Učitelky se bály i vyslovit moje jméno
Beatrice Landovská se narodila 2. září 1962 v Praze v rodině herce Pavla Landovského a scénografky Heleny Albertové. Vzhledem k bouřlivým povahám a bohémskému životnímu stylu svých rodičů vyrůstala s mladší sestrou Andreou až do devíti let převážně v péči prarodičů z matčiny strany v pražských Vokovicích. Po protestním chování Pavla Landovského u voleb na podzim 1971 byl její otec postupně odříznut od profesních příležitostí v televizi i na jevišti, na konci roku 1976 potom podepsal prohlášení Charty 77. Beatrice v důsledku toho nemohla být přijata na žádnou pražskou střední školu, školský odbor národního výboru dokonce na pokyn „shora“ zfalšoval výsledky jejích přijímacích zkoušek. Nakonec začala studovat na gymnáziu v Dobříši. O dva roky později přestoupila na gymnázium v Radotíně, kde studovalo několik dětí dalších signatářů Charty. Pavel Landovský na začátku roku 1979 emigroval do Rakouska. Po maturitě v roce 1981 Beatrice obtížně hledala zaměstnání, nakonec nastoupila jako zvukařka v Realistickém divadle a posléze rekvizitářka v Divadle E. F. Buriana. Postupně se zapojovala do života disentu a undergroundu, podílela se na přepisování samizdatů, zejména pro samizdatové časopisy Jednou nohou a Revolver Revue, v jejichž redakci působil Jáchym Topol, její spolužák z radotínského gymnázia. Od roku 1986 žila s básníkem J. H. Krchovským, se kterým má dvě dcery. Téhož roku odešla z Divadla E. F. Buriana, nějakou dobu pracovala v knihovně v Klementinu, poté zůstala na mateřské dovolené. Na konci 80. let se účastnila protirežimních demonstrací, studovala bohemistiku na „podzemní univerzitě“. Program studia přešel po roce 1989 oficiálně pod Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V devadesátých letech těžko hledala uplatnění, vyučovala český jazyk a literaturu. Po roce 2000 se začala věnovat astrologii a rodinným konstelacím. V roce 2023 vydalo nakladatelství Garamond její knihu Nikdy není pozdě na šťastné dětství, ve které shrnula své vzpomínky do roku 1975.