„To byli Češi. Byli zavření, protože jako kluci dělali... Oni se učili fyziku a chtěli... prostě něco udělali, výbuch nějakého mostu. A oni ti kluci byli za trest tady zavření. A ti museli na jáchymovské doly pracovat. Ten jeden mluvil s Pepíkem, protože Pepík - manžel - uměl česky. A on mu vždycky strčil psaníčko. A manžel potom to psaníčko... jsme poslali rodičům. A tak jsme se stýkali. Oni jezdili sem a my jsme jezdili do toho Jičína. Dlouhá léta. A potom, jak už byl konec... on taky pak umřel, měl rakovinu plic. A oni tam byli ubytovaní... to bylo u Jáchymova, to vězení, ten pracovní tábor nahoře. To bylo mezi Jáchymovem a Ostrovem. Oni třeba přijeli a přivezli něco, a on [manžel] si vzal konvičku, že v tom má čaj nebo něco a v tom měl jídlo a strkal jim to tam. Taky to bylo nebezpečné, to bylo hodně nebezpečné. A nepřišli na to. Ne, nepřišli.“
„Akorát dědu chtěli odstřelit. On byl hajný a bydlel na Mílově, otcův otec, a oni měli odevzdat zbraně. To už patřilo na Boží Dar. A on tu zbraň neodevzdal. A měl dobrého přítele, bydlel vedle. A on říkal: ‚Já nebudu šlapat až nahoru, já to schovám do roury.‘ Schoval to do roury a ten jeho přítel, ten hajný, ho udal. A přišli potom esenbáci, kde má tu zbraň, a on jim říkal, že žádnou nemá. A oni šli na tu rouru a vyndali to a on si musel před barákem vykopat jámu, že ho odstřelí. A on byl hlídaný. Dělal tu jámu a buď to dělali schválně, nebo co... On musel odejít a říkal tomu hajnému, aby ho hlídal, aby to dodělal. A babička, ta utekla přes hranice, to bylo pár kroků. Bez ničeho, neměla nic, a ten hajný potom říkal: ‚Víš co, vykašli se na to a taky uteč.‘ Tak on taky utíkal, a když se ten voják vrátil, tak tam nebyli. Taky ho potom hodně potrestali, protože nedával na dědu pozor. A děda daleko nedošel. Dostal mrtvičku a umřel. A babička ještě dlouho žila v tom DDR. Tam byla blízko sestřenice, od tátovy sestry dcera. Tak tam ještě žila a babičku trochu podpořila. A pak taky umřela. Tam to bylo kousek... s tím udáváním, že neodevzdali zbraně.“
„Dva a půl kilometru na německé hranice na Heidmaier a šest kilometrů na Potůčky. My jsme byli jenom samí Němci, Luhy i ty ostatní osady, samí Němci. No tak, maminka byla... ale ona se potom provdala jako Protzová a pracovala na lesním závodě. A otec, ten ve válce v roce 1941 umřel. On byl řezník a jak musel narukovat, tak potom byl v kuchyni jako řezník, a tam byla trefa a on byl zraněný, měl obě nohy pryč. Pak ještě tři dny žil a pak umřel. Potom dali zprávu mamince a potom jsme žily jenom my tři na Hájích samy. No a jak potom byl odsun, tak všichni byli pryč a my jsme potom… Lesní závod, nějaký nadřízený přišel, a my a ještě jedni Krausovi jsme museli nazpátek. Protože oni potom zjistili, že nemají lidi na ten lesní závod. Maminka tahala dříví s koňmi a on neměl kdo ty koně krmit. Tak my jsme tím pádem přišly nazpátek a ta druhá rodina musela mezi Potůčky a Horní Blatnou. A tím pádem jsme se potom vrátily do svého baráku na číslo 14. A my jsme tam měly ještě kozy, slepice, králíky a krávy byly pryč. Stáj byla otevřená a oni se tam samy obsluhovaly. My jsme přišly ještě do hotového. A ostatní baráky byly napůl prázdné. To přijelo auto vždycky, odemkli a naložili. Kam to přišlo... určitě do těch Potůčků.“
Elfrieda Lehnertová, rodným jménem Protz, se narodila 14. března 1938 jako jediná dcera manželů Protzových v krušnohorské vesnici Háje (tehdy Zwittermuehl). Je německé národnosti, stejně jako byla velká část obyvatel tehdejších severozápadních Čech. Její otec Ernst Protz vstoupil v září 1938 v rámci všeobecné mobilizace do československé armády. Po záboru pohraničí, kdy se Krušnohorsko stalo součástí Německé říše, musel naopak vstoupit do armády německé a v roce 1941 odjel na východní frontu. Ještě téhož roku padl. Elfrieda vyrůstala pouze s matkou a babičkou. Na konci války rodinu z Hájů deportovali do sběrného tábora v Nejdku a čekal je odsun do Německa. Po třech dnech strávených v táboře ale byly z odsunu vyřazeny a vrátily se zpět domů. Její matku potřebovali na práci v lese. Bydlely pak po dlouhá léta ve zcela opuštěné vesnici až do jejího zániku na konci 50. let. Háje se staly součástí pohraničního pásma. V roce 1957 se Elfrieda Protzová provdala za Josefa Lehnerta, který byl také český Němec, původně pocházející z Teplic. Jeho rodina byla z odsunu vyjmuta a z Teplic přesídlena do Horní Blatné. Josefa, tehdy ještě mladistvého, odeslali na práci do uranových dolů v Jáchymově. V době, kdy byly v Jáchymově zřízeny vězeňské pracovní tábory, se spřátelil se dvěma mladými vězni a posléze jim začal pomáhat. Vynášel na motácích dopisy pro jejich rodiny a přinášel jim jídlo. Společně s manželkou pak dopisy posílali rodičům obou vězňů a po dlouhé roky se s nimi stýkali. Elfrieda Lehnertová pracovala v papírně a později v podniku Triola. Má jednoho syna, je vdova a žije v Horní Blatné.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
