Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Teď už není mezi Čechy a Němci ta nenávist. Už neslýchám žádné výčitky
narozena 14. března 1938 ve vesnici Háje (tehdy Zwittermuehl) v Krušných Horách
po záboru pohraničí se jejich vesnice stala součástí Německé říše
otec Ernst Protz jako voják wehrmachtu padl v roce 1941 na východní frontě
spolu s matkou a babičkou měly být po válce odsunuty do Německa
po třech dnech strávených ve sběrném táboře byly z odsunu vyřazeny
až do roku 1957 žily zcela osamocené ve vysídlené vesnici
manžel Josef Lehnert pracoval v jáchymovských uranových dolech
společně pomáhali vězňům internovaných na Jáchymovsku
žije v Horní Blatné, je vdova, má jednoho syna
Elfrieda Lehnertová, rodným jménem Protz, se narodila 14. března 1938 ve vesnici Háje v západní části Krušných Hor. Po válce čekal její rodnou vesnici stejný osud jako stovky dalších v československém pohraničí a rodinu Protzových potkal v mnohém podobný osud jako tisíce dalších německých rodin žijících v poválečném Československu.
23. září 1938 si Ernst Protz oblékl uniformu Československé armády a odešel bránit Československo proti nacistickému Německu. O týden později muselo Československo svoji armádu odvolat a pohraniční oblasti postoupit Německu. Součástí Německa se staly i Krušné Hory a z tamějších českých Němců se stali říšští Němci. Ernst Protz začal podléhat německé branné moci a obléknout musel naopak uniformu armády německé. Krátce nato odjel na východní frontu. Padl v roce 1941 a jeho hrob leží kdesi v Rusku. Když zemřel, jeho dceři Elfriedě byly tři roky. Na otce má jen velmi mlhavé vzpomínky a jeho podobu zná hlavně z jediné a poslední společné fotografie, pořízené těsně před jeho odjezdem na frontu.
Malá Elfrieda dál bydlela s maminkou a babičkou na Hájích. Přestože se vesnice stala naráz součástí jiného státu a brzy nato vypukla druhá světová válka, život obyčejných lidí v horách se příliš nezměnil. Válka se jim vyhnula, ale nelehký způsob života zůstal. V zimě vesnice zapadla sněhem a do nejbližšího města Horní Blatná to bylo šest kilometrů. Když na Hájích po válce zrušili německou školu, Elfrieda musela do české v Horní Blatné. Ráno šest kilometrů dolů z kopce a odpoledne znovu šest kilometrů zpátky na Háje.
Pro sedmiletou Elfriedu byl poválečný odsun zpočátku velkým dobrodružstvím. „Těšila jsem se, že pojedu autem. Odváželi nás nákladními auty a směli jsme si vzít s sebou jen 45 kilo. Babička měla jednu bednu a já s maminkou druhou. Bylo to uzavřené auto a seděly jsme na těch bednách. A jely jsme do lágru.“ Dům zamkly a klíče odevzdaly, babička přitom hodně plakala. Němce ze všech vesnic v horách, ale i níže položených měst sváželi do sběrného tábora v Nejdku. „Tady nahoře nebyl odsun tak nejhorší, horší to bylo v Karlových Varech, ve městech. Ale přesto to bylo tenkrát ošklivé, protože jsme nevěděly, co nás čeká. V lágru bylo strašně moc lidí. Dali nám polívku a spaly jsme na takových hodně nízkých lehátkách. Pamatuju si to, protože babičce musela maminka pomáhat vstávat. Hlídal nás takový velký silný Čech a ten za námi taky potom přišel, že se musíme vrátit zpátky,“ vzpomíná Elfrieda.
Maminka Elfriedy Lehnertové pracovala za války v lese. Tahala s koňmi dříví, a když odešla do sběrného tábora, v lese na práci nikdo nezůstal. To byl zřejmě důvod, proč si je vedoucí polesí vyžádal zpátky. Sedmiletá Elfrieda se proto s maminkou a babičkou, po třech dnech strávených ve sběrném táboře, vrátily domů. Ale Háje vypadaly jinak, než jak je znaly. Karlovarsko a Krušné hory byly v té době obydlené téměř bez výjimky jen českými Němci a po jejich odsunu se z vesnic a měst ztratil veškerý život. Zůstala jen opuštěná domácí zvířata potulující se v okolních lesích. Zdivočelé kočky pak dlouho malou Elfriedu děsily, když chodila do školy. Tři samotné ženy žily na Hájích až do jejich úplného zániku na konci 50. let. Elfrieda začala chodit do první třídy ještě na Hájích. Po válce musela denně docházet do české školy v Horní Blatné. „Česky jsem neuměla. Musela jsem se naučit v první třídě. A bylo to pro nás těžké, německy jsme mluvit nesměli a česky jsme neuměli. Ale naučili jsme se rychle. Zůstala jsem sama, všechny kamarádky odešly do Německa. Pak jsem si jednu našla v Blatné, ale neznala jsem kino, neznala jsem žádnou zábavu. Já bydlela na Hájích a ona v Blatné. A to je od sebe šest kilometrů.“
V zimě do školy odcházela za tmy a denně procházela kolem opuštěných domů. „Okna byla otevřená, a když jsem šla kolem a byl trochu vítr, tak to skřípalo a já jsem radši utíkala. Na Černém potoce sedávaly na kamenech kočky a řvaly. A za nimi černý les a tma,“ popisuje Elfrieda. Do školy v Horní Blatné chodily společně děti české i německé. Pan učitel byl Čech a všechno vysvětloval tak, aby tomu rozuměly i německé děti. Byl hodný, když napadlo tolik sněhu, že cesta na Háje byla téměř neschůdná a nebezpečná, Elfriedu domů doprovázel. V roce 1948 se Háje staly součástí hraničního pásma a hranici začali hlídat vojáci. Bez povolení do vesnice nikdo nesměl. Ale stejně tam nikdo nechodil, hory v blízkosti hranice zůstaly nadlouho zcela pusté. „Když jsem chodila ze školy domů, tak mě někdy nechtěli vojáci pustit. Byla jsem velká a vypadala jsem dospěleji. A neměla jsem propustku, tak mě pouštěli na moji žákovskou knížku. Pak už mě znali.“
„Ve vesnici se nerabovalo, jen vojáci. Vytřískali okna, všechno zničili. Nikdo tam nechodil. Byla to mrtvá vesnice, nikdo se už nevrátil,“ vzpomíná Elfrieda.
Postupem času opuštěné vesnice ležící vysoko v horách zmizely úplně. Jejich původní obyvatelé zvyklí žít v tvrdých horských podmínkách odešli a noví obyvatelé tam nechtěli. A díky zřízení hraničního pásma často ani nemohli. S pohraničníky v roce 1948 přišli na čas i dřevorubci ze Slovenska. Bylo potřeba obnovit přerušenou práci v lese. Prázdné chalupy dál pustly, vojáci zničili, co se zničit dalo, a Slováci zbytky domů rozebírali na stavební materiál a nechali si ho vlakem odvážet domů na Slovensko. Elfriedinu maminku přidělili dělníkům v lese jako kuchařku. A nějaký čas také obsluhovala kompresor v cínovém dole, který se na Hájích otevřel krátce po válce. Pracovali tam většinou němečtí váleční zajatci, stejně jako v nedalekých dolech v Jáchymově. Po večerech maminka paličkovala, později jí začala pomáhat i Elfrieda. Prodej paličkovaných krajek jim přinášel další možnost, jak si přivydělat. Musely jinak vystačit jen s matčinou výplatou a s babiččiným nízkým důchodem. „Češi se nechovali dobře. Na těch pár Němců, co tady zbyli, měli vztek. Ale člověk si zvykl, na všechno. Odsun nebyl dobrý, nebylo dobře, že všechny vyhodili. Hitler toho hodně zpotvořil, po válce na něj Němci nadávali. Ale už je to všechno pryč,“ vypráví Elfrieda.
V nedalekých Potůčkách, vesnici ležící těsně u hranice, bydleli Elfriedin dědeček a babička. Dědeček byl hajným a po válce měl, jako všichni Němci, odevzdat zbraň. Neudělal to, nechtělo se mu šlapat do kopce až na Boží Dar. Měl revolver a ukryl ho do roury u kamen. A řekl o tom svému sousedovi. „A ten jeho přítel ho udal. A přišli potom esenbáci, kde má tu zbraň, a on jim říkal, že žádnou nemá. Šli k té rouře a vyndali ji. Musel si před barákem vykopat jámu, že ho zastřelí,“ popisuje Elfrieda. Dohled nad mužem kopajícím si vlastní hrob přenechali jeho sousedovi, kamarádovi z dětství. Snad v tom byl záměr. Nechal ho utéct, hranice s Německem byla jen o několik metrů dál. Chvíli předtím už utekla vyděšená babička. Jí se podařilo dostat k příbuzným, ale dědeček to už nestihl. Do Německa se dostal, ale těsně za hranicí, snad ze strachu, z nadměrného duševního vypětí, ho ranila mrtvice a na místě zemřel.
V městečku Horní Blatná žilo před válkou téměř dva a půl tisíce obyvatel, po válce zůstalo prázdné. Na rozdíl od vesnic výše v horách se ho ale v padesátých letech podařilo alespoň částečně dosídlit. Část nových obyvatel ale byli znovu Němci. Mezi nimi i rodina Lehnertových. Původně pocházeli z Teplic.
„V Teplicích je naložili do vagónů a oni si mysleli, že jedou na západ do Německa. Ale přijeli zase do Čech, sem nahoru. A strkali je do baráků v Blatné a tam pak bydleli. V Ostrově je naložili do aut a odváželi je sem. Do Potůčků, Horní Blatné, Perninku, Abertam. Protože tady to bylo prázdné, ale ty domy ještě nebyly zbourané. Byly vytřískané, měly rozbitá okna a dveře, nábytek tam už nebyl. A ti, co přišli z Teplic sem nahoru, pak museli jít do Jáchymova do dolů.“
Lehnertovi měli syna Josefa. Na konci války mu bylo patnáct let a československé úřady ho spolu s dalšími Němci poslaly na práci do dolů v Jáchymově. Ihned po válce se tam začal těžit pro tehdejší dobu strategický uran a první, kdo tam byl přinucený pracovat, byli Němci vyjmutí z odsunu. Ale také němečtí váleční zajatci, váleční zločinci a kolaboranti. Josef Lehnert pracoval v dolech až do druhé poloviny 50. let.
Elfrieda po měšťance začala pracovat, nejprve v papírně a později v podniku Triola. Občas jí někdo z Čechů připomněl, že její mateřština je jazyk, který tu nikdo slyšet nechce. Ale postupem let nevraživost Čechů vůči Němcům slábla a nenávistných reakcí ubývalo. Seznámila se se svým budoucím manželem Josefem Lehnertem. Jejich známost probíhala za poměrně složitých podmínek. Aby za ní mohl přijít na Háje, musel dostat povolení od pohraniční stráže. „Do Hájů nikdo nesměl, to bylo hraniční pásmo. Já jsem se musela vdávat v Blatné, svatební hosté na Háje nemohli,“ vypráví Elfrieda. V roce 1957 se vzali, přestěhovali se do Horní Blatné a narodil se jim syn Wolfgang. A Josefa Lehnerta každé ráno, spolu s dalšími německými muži, odváželo nákladní auto do Jáchymova.
Po roce 1949 se začaly v Jáchymově a okolí zřizovat vězeňské pracovní tábory určené odpůrcům komunistického režimu. Při práci v uranových dolech se Josef Lehnert spřátelil se dvěma mladými vězni. Oba pocházeli z Jičína. „Jmenovali se Havel a Fiala a studovali fyziku. Vyhodili do povětří most. Za měsíc jim mělo být osmnáct, tak dostali trest jako dospělí, pětadvacet let. A pak pracovali v jáchymovských dolech.“ Josef Lehnert od nich nejen vynášel motáky, ale přinášel jim i jídlo ukryté v bandasce na čaj. „Ta psaníčka jsme pak posílali jejich rodičům. S nimi jsme se pak stýkali, oni jezdili sem a my jsme za nimi jezdili do Jičína. Dlouhá léta. On pak umřel, měl rakovinu plic. Bylo to nebezpečné, ale nepřišli na to,“ líčí Josef Lehnert. S rodinami obou vězňů se setkávali i na pravidelných pietních akcích věnovaných všem odsouzeným, kteří strávili nelehkou část svého života v pracovních táborech v Jáchymově a okolí. A měli to štěstí, že kruté zacházení a podmínky v dolech i táborech přežili.
Elfrieda Lehnertová nikdy nelitovala, že zůstala v Čechách. Nejsmutnější ale bylo, že tu zůstaly s maminkou samy. Maminka pocházela z šesti sourozenců a všichni odešli do Německa. Poprvé se s nimi setkala až v roce 1969 a dlouhé roky odloučení přinesly vzájemné odcizení. „Teď už není mezi Čechy a Němci ta nenávist. Je to už klidnější. Neslýchám už žádné výčitky. Jsem tady doma,“ dodává na závěr.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Martina Kovářová)