Hana Lančíková

,,Jednou, to bylo někdy v lednu 1945, to už jsem byla školačka, mi můj bratr řekl, že se půjdeme podívat do papírnictví, a v papírnictví mi řekl, že se půjdeme podívat na nádraží, že tam pojedou vlaky z koncentráku. Nevím, kde se to dozvěděl. A skutečně, když jsme přišli na nádraží, tak projížděl vlak, ve kterém stáli – v těch otevřených vozech – stáli lidé, zbědovaní, v pruhovaných oděvech. Já si pamatuju, že mnou to naprosto otřáslo a vůbec jsem se s tím nemohla srovnat jako dítě. A pamatuji si dodneška, že vždycky když jsem náhodou přijela do Přerova a podívala jsem se na podlahu, na dlážku na nádraží, tak jsem si ten okamžik připomněla.“

,,Můj otec na zahradě nechal postavit kryt, tak chodili studenti k nám. On vždycky byl nálet – a pak byl odvolán. A jednou přišli zase: chlapec, který se jmenoval Chaloupka, a ještě jeden – s tím, že u nás není bezpečno, a utekli do Žebračky. A stalo se, že byl jediný nálet v Přerově, kdy chtěli bombardovat Meoptu, a strefili se do nemocnice, do Žebračky, a ten chlapec, ten Chaloupka, tam zahynul. Zasáhla jej střepina. A to bylo pro mě strašné. Taková událost strašidelná. A já jsem potom propadla tomu, že jsem pořád dělala na pískovišti hrobečky Chaloupky. A tím jsem strávila strašně moc času. Potom jsem dělala ptáčkům hřbitovy. To byl velmi nepřímý zásah.“