„Řekli jsme si, že musíme na Prvního máje udělat akci, aby nás bylo trochu vidět. Rozhodl jsem se a domluvil se s Radkem Hrdličkou, že uděláme transparenty a půjdeme na První máj. Napsal jsem nápis: ‚Otevřme hranice poznání‘ a Radek měl vykřičník. Říkali jsme si, že je to normální, nikdo nemůže nic říci. Půjdeme tam s tím a každý ať si to vyloží po svém. Sehnal jsem desky, násadu, kterou jsme k tomu přitloukli, a vyrobili transparenty. Natěšení jak tam ráno půjdeme, nějací lidé ještě u mě spali, tak že tam půjdeme hromadně. Ráno si někdo všiml, že u našeho domu stojí auto stále na jednom neobvyklém místě, kde auta nikdy nestála, a vůbec se nehýbe. Nebo z něj někdo vyšel nebo do toho auta vlezl, nevěděli jsme. Říkali jsme si, že to vypadá, že nás sledují, protože jsem to den předtím telefonoval Karlu Mrázkovi a on měl asi odposlechnutý telefon. Tímto způsobem se to asi dozvěděli. Řekli jsme si, že nevadí, transparenty máme, uděláme, že jdeme ven. Uvidí, že nic neneseme, pak se vrátíme a půjdeme na náměstí. Vyšli jsme ven, řekl jsem, že ujdeme cca 100 metrů, pak se vrátíme. Najednou kolem policisté, zastavili nás a že půjdeme s nimi.“
„S výslechy jsme neměli zkušenosti a nevěděli jsme, Karel nám tenkrát poskytl právní minimum, jak by to mělo probíhat, co můžeme, co oni nesmí, a obráceně. Stala se příhoda, sebrala mě policie, nechali mě tam čekat několik hodin, pak mě vzali k výslechu. Začali se ptát na nějaké věci, a jelikož jsem byl poučený od Karla, říkal jsem, že už jsem tam více jak čtyři hodiny a mám nárok na svačinu. Policisté se to snažili zamluvit, ale nakonec se jeden zvedl, pro svačinu šel a donesl ji. I takovéhle příhody se staly. Kolikrát jsem byl v práci, zavolali mě, že tam na mě někdo čeká, a tam byli policisté a odváděli mě. Všichni koukali, co se děje, a nikdo nevěděl. Asi nějaké povědomí měli, že jsem jiný a mám s policií problémy.“
„Na střední škole jsme chodili na koncerty, měli hudební vzory, vnímali lidi kolem sebe, tak jsem měl touhu nechat si narůst dlouhé vlasy. Doma to bylo problematické, byly to takové zápasy: ‚Už to máš delší – musíš k holiči.‘ Až jednou jsme seděli v Zahradní, dal jsem se do řeči s Pláštěnkou, klukem z Chomutova, který měl vlasy do pasu. Začali jsme se bavit o máničkách, jak to tady bylo dříve. Vyprávěl mi, jak ti kluci byli urputní, že se nedali, za každou cenu, i kdyby se mělo cokoliv stát, si vlasy nechali narůst. Jak mi to tak líčil, říkal jsem si: ‚Vždyť to je přesně to, co chci. Takhle by to mělo být.‘ V tu chvíli jsem si řekl, že se také nenechám stříhat za každou cenu. To byl zlom, nechal jsem si narůst dlouhé vlasy.“
Vladimír Lichtenberk se narodil 24. ledna 1963. Rodina nejdříve bydlela v Zákupech, v roce 1970 se přestěhovala do Chomutova. Po dokončení základní školy v Chomutově pamětník nastoupil na Střední průmyslovou školu stavební v Kadani. Tam zaznamenal chlapce z vyšších ročníků, kteří jako výraz osobní svobody nosili dlouhé vlasy. Společně s přáteli a spolužáky začali navštěvovat kulturní akce, především koncerty. Ovlivněn nejen hudebními vzory si také nechal narůst dlouhé vlasy a zařadil se do chomutovské komunity mániček. Společně se účastnili mnoha akcí, některé i sami pořádali. Pracoval v Agrostavu a ve volném čase jezdil do Horní Blatné na brigády na podporu VONS. Ve dnech 28. října 1988 a 1989 se účastnil nepovolených demonstrací k výročí republiky v Praze, i té první povolené, která se konala 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí. Po sametové revoluci nastoupil na chomutovský magistrát. V roce 2013 Vladimír Lichtenberk dokončil vysokoškolské studium v oboru sociální a masová komunikace. V roce 2024 žil v Chomutově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
