„Z toho jsme byli všichni špatní. Moje děti byly zrovna nemocné a byly u maminky. Bydleli jsme v Suchdole nad Odrou a do Kunína to bylo pět kilometrů, tak mi je maminka hlídala, už byla vdova. Bydleli jsme v Suchdole a v Mankovicích jsme dělali. Jeli jsme hned domů, abychom mohli ještě v obchodě něco nakoupit, ale tam už nic nebylo, obchody byly prázdné. Odpoledne jsem jela pro děti, nechala jsem si je čtyři dny doma, pak šly do školky. Měli jsme všichni strach co to bude, ale život šel dál.“
„Já si jen vzpomínám, když přijely tanky, zrovna jeden mířil na naší fabriku, na Tatru. To bylo namířené přímo na fabriky. Museli jsme plakáty, všechno co bylo, dát pryč za účasti těch sovětských papalášů. Přišli a muselo se to dát pryč vždycky v těch začátcích. Nesměl být žádný plakát proti Rusům. Co se týče vojáků, byli to mladí kluci, takoví ušáci, byli dobří. Chodily po závodech nějaké skupiny na kontroly, jinak si moc nevzpomínám. Ale tanky byly všude.“
„Teď už je to stará škola, ale to byla taková malá, dřevěná, základní škola. A oni je tam Němci nahnali, ty mladé kluky. Bylo jich to plné. A měli hrozné štěstí, že to Rusové do rána osvobodili, takže se s nimi nic nestalo. Oni by určitě zahynuli. Bylo to plné kluků kolem dvacítky a strejda říkal, že ‚my jsme tam byli tak namačkaní a měli jsme všichni strach, že nás popraví. Každý už s tím počítal, že je popraví.‘ A potom tam přijeli ti Rusové.“
Zdeňka Lackovičová, za svobodna Bernátková, se narodila v říjnu 1939 v osadě Mečůvka u Honí Bečvy. Měla tři mladší sourozence a rodiče se živili prací na poli a v lese. Za války se boje osadě víceméně vyhnuly, ale Němci ostřelovali okolní kopce včetně Mečůvky. Na konci války měl být strýček pamětnice popraven s ostatními muži z Horní Bečvy. Tatínkovi se podařilo schovat, ale vesnici včas osvobodili Rusové. Po válce rodina odešla do sudetského Kunvaldu do domu po Němcích. Zdeňka tam chodila do obecné školy a po měšťance v Šenově u Nového Jičína studovala rok na tkadlenu v Krnově. Přitom byla členkou valašského souboru, se kterým vystupovala. V roce 1959 se vdala, ve stejném roce se jí narodila dcera a po třech letech syn. S manželem žila v Suchdolu nad Odrou, ale v roce 1972 se rozvedli. Ve stejném roce se znovu vdala a s manželem později odešli do Veselého u Piešťan. Pracovala v Tatře a v polovině osmdesátých let odešli na Malou Moravu. Do důchodu pracovala jako dojička, později se stěhovali do Hanušovic a do Červené Vody. V roce 2020 ovdověla, v roce 2021 žila v Červené Vodě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
