než se sestavila nová armáda. (…) Čtyri kluci jsme tam byli, říkali jsme jim, že jsou na cestě vojáci - tak jsme je strašili. (…) Sám jsem si tam vzal hliníkovou konev, co měli Němci na kafe, a hliníkovej lavor. To právě vyráběli v Německu, co jsem měl to děvče, ona na tý výrobě dělala, proto jsem si tohle dovolil ukrást. To byla snad jediná věc v životě, co jsem ukrad.“

Beneš živý - mrtvý

Překvapivě si Vladimír Linhart na nucených pracích v Německu vydělal hodně peněz: „Měli jsme na hodinu skoro celou marku, navíc jsme k tomu dostávali ještě Hochzulage a Schmutzzulage – výškovné a špinavostní - takže já jsem měl celou marku a dvacet feniků. To mně stačilo na zaplacení týdenní stravy a ubytování. Takže jsem měl koncem války ušetřeno sto tisíc, o který jsem potom měnovou reformou přišel, ale nic se nestalo, protože jsem po nějakejch letech dostal devadesát tisíc odškodné za práce na totálním nasazení.“ V Čechách brzy narukoval na vojnu – nejprve do Šluknova. Tam si ale nic netuše začal s místní dívkou, na kterou si marně myslel velitel posádky. Byl proto urychleně odvelen do Milovic, kde dělal zdravotníka, telefonistu a kuchaře u střelnic v Lipníku. Také zde dělal pomníček dvěma mladým rudoarmějcům, kteří zemřeli, když lezli na stožáry elektrického vedení. Toho si všiml velitel tábora generál Přikryl, který pak dal Vladimíru Linhartovi na práci i další pomníky v Milovicích. Za odměnu byl poslán do Prahy na pohřeb Edvarda Beneše. „Takže Beneše jsem viděl jednou živýho, tady v Hradci, a jednou mrtvýho.“

Kmotřencem T.G.M.

Po vojně pracoval několik let v kamenictví v Praze. Během tohoto období se Vladimír Linhart setkal s dalším Masarykem, tentokrát s Janem. Pracoval se svým mistrem na Olšanském hřbitově poblíž hrobu Herberta Masaryka. Tu k němu přišli dva pánové – Jan Masaryk a jejich rodinný kuchař. „Kuchař se přišel zeptat, jestli bychom pro něj taky něco neudělali, (…) za ním k nám přistoupil i Jan a pozdravil nás: ‚Nazdar, kluci kamenický, na vás bude jednou národ hrd, ale po mně tady zbyde prd.‘“ Vladimír Linhart Janu Masarykovi vyprávěl, jak byl jako dítě vyznamenán, když ho prezident pohladil po hlavě. Zmínil se mu i o své matce, která zamlada pracovala v Hořicích, kde byl Jan Masaryk s maminkou na prázdninách. Matka Vladimíra Linharta měla stejně jako on ryšavé vlasy a malý Jan Masaryk zřejmě trpěl podobně jako otec na zrzavou, pročež ji za její rezaté copy nemilosrdně tahal. K pamětníkovu překvapení si na to Jan Masaryk pamatoval. Na základě této dědičné náklonnosti k zrzkům pak slavnostně dovolil, aby Vladimír Linhart používal jméno Tomáše Garrigue Masaryka jako jméno svého kmotra.

Další prezidenti do sbírky aneb všichni znají Hradec Králové

Během pobytu v Praze se setkal ještě s dalšími prezidenty. Jeden z nich byl ještě dítě – Václav Havel se proháněl s bratrem Ivanem po střeše Lucerny, kam Vladimír Linhart zavítal se svým kamarádem z dětství Josefem Bekem, který se s Havlovými znal. Dalším prezidentem, se kterým se setkal, byl Klement Gottwald. „S klukama z Povltavského průmyslu kamene jsme se domluvili, že mě vezmou s sebou na Hrad, kde něco opravovali.(...) Chlapi makali a já jsem to tam obhlížel a potkal jsem prezidenta Gottwalda. Tak mu řikám: ‚Soudruhu prezidente,‘ (to jsem jako musel říct soudruhu) ‚mohl bych s vámi prohodit pár slov?‘ A on povidá: ‚Co by ne, soudruhu.‘ Tak mu řikám: ‚Dovolte, abych vám vyřídil pozdrav z Hradce od pana Mandyse, truhláře.‘ A on na to: ‚Pepika?‘ Oni spolu totiž dělali, Gottwald byl taky truhlář.“ Prezident ho vzal s sebou do kanceláře a sekretářce nařídil, ať dá Vladimíru Linhartovi balíček amerických cigaret pro kamarády a čokoládu, a řekl mu, ať se staví u manželky. Ta ho zvala dál, ale pamětník nešel: „Já nevim proč, tak nějak kvůli politice, smrdělo by to moc politikou.“

Během pobytu v Praze se setkal i se Zápotockým. Aby dostal poukázky na pracovní oblečení, musel vstoupit do Revolučního odborového hnutí (ROH). Na jednu ze schůzí přišel na návštěvu předseda ROH Zápotocký a Vladimír Linhart mu byl představen jako nejmladší člen. Poté, co vyšlo najevo, že je z Hradce Králové, ukázalo se, že i tento prezident tam má známého ze svého původního oboru, kameníka Škodu, u kterého půl roku pracoval. Na základě této náhody pak Zápotocký přemluvil předsedu skupiny, aby Vladimíru Linhartovi dali nějakou funkci. „Tak mně dali funkci delegáta na okresní konference.“ Nebylo to však poslední setkání se Zápotockým. Podruhé se setkali při vojenském cvičení, kam přiletěl (tentokrát již jako prezident) Zápotocký vrtulníkem. V nastoupených řadách vojáků si neomylně všiml Vladimírovy zrzavé hlavy, dal si ho zavolat a nechal si vyprávět, odkud se vlastně znají. „Ošetřovatelky a kuchařky se ke mně pak nahrnuly a musel jsem jim vypravovat, jak se známe. Holky mi pak za odměnu přinesly dva takový velký odpadkový pytle, v jednom byly alaburky a v jednom bonbony.“

Aby byla sbírka sedmi prezidentů kompletní, je nutno dodat, že se Vladimír Linhart během vojenské služby potkával i s prezidentem Svobodou, kterého vídal ještě jako generála, když dojížděl na cvičiště do Milovic. Číslo šest na seznamu prezidentů je Václav Klaus, sedmičkou je Miloš Zeman.

Zpátky v Hradci Králové

V Praze Vladimír Linhart nepobyl déle než tři roky. V Hradci Králové mu zemřel tatínek a bylo nutné se vrátit domů, aby měl kdo pracovat v dílně. Ta byla komunisty zabrána a přidělena ke komunálním službám. „Neplatili nám žádnej nájem, nic. Matka brala, když otec zemřel, důchod, kterej dělal 12 korun denně, 360 korun za měsíc, čili já jsem se musel starat nejen o manželku, která byla sedm let doma (měli jsme dvě děti), ale i o matku.“ Pro komunální služby Vladimír Linhart pracoval několik let, až do té doby, kdy na něj podřízený podal smyšlené udání, že v práci krade. Během soudu se ukázalo, že tomu tak není, že je všechno v pořádku, a žaloba byla zamítnuta. Po vynesení rozsudku však ještě pronášel řeč soudce z lidu, který Vladimíru Linhartovi promlouval do duše - vyčítal mu, že pochází z vykořisťovatelské rodiny. „Mně vstaly vlasy na hlavě a zařval jsem: ‚Ano, slavný soude, já si uvědomuju od útlýho mládí, že pocházím z vykořisťovatelský rodiny, protože moji rodiče vykořisťovali celej život svý vlastní tělo od tmy do tmy, i v sobotu, i v neděli!‘ rozbrečel jsem se a utekl jsem od soudu.“

Tato neshoda na pracovišti ho přiměla odejít do podniku ČKD. Tam pracoval ve skupině stavební údržby. „Když jsme jezdili s ředitelem pro písek, bylo to tenkrát tak, že ho dávali pro civil, ale podnikům ho dávat nesměli. Nevím proč, tak jsem ho pak kupoval já a podniku jsem ho prodával.“ Do ČKD jednoho dne přijel na návštěvu maršál Koněv. „Bylo to hlášený do rozhlasu, že přijede vzácná návštěva. My jsme tam byli jako skupinka z ROH, stáli jsme blízko k němu, ale já jsem se s ním nechtěl objímat, tak jsem se spíš odtahoval.“ Známá Vladimíra Linharta, která uměla rusky, požádala na jeho prosbu Koněvova pobočníka, jestli by mu nepomohli najít jeho Nadju. Za rok přišla zpráva, že se ji bohužel nepovedlo vypátrat a že se do Nadjiny rodné vesnice Dubrovka po válce nikdo z původních obyvatel nevrátil.

V roce 1955 Vladimír Linhart nastoupil do stavebního podniku, kde se účastnil stavby nového sportovního stadionu. Protože se vyznal v železobetonařině, vedl ohýbárnu armování. Na stavbě stadionu se hojně podvádělo: „Tam se šmelilo, vozily se prkna pryč načerno a tak, zlodějny prostě. No a já jsem se jim chtěl vyhnout, proto jsem utek do Tesly. Oni na mě šili boudu – složili mně sem na parcelu asi dva kubíky dřevěnejch hranolků, o který ty černý odběratelé zřejmě nestáli, aby to vypadalo, že jsem kradl taky.“ V Tesle pak pracoval až do důchodu, do kterého odešel v roce 1984. Svému řemeslu, kamenictví a betonářství, se však věnoval ještě dlouho potom, dokonce si založil i vlastní živnost, kterou provozoval až do pokročilého věku.