„To jsme celou noc poslouchali rádio. Zjistili jsme, že tanky přijely, vykládalo se, že jedou, že jsou slepé ulice. Češi otáčeli tabule, aby je zmátli. Pak jsem přišla domů, byla jsem z toho úplně vytočená, bylo mi čtyřiadvacet. Vím případ jedné dívky, která zahynula na Klárově. To byly děti těch, kteří nás osvobozovali. To byla velká tragédie. Oni dostali vojenský úkol, tak museli přijet. Jediní, kdo odmítli, pokud se pamatuju, byli Rumuni. Když ta holka, chudák, tam přecházela, teď tam má ten památníček, tak oni viděli nepřítele, pro ně to byli třídní nepřátelé, tak se tím zaštiťovali. Vystřelili a holka přišla o život. Bylo jí dvanáct.“
„Po válce, asi dva roky, si pamatuju, rodiče mluvili anglicky, i na nás něco volali. Najednou to skončilo. To se lidi báli šíleně. Říkala jsem: ,Mami, já bych chtěla tu angličtinu, ještě v ní pokračovat.‘ Říkala: ,Věrko, teď to necháme.‘ Ptala jsem se: ,Proč?‘ Pořád: ,Proč?‘ - ,To pochopíš.‘ Pak někdy v deseti letech, zase něco málo, ale zase: ,Věro, necháme to.‘ Takže jsem se anglicky doučila potom. Další ,proč‘ bylo to, že se o naší minulosti vůbec nesmělo mluvit. To vám řekne kdekdo.“
„Ony přes ty vojáky ženské dojednaly, že bude vypraveno první letadlo, kterým poletí. Říkali: ,Příští týden už se dočkáte.‘ Ale smutek a touha vrátit se domů po válce byla tak silná, že tam toho jednoho velitele přesvědčily, a on jim řekl: ,Maminky, my si vás vážíme, ale jediné, co vám můžeme nabídnout, abyste měly trochu komfortu, bude, že vám připravíme bombarďák.‘ Tak jsme letěli domů bombardérem. Letěli s námi ti tatínkové, kteří bojovali v tancích. Máma vyprávěla, že se nastoupilo do bombardéru - to byl úplně první bombardér, který přiletěl do Prahy po válce ze Západu. Tam bylo všechno vyklizené, tam nebyly žádné sedačky, nic. Maminky seděly úplně na kovové podlaze kolem dokola.“
„Tak se stalo, že maminka byla ještě v jiném stavu a byl nálet. Londýn byl bombardovaný, máma popadla takovou tašku, tady se to ještě nevyrábělo, jak se dnes v ní mimina nosí. Všechny maminky, Angličanky i cizinky, běžely s miminy. Nejhlubší britské metro je Earl´s Court, trasa tam je dvoupatrová. Ony sjely do jednoho patra, pak se ještě sjíždělo do dalšího patra, takže to tam pak sloužilo jako kryt. Do toho se utíkalo několikrát. Zazněly sirény, pak byl konec náletu a zase se vyběhlo. Ty všechny maminky byly tak vystresované, protože se nikdy nevědělo, kdy ten nálet přijde.“
Paní PhDr. Věra Landová, CSc., se narodila v roce 1944 v Londýně. Její rodiče Olga a Eduard Weilovi uprchli do Anglie z Československa před druhou světovou válkou z rasových důvodů. Otec se přihlásil do československé zahraniční armády a jako tankista bojoval ve Francii a v Belgii, matka pracovala v londýnské nemocnici jako ošetřovatelka. Po ukončení války se v létě 1945 celá rodina vrátila do Prahy. Brzy si změnili jméno z původního německého Weil na české Válek. Oba rodiče pracovali jako právníci, otec jako vojenský soudce. V roce 1952 byl otec falešně obviněn ze špionáže, kterou měl vykonávat během válečného pobytu v Anglii, degradován a vyhozen ze zaměstnání na ministerstvu vnitra. Nikdy se s tím nesmířil a v roce 1962 spáchal sebevraždu. Matka pracovala jako soudkyně, v roce 1957 byla ze své funkce odvolána, ale později se k právnické profesi vrátila. Věra vystudovala psychologii a celý profesní život se práci ve svém oboru věnovala. Paní Věra Landová žije v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
