„...z Telegrafky sehnali vůz a koníka a odvezli nám odtamtud nejdříve nábytek a dali nám z továrny dělníka, který nám to tam opravoval, abychom se tam mohli nastěhovat... potom jsme se museli zase stěhovat, a to když přišli Němci, vlastně Rusáci, a všichni jsme museli odtamtud odejít. Pořád jsme bydleli u ‚Pracovny‘. Pak jsme se vrátili zpátky, dostali jsme byt, v roce 1946 se tam narodil Vilda.“
„...tam, kde jsme bydleli, tam nebyly kryty, nebylo tam nic, pak byly nálety, museli jsme odstěhovat nábytek do domečků pod zámek, náš byt byl rozbitý, museli jsme se vystěhovat, tatínek začal dělat v Hradci, ale děda Levínský dělal na dráze a znal se s lidmi z Telegrafky a sehnali vůz a odvezli nábytek a my jsme se tam mohli nastěhovat.“
„Nebyla to žádná sláva, když byli Němci. Maminka neuměla mluvit, ona věděla, ona je vyslechla, ale já jsem se potom odstěhovala. Byla jsem už vdaná... pořád jsme žádali o byt, tatínek dělal v Pardubicích u Zavadilky, tam bylo družstvo, tam byly kanceláře, tam jsme se dozvěděli, že se postavily čtyři baráky u ‚Pracovny‘. My jsme měli podanou žádost na byt... tenkrát se všechno zrušilo... v kanceláři mu řekli, zruš to všechno a napiš novou, tak on to hned podal, a že to bylo brzy, tak dostali byt, jednu světnici. Byly tam kamna.“
„Na lodi si maminka musela vařit. Říkala, že se tam měli dobře, byl tam dobrý doktor, taky s ním tancovala, říkala, on si tě vzal na pupek, a jak pak jsme tancovali, když takhle něco měli... po cestě měli několik zastávek, nakládalo se dřevo a uhlí, až jsme dojeli do Terstu a pak do Prahy... ti, co přijeli jako poslední, o ty se nikdo nestaral...“
Ludmila Levínská, rozená Metteová, se narodila 23. března 1916 v Čeljabinsku. Její maminka Kristýna Kubištová žila po smrti svého prvního manžela s dětmi na statku ve Volyňské gubernii na Ukrajině. Na práci sem byl přidělen rakouský zběh Karel Mette, který se s maminkou sblížil. Aniž tušil, že s ní počal dítě, odešel k československým legiím. Před postupující frontou musela matka s dětmi odejít do Čeljabinsku; po cestě zemřeli na úplavici tři sourozenci, přežili jen Gustav a Albína. Přímo v Čeljabinsku se narodila Ludmila a rodina se zde náhodou setkala s Karlem Mettem, který se o ně začal starat a v roce 1920 se s matkou pamětnice v Irkutsku oženil. Téhož roku se vydali na několikaměsíční zpáteční cestu na nákladní lodi Teuger do Evropy do přístavu Terst a přišli do Stolan u Pardubic za otcovým bratrem. Brzy se rodina přestěhovala do Pardubic. V roce 1939 se pamětnice provdala za Viléma Levínského. V roce 1940 se jim narodil syn Karel, který zemřel v roce 2003, druhý syn Vilém se narodil v roce 1946 a dodnes žije v Pardubicích. Za války byl bratr Ludmily Levínské Gustav vězněn za šíření protinacistických letáků. Dům, ve kterém žili, poškodilo bombardování a v květnu 1945 ho obsadila Rudá armáda. V roce 1952 dostali byt na sídlišti Dukla, kde pamětnice žila až do roku 2014, kdy odešla do domova pro seniory. Pracovala v Telegrafii (pozdější Tesle) a v Pragooděvu, její manžel byl dlaždič; v roce 1983 ho srazilo auto a Ludmila Levínská se o něj doma starala. Zemřel v roce 1989. Pamětnice se dožila sta let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
