„Pamatuji si, že když se válka blížila ke konci, táta přijel domů. Ale vyloženě nám říkali, abychom se o tom nikde nezmiňovali. Když byla v Německu vybombardovaná původní továrna, otec byl přesunut z Vídně do Dubnice nad Váhom, kde byla také podzemní továrna na výrobu leteckých motorů. Výroba tam ještě pokračovala. A těsně před koncem války táta tamodtud utekl. Když už se blížila fronta, byl v rokycanské domobraně. Začátkem května hlídali cesty, aby Němci, kteří odcházeli z Čech, neškodili v Rokycanech. Chlapi hlídali, aby neměli Němci přístup k městu. Maminka mu tam nosila suché oblečení, protože furt pršelo a oni tam leželi a hlídali. Když skončila válka, všem nám bylo lépe, protože táta se vrátil a začal vydělávat. Dělal v Rokycanech ve válcovně, říkalo se jí ,walcwerk´a normálně vydělával. Celou dobu, kdy byl totálně nasazený, jsme my s maminkou dostávali týdně poukázku na deset korun.“
„Jsem Vladimír Lihun, narodil jsem se 5. 3. 1938, to znamená, že jsem se narodil krátkou dobu před vypuknutím války. V roce 1942 byl můj otec nasazen na nucené práce do Německa. Dělal v továrně FO Werke, vyráběli letecké motory. Od té doby - od roku 1942 do konce války - jsme byli s maminkou a se sestrou sami. Byla to doba pohnutá. V létě, když už nebylo co jíst, maminka mě dala do kočáru, sestra šla za ruku a chodili jsme z Rokycan pěšky do Rakový, kde byl sedlák, u toho pomáhala na jaře při sázení brambor, potom při dobývání brambor na podzim. Selka občas, když jsme šli domů, vzala a dala mámě chleba. O té době se mi těžko povídá, i bych možná mohl začít brečet. Máma dělala různé práce, třeba vyráběla slaměné tašky.“
„Vedle byla cihelna. Potom ti ukáži střepiny bomb, mám je v dřevěné dózičce. Kolem 27. dubna 1944 byl jeden den nálet na Škodovku, na rokycanské nádraží. Při té příležitosti bomba ustřelila roh rokycanské sokolovny, že bylo vidět do loutkového divadla. Byla tam díra a bylo vidět, jak v divadle visely loutky. Když byl nálet na rokycanské nádraží, v hliništi, ve stěně vznikly trychtýřky. Jako kluci jsme tam chodili a vyloupávali jsme je, v nich byly střepiny od bomb. Ty mám stále schované, ještě dětskou rukou mám napsané, že to jsou střepiny z bomb z náletů z 24. - 27. dubna 1944.“
Vladimír Lihun se narodil 5. března 1938. V roce 1942 byl jeho otec nuceně nasazen na práci v Říši. Až do konce války pečovala o Vladimíra a jeho sestru jen matka. Rodina trpěla velkou bídou, bydleli v tzv. nouzácích. Na jaře 1945 se otec vrátil z nucených prací a zapojil se do rokycanské domobrany. Na začátku května hlídali její příslušníci příjezdové cesty, aby se Němci nedostali do města. Po válce pracoval otec ve válcovně. Materiální situace rodiny se zlepšila a vrátili se do lepšího bytu. V roce 1946 poslechli vládní výzvu a vydali se osidlovat pohraničí. Usadili se v Rájci u Pňovan v západních Čechách. Vladimír začal po skončení povinné školní docházky docházet na těžkou keramiku, ale nebavilo ho to a stal se listonošem. Poté vystřídal řadu zaměstnání - pracoval ve Škodovce na vrtačce, dělal traktoristu v jednotném zemědělském družstvu, podnikového řidiče i šoféra nákladního auta. Složil kapelnické zkoušky a staral se o obecní fotokroniku. Vladimír Lihun zemřel 27. prosince roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
