Aloisie Lepaříková

„Tak to praktikovali tak, že Mach měl dvě dospělé dcery a dvojčata kluky docela malé. Tak vždy sedli do auta jako že jsou turisté. Ti kluci tam byli kamufláž. Dojeli na Bílou, tam je tatínek vysadil a vzal je jiný převaděč přes hory. Ale do Bílé, když jeli přes četníky jako turisté, vystoupili, přešli hranice a Mach s kluky a tatínkem jinou cestou jeli domů. Tak to dělali několikrát.“

„Když začátkem války utíkali naši lidé do ciziny, tak se domluvili a převáděli letce do Polska a ti odtamtud utíkali do Anglie. Takže jsem si tam tak bloudila. Na mě moc času nikdo neměl. Já jsem se bavila sama, hodně jsem četla, hrála jsem si s dětmi. Bála jsem se parního válce, to jsem se vždycky schovala. A když jsem tam tak bloudila po té chalupě a byla sama, zjistila jsem, že se pořád něco dělalo na hůře, na půdě. No tak jsem byla zvědavá co. Říkali mi: ‚Nestarej se, to není tvoje věc‘. Když to tam dodělali, tak jsem tam samozřejmě šla. A tam za starými skříněmi byla taková škvírka. Tam se dalo vejít, byla tam místnůstka, postele, peřiny. Bála jsem se zeptat, protože jsem tam prakticky neměla vůbec jít a šla jsem tam tajně. Takže předpokládám, že tam přespával, kdo potřeboval. Na to nepřišla nikdy řeč, ale ty postele tam byly a peřiny byly použité. Tedy tam asi přespával někdo, kdo se potřeboval ukrýt.“

„Nesměla jsem na hůru [na půdu] chodit, ale když mi to zakazovali, tak jsem tam lezla. A najednou jsem zjistila, že je tam udělaná nějaká dřevěná komůrka za starými skříněmi a tam jsou postele a peřiny. Takže oni nejspíš přijeli a přespali. A pak nasedli do auta s Machem a jako turisti jeli na Bílou. Tatínek je tam jakože taxikář vezl i s těmi kluky – to byly takové mimikry. Dovezl je, vystoupili a tam je zas někdo jiný převzal. A dovedl do Polska. A oni se pak s těmi malými kluky vrátili jako turisti zpátky.“

„Tatínek když slyšel, že se v Karlovicích na Soláni střílí, tak vzal krávu a jel napřed. A když dojel k odbočce na Zákopčí, tak tu krávu někomu strčil a ať doveze věci ke známým, u kterých jsme měli spát. Vracel se rychle domů. Zjistil, že jsme ještě doma, tak udělal křik. My jsme se zdrželi, protože bratr měl jedny boty a maminka je dala na ten vůz. Tak jsme ho pak nesli na zádech do toho kopce a došli jsme do domu, kde jsme pak zůstali. Za kopec už jsme tedy nedošli, protože už se střílelo. Byli jsme tam schovaní ve sklepě, my všichni z okolí a i ti domácí. Najednou někdo mlátil na dveře od sklepa a byli to Rusi.“

„Chodila jsem pást krávu, ale ne na pastvinu, kde pásli všichni a hráli si tam. Musela jsem na pole a po mezi tu krávu vést na řetězu, aby vypásla tu mez a napásla se. To si pamatuji živě a chodila jsem až tam, kde byla dřív pekárna. Tam jsme měli pole. A vždycky jsem si strašně přála, když byly nálety – hlásili: blíží se letka nepřátelských letadel. Měli jsme doma rádio – to byla docela vzácnost. Tak jsem si přála – a byly takové fámy, že Američani shazují krabice a jsou tam dobroty, my jsme za války neměli žádné lahůdky. Tak já jsem si strašně přála, aby jednou spadla panenka. Tak jsem si to snila, když jsem táhla tu krávu po cestě, že spadne nějaký balík a bude v něm panna.“