Monika Le Fay, roz. Elšíková
* 1968
-
„Hledali mě v Gottwaldově, ale já jim ujela na demonstraci. Dělali jsme to vždycky tak, že jsme chodili kluk – holka, kluk – holka, a občas nás nechali projít. Byla jsem hodně hezky oblečená a působila jsem dojmem, že nejsem underground. Nechali mě projít až na Václavský náměstí a potom jsem se dostala přes nějaký policejní kordon na druhou stranu. Stála jsem na Václaváku, tam byli policajti a za nimi dav, který křičel. A já, jak jsem procházela, tak mi to nedalo, nebylo to plánovaný, ale otočila jsem se na ty lidi, co stáli za policajtama, a zakřičela jsem: ‚Ať žije Václav Havel!‘ Užila jsem si svoji vteřinu slávy. Lidi začali křičet. Ale policajti na mě samozřejmě skočili a tím to skončilo. Odtáhli mě do autobusu a pak se mnou různě jezdili po výsleších a do Jesenice a na Ruzyni."
-
„Celé moje dětství si pamatuju, že probíhalo tak, že [otec - pozn. ed.] chodil do práce a večer přišel domů a poslouchal Svobodnou Evropu. To u nás jelo od rána do večera. A měl pocit naprostého zmaru, zničeného života. Myslím si, že jeho volba se obrátila proti němu. Byly jsme vychovávány v antikomunistickém duchu. Příbuzní nám posílali balíčky z Austrálie a pozdravy z Brazílie. Takže jsme věděli, že někde existuje lepší svět. Ale nemohli jsme tam jet."
-
„Ve Zlíně se hodně šířily samizdaty. Snášeli jsme různé věci, vyráběli, tiskli jsme, vymýšleli. Udělala jsem třeba petici za Standu Devátého, když měl trestní stíhání a hrozilo, že umře. Tak jsem šla za svojí kamarádkou Radkou Chovancovou a vymyslely jsme svoji petici a z druhé strany jsme daly Několik vět. Podařilo se nám najít možná několik desítek mladých lidí, kteří se zaručili a řekli, že chtějí jít do vězení namísto Standy. Že nechtějí žít v zemi, která takto porušuje lidská práva. A to ty estébáky tehdy strašně rozzuřilo. Věděli, že [v Gottwaldově - pozn. ed.] jsou nějací disidenti i šedá zóna. Od nás to ale byl dobrý tah – najít lidi, kteří nebyli ani disidenti, ani v SSM. Takže to vlastně vypadalo, že odpor se rozšiřuje dál."
-
„To je nepředstavitelný, že v té době sehnat papír bylo těžké. Pamatuju si třeba, že lidi to někde brali v tiskárně. A pak jet trolejbusem s balíkem papíru, tak každý věděl, co jdete dělat. To nebylo jako dneska. Na co potřebujete papír? A na co potřebujete tolik papíru? Věděla jsem, kde je cyklostyl. A to ti policajti ze mě strašně chtěli dostat. Vyhrožovali mi, že mě zabijou a dají mě mezi prostitutky. Už si to ani nechci vybavovat. Bylo to celý hrozný. A celý to bylo proto, že chtěli vědět, kde je ten cyklostyl. Samozřejmě jsem to neřekla. Chtělo to konspiraci mnoha lidí. Bylo kolem toho hodně drobný práce. Třeba snášení. To znamená, když máte hodně stran, musí se to dát na hromádky a pak chodíte okolo a snášíte to. Je to strašná dřina a otrava. A někdo to taky musí přepsat. To bylo strašně těžce vydřený, ty věci..."
-
„Já jsem o tom napsala knihu, tak to teď nechci přeříkávat ve dvou větách. Můžu říct jenom to, že jsem se s ním nechtěla seznámit, nezajímal mě. A skončilo to tím, že jsem jediný člověk, co je po něm pokřtěný – jsem Monika Anastázie – a zemřel mi v náručí. Jeho poslední věta byla: ‚Řekl jsem mnichům, že jsi Monika Anastázie.' Takže náš život byl nějak vzájemně propojený přesto, že jsem se nechtěla nechat pokřtít. [...] Je pro mne ukázkou člověka, který vydrží v životě úplně všechno a nezničí ho to. Hlavně v tom, že sám není negativní, není zlý vůči ostatním lidem a naopak ho to posílí. A možná bych mohla skončit větou Ivana Martina Jirouse, který byl známý provokatér a poté, co se Anastáz Opasek vrátil z jedenáctiletého kriminálu, kde byl dva roky v samovazbě a málem přišel o rozum, tak Jirous mu řekl: ‚Vy katolíci jste potřebovali ten kriminál jako prase drbání.' A opat nejen, že se neurazil, ale jen tak pokýval hlavou a řekl: ‚A to máš pravdu.' A Jirous na to nedokázal už nic odpovědět a od té doby ho měl ve velké úctě a napsal potom o něm krásnou báseň."
-
Celé nahrávky
-
Praha, Hroznová, 24.05.2019
(audio)
délka: 01:23:14
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Věděli jsme, že existuje lepší svět
Monika Le Fay, rozená Elšíková, přišla na svět 5. listopadu 1968 v tehdejším Gottwaldově. Se starší sestrou Arankou vyrůstala v rodině strojního inženýra Ladislava Elšíka a zdravotní sestry Barbory, rozené Hoblové. Žili v místní části Lazy. Rodina ze strany otce se stala obětí perzekuce zemědělců a po babičce z matčiny strany Monika zdědila tzv. buržoazní původ. Po absolvování základní školy nastoupila na gymnázium v Otrokovicích a ve čtvrtém ročníku složila zkoušky na DAMU. Od poloviny 80. let byla v kontaktu se zlínskými disidenty a podílela se na tisku a šíření protirežimních petic. Roku 1989 se stala signatářkou Charty 77 a také podepsala prohlášení Několik vět. V souvislosti s tiskem a šířením samizdatu a za svou účast na nepovolených shromážděních ji několikrát vyslýchala StB. Na demonstraci 21. srpna 1989 v Praze byla zadržena. Více než 48 hodin prožila ve vazbě a poté byla převezena k výslechu do Gottwaldova. 17. listopadu 1989 pak měla první stání u soudu. I díky událostem, které bezprostředně následovaly, nakonec souzena nebyla a hrozící odnětí svobody nebo peněžitý trest a zákaz pobytu v hlavním městě se nenaplnily. Ve dnech sametové revoluce vstoupila do zlínského Občanského fóra. Iniciovala a vydávala občasník Občanského fóra Za veselejší zítřky. Po vyhazovu z DAMU ještě za totality se následně v čase svobody rozhodla pro studium scenáristiky na pražské FAMU. Natočila řadu dokumentů (např. Poslední odcházení Václava Havla, 04826 Jirous) a coby autorka scénáře a režisérka je podepsána pod několika desítkami televizních filmů a několika celovečerními filmy. Podílela se také na vzniku reportáží pořadu Reportéři ČT. Ve svém nakladatelství vydala např. vzpomínky politické vězeňkyně Dagmar Šimkové. Věnuje se lidskoprávní tematice a bojuje za práva dětí a zvířat. Z její iniciativy vznikly i pomník obětem komunismu v Praze. Za svou činnost v době komunistické totality získala v roce 2016 osvědčení účastnice třetího odboje.