Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Lackovičová (* 1939)

• narodila se v roce 1939 v Mečůvce u Horní Bečvy

• na konci války hrozila smrt tatínkovi a strýčkovi

• roku 1945 se přestěhovali do sudetského Kunvaldu

• studovala jednoletý obor tkadleny v Krnově

• vystupovala s valašským souborem

• nastoupila do podniku Lodena v Novém Jičíně

• v roce 1959 se vdala a přestěhovala do Suchdolu nad Odrou

• porodila dceru Zdeňku a a syna Vlastislava

• v roce 1972 se rozvedla a znovu vdala

• odešla s manželem do Piešťan a pracovala v Tatře

• v polovině 80. let se stěhovali na Malou Moravu

• v roce 2020 jí druhý manžel zemřel

• v roce 2021 žila v Červené Vodě

Pochází z Beskyd, vyrostla v poválečných Sudetech a odmala přivykala tvrdé dřině. Zdeňka Lackovičová se přitom narodila na počátku druhé světové války, jejího strýce málem popravili nacisté, tatínek se musel schovávat v lese a maminku jen náhodou minula kulka ostřelovače. Ona sama přitom popsala svůj život jako skromný a veselý. Takový byl i život na venkově, tak přirozený a neměnný, že ho ani doba komunismu nedokázala podkopat.

Rodina žila v prostých poměrech

Zdeňka Lackovičová se narodila 7. října 1939 do rodiny Bernátkových v osadě Mečůvka u Horní Bečvy. Byla prvním dítětem mladých rodičů, ale následovali ji ještě tři sourozenci – po třech letech sestra Boženka, později o šest let mladší František a na počátku padesátých let nejmladší Milada. Rodina žila v prostých poměrech, všichni obývali jedinou velkou místnost v malém domku, ke kterému náležel jen malý chlév pro krávu a kozu.

Maminka Božena, rozená Jurošková, pocházela také z Horní Bečvy. Zdeňka se jí narodila, když jí bylo dvacet let. Její rodina se v beskydské oblasti živila drobným hospodařením a prací v lese. Tatínek se jmenoval Alois Bernátek a pracoval v lese. Svého otce nikdy nepoznal, jeho maminka Veronika byla svobodnou matkou od doby, kdy se její přítel nevrátil z první světové války. Sama tak musela vychovávat dva chlapce, Aloise a jeho bratra. Jelikož oba Zdeňčini rodiče vyrůstali v Horní Bečvě, znali se odmalička.

Průběh druhé světové války se na Horní Bečvě nijak významně nepodepsal. Přesto se Zdeňce vrylo do paměti několik zážitků, na které přes svůj útlý věk nikdy nezapomněla. Jednou vojáci od kostela v Horní Bečvě ostřelovali okolní kopce a Zdeňčině mamince, krátce před porodem druhé dcery, prolétla kulka jen těsně nad hlavou, když seděla v kadibudce.

Nacistický teror lidé ve vesnici pocítili až s koncem války a ústupem německých jednotek. Blízko smrti se ocitl Zdeňčin strýc Miroslav Juroška. Němci shromáždili v Horní Bečvě všechny muže a nahnali je do budovy staré školy. „Strejda říkal: ‚My jsme tam byli tak namačkaní a měli jsme strach, že nás všechny popraví.‘ Každý už s tím počítal. Naštěstí do rána přišli Rusové, a to je zachránilo,“ vzpomíná Zdeňka.

Tatínek se tehdy schoval před Němci v lese a maminka mu nosila jídlo. Trvalo to asi týden, a když se vrátil do domu, náhodou přišli dva němečtí velitelé a tatínka požádali, aby je doprovodil do vesnice. Měl strach, aby ho cestou v lese nezastřelili a o to více se bála maminka. Vojáci jí ale lámanou češtinou ujistili, že se jí muž v pořádku vrátí a slovo dodrželi.

Pohraničí nabízelo nové možnosti

S koncem války se Bernátkovi rozhodli přesídlit do pohraničí. V oblasti bývalých Sudet právě probíhal odsun německých obyvatel a rodina se nastěhovala do Kunvaldu (pozdějšího Kunína). Dům sdílela se dvěma mladými Němkami čekajícími na odsun. Zdeňka na ně vzpomínala v dobrém: „Ony byly hrozně hodné. Když byl bratříček nemocný, měly slepice a hleděly, aby nám, dětem, vždy nějaké vajíčko donesly.“ Když pak měly jít německé dívky do odsunu, obě hrozně plakaly, a ani u Zdeňky v rodině nikdo nechtěl, aby odešly. Přesto se s nimi už Zdeňka již nikdy nesetkala.

V Kunvaldu pamětnice nastoupila již v roce 1945 do obecné školy a ve stejném roce se narodil její bratr František. Všichni sourozenci spolu dobře vycházeli, ale času na hraní moc neměli. Po škole museli pomáhat na malém políčku, patřícímu k domu. Nedocenitelnou pomocí byli dědečkovi dva koně, kteří zastali těžkou práci, a dědeček s nimi chodil pole orat. Maminčini rodiče totiž obsadili větší hospodářství.

Zdeňka nastoupila do měšťanské školy v Šenově u Nového Jičína a vzpomíná na ta léta s úsměvem. „Občas nás nechal ředitel po škole. Jednou nás tam zamkl, už byla skoro tma, a tak jsme vyskákali oknem a utíkali po zamrzlém potoce domů, aby nás někde nepotkal, protože on na nás v té škole zapomněl,“ vypravuje Zdeňka.  

Po měšťanské škole nastoupila na jednoletý obor tkadleny v Krnově a rok tam bydlela na internátu. Školu končila v poměrně nízkém věku čtrnácti a půl let a hned nastoupila do podniku Lodena v Novém Jičíně. Zdeňka měla vášeň pro muziku a dokázala celé hodiny tancovat. Dokonce s přáteli založili valašský soubor, se kterým vystupovali v jiných vesnicích či na městských slavnostech a účastnili se tanečních soutěží.

Protancovaný život ukončilo mateřství

Nástup komunismu dospívající dívka z venkova příliš nevnímala. O politiku se nezajímala a ani doma o tom nehovořili. Než se rodiče přestěhovali do Kunína, neměli ani elektřinu, takže v rodině neměli ani rádio. Všimla si však, že její prarodiče museli po čase začít odevzdávat dávky ze sklizně, mléko či vejce. Více si dědečka komunisté nevšímali a on mohl hospodařit na své půdě, dokud mu to zdraví dovolilo. Když už byla práce nad jeho síly, hospodářství převedl pod státní statek, kde ještě několik let s babičkou oba pracovali. 

Zdeňka nevynechala téměř žádnou zábavu v jejich vesnici a okolí. Když hrála dobrá muzika, dokázala protancovat celou noc až do rána. Na jedné z takových tancovaček se seznámila s mladíkem z nedalekého Suchdolu nad Odrou, Josefem Machulou. Na podzim roku 1958 se začali vídat častěji, v únoru následujícího roku Zdeňka otěhotněla a v dubnu se vzali. Přestěhovala se k manželovi do Suchdolu nad Odrou, kde se jí v listopadu narodila dcerka a jméno dostala po mamince. O tři roky později přibyl do rodiny ještě syn Vlastislav. 

Zdeňka musela zanechat tance v souboru a plně se věnovala péči o děti. Mezi mateřskými dovolenými pracovala jako uklízečka ve škole nebo na nočních směnách v pekárně. Josef se živil jako mistr v podniku Agroma v nedalekých Mankovicích a rodina v prvních letech žila spokojeným životem. Manželé spolu měli pěkný vztah, ale Josef měl stále větší problémy s alkoholem. Nakonec se stalo jejich vztahu osudné, když začal propíjet peníze určené pro domácnost. Nakonec nastoupil na léčení a Zdeňka požádala o rozvod. Manželství se tedy po třinácti letech rozpadlo.  

Na okna továrny Tatra mířil tank 

Ačkoliv se na československém pomezí nijak zvlášť neprojevovaly uvolněné poměry šedesátých let, vpád vojsk Varšavské smlouvy dopadl i na místní obyvatele. Zdeňčiny děti byly v té době nemocné a hlídala je její maminka. Zdeňka po mateřské dovolené nastoupila jako skladnice v Mankovicích pro kopřivnickou Tatru a v první den okupace vyrazila místo práce nakoupit, protože nikdo netušil, co přijde. „Jeli jsme z práce hned domů, abychom stihli ještě něco nakoupit, ale tam už nic nebylo – obchody byly prázdné. Odpoledne jsem došla pro děti a zůstala s nimi čtyři dny doma,“ vzpomíná Zdeňka. 

Pocity strachu a nejistoty zažíval také Josef. Členem komunistické strany byl ještě před tím, než ho Zdeňka poznala, ale vstoupil do ní spíše kvůli pozici mistra ve výrobě než z politického přesvědčení. „Bral to jako každý jiný člověk, on nebyl nijak zarytý komunista. Doma o tom nikdy nemluvil,“ vysvětluje.  

Někteří sovětští okupanti se usadili i v Beskydech. V Šenově, kam pamětnice chodila na měšťanskou školu, vznikla opravna tanků a motorových vozidel. Na tanky si Zdeňka vzpomíná: jeden zastavil před jejich továrnou a namířil věží do oken. Kolegové z výroby zase vyprávěli, jak to vypadalo na silnicích. „Vykládali všelicos – jak jezdili po silnicích, nikam se nemohli dostat, směrovky byly sundané,“ popisuje pamětnice. 

Sovětští velitelé později vstoupili přímo do závodu a zaměstnanci museli za jejich dohledu strhávat veškeré plakáty a další známky nesouhlasu se sovětskou okupací. Později na vše dohlížely nižší šarže okupantů. „Co se týkalo vojáků, byli to kluci, takoví mladí ušáci. Byli dobří, chodili ve skupinách po závodech a prováděli kontroly,“ vypráví Zdeňka. 

Šťastný život narušila vážná nehoda 

Když se Zdeňka v únoru roku 1972 rozvedla, netušila, že hned v létě pozná svého druhého manžela. Byl jím mistr z piešťanského závodu Tatry, který přijel opravit speciální vojenské vozidlo a se Zdeňkou se poznal ve skladě, kam si přišel pro materiál. Oba byli rozvedení,brzy si padli do oka a již v prosinci se vzali. Zdeňka přitom v práci stále potkávala svého bývalého manžela, který po návratu z léčení skutečně pít přestal. Stali se z nich dobří přátelé a pamětnice byla ráda, že nezanedbával péči o děti. 

Život manželů Lackovičových zkomplikovala až dopravní nehoda. Když spolu jeli na motorce, vjelo jim do cesty auto a narazili do otevřené bočnice nákladního auta u krajnice. Bočnice byla v úrovni hlavy a Zdeňčin manžel utrpěl mnohačetná zranění v obličeji. „Vezli ho do nemocnice a já chtěla jet s ním. Později jsem se dozvěděla, že mě paní doktorkanechtěla vzít, protože myslela, že ho do nemocnice živého nedoveze,“ ¨popisuje svůj hrůzný zážitek. 

Manžel se však dostal z ohrožení života a později mu doktoři na ostravském oddělení neurochirurgie obličej opravili. Na jedno oko byl slepý a musel do invalidního důchodu, ale ze všeho se dostal a dokázal se znovu vrátit do života. Práci mistra už vykonávat nemohl a se Zdeňkou se přestěhovali na jeho rodné Slovensko, kde měl po rodičích se sestrou napůl dům, a Zdeňka nastoupila v Piešťanech do Tatry.  

Pak ale Zdeňce začaly problémy se švagrovou. Ta bydlela ve stejné vesnici o několik domů dál, ale neustále protestovala proti úpravám na domě po rodičích a Zdeňce i svému bratrovi dělala naschvály. Pamětnice to nakonec nevydržela a přiměla manžela, aby se z domu odstěhovali. V polovině osmdesátých let se tak stěhovali zpět do Čech na Malou Moravu. Práci našli na státním statku, Zdeňka pracovala jako dojička a její manžel se staral o krávy až do doby, než oba odešli do zaslouženého důchodu. 

Manželé hledali klid na stáří

Zdeňčiny děti mezi tím již odešly z rodného hnízda. Vlastimil vystudoval strojní průmyslovou školu a našel uplatnění ve stavebnictví a dcera Zdeňka po ekonomické škole pracovala jako písařka. Odstěhovala se do Ostravy, kde získala zaměstnání ve Svazu socialistické mládeže a později jako sekretářka u krajského tajemníka KSČ, Miroslava Mamuly. Ten ji později doporučil na ústředí do Prahy, a tak se stěhovala do hlavního města, kde se nakonec provdala. 

Jako písařka v ÚV KSČ pracovala také v roce 1989 a prožila tam listopadové události. „Měla strach, co se bude dít,“ vzpomíná Zdeňka. Sama listopad trávila doma, daleko od centra dění. „Byla jsem zrovna po těžké operaci na nemocenské, takže jsme to sledovali v televizi. U nás na vesnici byl klid, my jsme to nijak neřešili,“ popisuje pamětnice revoluční dny na českomoravském pomezí.  

Chodila poctivě k volbám už od osmnácti let, ale k prvním polistopadovým volbám šla s novou radostí. S přibývajícím věkem se manželům na Malé Moravě komplikoval život, a tak jim syn zařídil byt v Hanušovicích, kde bylo bydlení pohodlnější. V dalších letech ale začaly manžela sužovat zdravotní komplikace. Zdeňka se o něj starala a také syn jim pomáhal. Přesto se bála, že s nemocným manželem skončí synovi na krku a tak ho přesvědčila k hledání vhodného domova důchodců. Nakonec ho našli v Červené Vodě a v roce 2020 se do něj Zdeňka s manželem přestěhovali. Ve stejném roce její muž však zemřel. Zdeňka tam žila i v roce 2021 a těšila se dobré mysli.