Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Brát si ze života to, co je dobré. Jedině pak život může být kvalitní
narozena v roce 1944 v Londýně českým rodičům
1945 - návrat do Prahy
oba rodiče právníci, otec vojenský soudce
1952 - otec odvolán z funkce pro nařčení ze špionáže
1957 - matka-soudkyně vyhozena ze zaměstnání
1962 - otec spáchal sebevraždu
od roku 1962 studium psychologie na VŠ
profese psycholožky
Věra Landová
Brát si ze života to, co je dobré. Jedině pak život může být kvalitní
Když byla paní Věra Landová asi ve druhé třídě základní školy, ptala se maminky: „Proč je v mém rodném listu napsáno Vera Vivian Weil, když se jmenuju Věra Válková? A proč mě už neučíš anglicky?“ Tehdy, na začátku padesátých let, se v Československu angličtina moc nenosila, stejně jako německá příjmení. Možná nějak podobně to Věřina matka své dcerce tehdy vysvětlila. V životě pamětnice Věry Landové čekala řada dalších otázek, na většinu z nich však neexistuje tak snadno vysvětlitelná a pochopitelná odpověď.
Do Prahy nás přivezl bombardér
Vera Vivian Weil, později Věra Válková, se narodila v Londýně v roce 1944. Její rodiče Eduard Weil a Olga Wolfová emigrovali z Československa krátce před válkou z rasových důvodů. Velká část otcových i matčiných příbuzných za války zahynula kvůli svému židovskému původu. Rodiče, kteří byli oba právníci, se seznámili už během cesty do Anglie a brzy se vzali. „Já jsem se měla narodit o pět let dřív, ale protože se otec přihlásil do armády, nebyl tak často doma.“ Otec, příslušník československé zahraniční armády, se jako tankista zúčastnil bojů v Belgii a ve Francii. Matka absolvovala kurz pro zdravotnice a pracovala jako ošetřovatelka v londýnské nemocnici na onkologickém oddělení, protože „cizinky v Anglii dávali k těžkým případům“.
Spíše z maminčina vyprávění než z vlastního prenatálního zážitku si paní Landová vybavuje cestu do úkrytu v londýnském metru při jednom z náletů: „Když zazněly sirény, všechny maminky popadly přenosné tašky i s dětmi a sjely do druhého podzemního patra stanice Earl´s Court, která sloužila jako provizorní kryt.“ Kvůli těžkému bombardování a ostřelování Londýna se rodina Weilových později přestěhovala na venkov, kde se také dočkali konce války. Otec se vypravil hned v květnu s první skupinou československých vojáků do vlasti, kde měl připravit podmínky pro příjezd manželky a malé dcery. Datum jejich definitivního návratu záviselo na různých dohodách. Ženy ale v tu chvíli prokázaly větší rozhodnost než muži. Matka pamětnice se přidala ke skupině žen, které už nechtěly v cizině dále zůstávat. „‚Nám už se stýská po Praze,‘ tvrdila maminka a spolu s dalšími vlastenkami dojednaly rychlejší návrat s velitelem letiště Heathrow. ‚Jediné komfortní letadlo, které vám můžeme nabídnout, je bombardér.‘ Přiletěly jsme tedy na palubě prvního západního bombarďáku, který v Praze po válce přistál,“ vzpomíná Věra Landová.
Nemůžete vyvrátit, že jste nebyl špion
V Praze začínali opět „od nuly, protože otec, velký idealista, se styděl říci si o majetek, který si ke známým schovali jeho rodiče“, říká pamětnice. Tehdy se rodiče rozhodli i pro změnu rodinného příjmení z německého Weil na české Válek, což v poválečné době nebylo nijak výjimečné. O době strávené v Anglii se rodiče bavili jen zřídka a raději přestali s dcerou mluvit anglicky, jako to dělali v jejím raném dětství. Do euforie prvních poválečných let a postupné integrace Československa do východního bloku se totiž vzpomínky na Anglii nehodily. „Po návratu byli velcí idealisté a chystali se budovat sociálně spravedlivou společnost. V Anglii se stýkali se skupinou lidí kolem Pavla Tigrida, ale ten z tohoto idealismu rychle vystřízlivěl – na rozdíl od mých rodičů. Rodiče dostávali pravidelně pozvánky na recepce konané na britské ambasádě v Praze, ale po dvou nebo třech návštěvách tam chodit přestali. Všude byli samí tajní a rodičům záleželo na tom, aby mohli dál vykonávat svou práci,“ vzpomíná Věra Landová.
Další osudy rodiny, do níž se v roce 1947 narodila další dcera, zásadně ovlivnil komunistický převrat v únoru 1948, „kdy se všechno začalo divně otáčet“. Oba rodiče se vrátili ke své profesi soudců, otec pracoval jako vojenský soudce. „V roce 1952 si ho soudruzi zavolali na Ministerstvo obrany a sdělili mu, že by nedokázali před stranou a dělnickou třídou obhájit jeho další působení na vojenském soudu,“ říká pamětnice. Vadilo jim především to, že válku přežili rodiče v Londýně, otec navíc jako příslušník západní armády. Nakonec jej komunisté obvinili ze špionáže. „Otec, kdysi elitní důstojník, čelil nařčení: ‚Nemůžete vyvrátit, že jste nebyl špion.‘ Nakonec ho vyhodili.“
Táta už nepřijde
Svou profesionální degradaci otec velmi těžce nesl. Psychicky se zhroutil, rok se léčil, ale nikdy se již úplně nezotavil. „Čest a spravedlnost mu byly nade vše, proto nemohl pochopit, že ho obvinili ze špionáže.“ Patrně v této době otec onemocněl nádorem na mozku, což se sice zjistilo až posmrtně, ale největší vinu na jeho pozdější smrti mělo jeho obvinění a vyhození ze zaměstnání. S pochopitelným dojetím vzpomíná pamětnice Věra Landová na podzimní den roku 1962, kdy se dozvěděla o otcově smrti: „Přišla jsem domů ze školy, bylo mi tehdy osmnáct let. V pokoji sedělo příbuzenstvo. Ptala jsem se, kde je táta. Mlčeli, až mi jeden strýc řekl: ‚Táta nepřijde.‘ ‚Jel někam na služební cestu? Kde je?‘ ‚Táta už nikdy nepřijde.‘ Tátu doma našla moje patnáctiletá sestra, když přišla domů. Oběsil se na klice u okna.“ Ze společenských důvodů rodina nikdy nepřiznala, že otec spáchal sebevraždu, a jeho smrt vysvětlovala náhlou cévní mozkovou příhodou.
S touto tragickou událostí si Věra spojuje také nebývalou solidaritu a pomoc svých spolužáků, studentů psychologie, s nimiž tehdy studovala v prvním ročníku vysoké školy. „Když jsem po pohřbu vycházela z krematoria, stál tam celý můj ročník. Všichni spolužáci do jednoho přišli. Potom mi jedna spolužačka nabídla pomoc při přípravě na zkoušky, abych nemusela přerušovat studium,“ vzpomíná.
Stejnou vstřícnost zaznamenala i u většiny profesorů, u nichž skládala zkoušky. „Šla jsem na zkoušku a měla jsem pocit, že jsem vše úplně přesně věděla a uměla. Na závěr mi profesorka oznámila, že jsem vše říkala úplně naopak, přesně obráceně. Z psychologického hlediska šlo tehdy o typickou paradoxní reakci. Profesorka věděla, jakou tragédií naše rodina prošla, a zkoušku mi nezapsala. Příště jsem vše uměla správně.“
Uč se ze zkušenosti starších
Obor psychologie paní Věra úspěšně dokončila a věnovala se mu celý svůj profesní život. Později se vdala, měla děti a dnes je babičkou tří vnoučat. Vysoko si cení rodinné soudržnosti a dodnes pečlivě opatruje dopis od své tety Evy Krupičkové z 19. dubna 1961. Dopis jí poslala teta k sedmnáctým narozeninám, které připadaly na výročí dne, kdy musela teta se svou rodinou opustit domov a odejít se žlutou hvězdou do koncentračního tábora. „Šli jsme na smrt a nevěděli jsme, co nás čeká. V týž den se narodil nový človíček, a to jsi byla ty.“ V dopise ji dále teta nabádá: „Vidím v tobě kus svého nešťastného mládí. Uč se ze zkušenosti starších, je to dobrá rada.“
Jako odborník se Věra Landová snažila pomoci své mladší sestře, která léta trpěla traumatem z otcovy sebevraždy. Reakce na tragickou událost, která její rodinu postihla, dovede jako odborník přesně určit a klasifikovat. Z hlediska lékařského je sice možné tyto reakce popsat a snad i vysvětlit, ale mnohem těžší je pochopit jejich příčinu, v tomto případě situaci a dobu, která poctivé a čestné lidi často falešně obvinila a některé z nich dovedla až na práh smrti. Životní krédo Věry Landové zní poměrně jednoduše: brát si ze života jen to, co je dobré. Ale v kontextu jejího osudu, tak výrazně poznamenaného otcovou sebevraždou, to už tak jednoduše proveditelné není.
Podle vyprávění paní PhDr. Věry Landové, Csc., zaznamenaného v rámci projektu Příběhy našich sousedů napsala Andrea Jelínková v dubnu 2014.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Andrea Jelínková)