Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Levínská, roz. Metteová (* 1916)

• narozena 23. března 1916 v Čeljabinsku

• měla dva nevlastní starší sourozence, další tři zemřeli ještě před jejím narozením na úplavici

• otec Karel Mette zběhl z rakouské armády a působil jako legionář v Rusku

• v roce 1920 se rodiče vrátili do Čech; bydleli pak v Pardubicích

• v roce 1939 se vdala za Viléma Levínského

• měla syny Karla a Viléma

• její bratr byl za druhé světové války vězněn

• dům, kde žili, poškodilo bombardování a na konci války ho obsadila Rudá armáda

• pracovala jako dělnice v Telegrafii a jako šička v Pragooděvu

Spolu s rodinou odpluli na nákladní lodi „Teuger“ do Evropy do přístavu Terst, kam dorazili v létě 1920, a poté jeli vlakem do Prahy a dál do Pardubic. Na lodi fungovala i škola pro děti vojáků a posádky a na několika místech loď zastavila, aby doplnila uhlí, dřevo, ale také zásoby. Na lodi strávili několik měsíců a podle maminčiných slov jim tam nic nechybělo.

Válku prožili v domě u věznice „Pracovna“ na pardubickém Židově, kde byl za šíření protiněmeckých letáků několik měsíců vězněn i bratr pamětnice Gustav. Jejich dům dvakrát poškodilo bombardování spojeneckých letadel, a museli se proto načas vystěhovat, než se opraví. 

Seznámení rodičů

Maminka Kristýna Kubištová, rozená Kadlecová, žila po smrti svého prvního manžela s pěti dětmi na statku ve Volyňské gubernii na Ukrajině. Otec Karel Mette narukoval v roce 1914 do rakousko-uherské armády a v červenci 1915 u Lublinu přeběhl na ruské frontě do zajetí. Protože ruská strana neměla pro přeběhlíky dostatek potravin, umisťovala je na práci za stravu na hospodářství. Tak se Karel Mette dostal na statek Kubištových. Při pobytu se sblížil s maminkou pamětnice a čekali spolu dítě, což však netušil, protože byl brzy povolán k rodící se české jednotce u České Družiny v Rusku. V roce 1917 vstoupil do čsl. legií v Rusku. V roce 1918 byl raněn v bitvě u Bachmače a postupně se se svou jednotkou přesunul do Čeljabinsku. Při postupu fronty na Ukrajině koncem roku 1915 museli všichni (nejen Kubištovi) utéct ze svých domovů pouze s tím, co pobrali. Dokonce jim shořely i dokumenty (křestní listy atd.). Cestou vlakem neměli co jíst a často pili i zkaženou vodu. Na úplavici následně zemřeli tři sourozenci. Naživu zůstali jen dva, Gustav a Albína. Po příjezdu do Čeljabinsku se 23. března 1916 narodila Ludmila Levínská a maminka s dětmi zůstala v Čeljabinsku, přes který se po železnici přepravovalo vojsko, zásoby a ranění. Někdy v roce 1919 šla sestra pamětnice Albína na trh, a když se vrátila, řekla mamince, že tam viděla toho pána, který u nich před pár lety nějaký čas bydlel. Maminka jí sice nevěřila, ale šla se tam podívat a opravdu to byl on. Teprve teď se Karel Mette dozvěděl, že má dceru Ludmilu, a začal o ně o všechny pečovat. Československé legie, kde sloužil, měly v té době štáb právě v Čeljabinsku. Maminka se starala o vojáky, prala jim, vařila atd., a podle vlastních slov se v té době měli velmi dobře. Začátkem roku 1920 měli rodiče svatbu v Irkutsku a celá rodina se společně s jednotkou přesouvala na východ, až do Vladivostoku. Tam tatínek do poslední chvíle sloužil u obrněného vlaku Orlík.

Cesta do Československa

Rodina společně odplula na nákladní lodi „Teuger“ do Evropy do přístavu Terst, kam dorazila v létě 1920, a poté zamířila vlakem do Prahy a zpět do Pardubic. Na lodi fungovala i škola pro děti vojáků a posádky a loď na několika místech zastavila, aby doplnila uhlí, dřevo, ale i zásoby. Na lodi strávili několik měsíců a podle maminky jim během cesty nic nechybělo. Tatínek pocházel ze Stolan u Chrudimi, kde se ubytovali u jeho bratra. Jeho žena však nechtěla, aby u nich žili, protože Karel Mette si s sebou z Ruska přivezl zhruba o deset let starší ženu a kromě jednoho svého dítěte i dva cizí „pancharty“. Proto si hledali ubytování, které našli v budově po vyléčených vojácích, kteří opouštěli pardubickou karanténu (na místě dnešního sídliště Dukla).

Seznámení s manželem

Setkali se na bále. Vilém Levínský se o ni zajímal, ale netančil, což pamětnici vadilo. Uměl však hrát na harmoniku a výborně zpíval. Na přímluvu své kamarádky, Vilémovy sestry, se s ním pamětnice párkrát sešla a nakonec spolu začali chodit. Vzali se v roce 1939 a shodou okolností si kamarádka pamětnice Marie Levinská vzala za muže jejího bratra Gustava Kubištu. Dne 2. října 1940 se Ludmile Levínské narodil první syn Karel, který zemřel v roce 2003. V roce 1946 přišel na svět druhý syn Vilém, který stále žije v Pardubicích. Manžel Vilém pracoval celý život jako dlaždič a po úrazu v roce 1983, kdy ho srazilo auto, musel zůstat doma a po vleklé nemoci zemřel v srpnu 1989.

Válečná léta 

Válku rodina prožila v domě u věznice „Pracovna“ na pardubickém Židově, kde byl za šíření protiněmeckých letáků několik měsíců vězněn i bratr Ludmily Levínské Gustav. Jejich dům byl dvakrát poškozen při bombardování spojeneckými letadly, a proto se museli načas vystěhovat, než se opraví. V květnu 1945 se museli stěhovat ještě jednou, protože dům obsadila Rudá armáda. V roce 1952 se rodina přestěhovala do bytovky na sídlišti Dukla, kde pamětnice žila až do léta 2014. Po několika pobytech v nemocnici následně získala místo v domově pro seniory v Pardubicích.

Před pár lety kartářka Ludmile Levínské předpověděla, že se dožije stovky let, a skutečně měla pravdu.