„Nad námi bylo, proletělo letadlo. No, kolik bylo, 100 metrů nad námi, že jo. A on se díval dolů, on viděl dole pohyb. Věděl houby, co je fotbal, protože to byl Američan, věděl houby, co je fotbal, ale tak to zkoumal. A my jako kreténi, my jsme zůstali stát a koukali jsme nahoru na něj, že jo. A čekali jsme, co bude dál. A on viděl, snesl se níž, my jsme na něj koukali a on udělal ještě oblouk k trati, naletěl na nás a viděl tedy partu kluků, že jo, takových odrbaných, z té nevelké výšky to poznal, zamával na nás a odletěl. A my jsme říkali: ‚Jů, to byl černoch!‘ On to černoch nebyl, ale on měl černou, oni měli Američani, letci, měli černý kombinézy.“
„Já jsem byl svědkem události, která je mimo jiné zachycena na malém pomníčku, na malé desce u Rousovy továrny. Ti kluci zajatí, ti měli obrovský hlad, oni je nekrmili vůbec a bylo zakázáno jim dávat potravu. Jedna paní, paní Kominíková Dvořáková, to já si vzpomínám, já jsem tam stál u silnice, jak šel ten proud, jim hodila chleba. Ten chleba zapadl do břečky, do takové sněhové břečky. Dva kluci se pro to shýbli, přiskočil německý voják a oba zastřelil. Oni tam mají pomníček, tady byli zastřeleni dva neznámí. Já jsem u toho byl, já jsem tam stál, protože jsem pořád někde pobýval. A ta cesta těch vězňů byla posetá těmito mrtvolami.“
„Zažil jsem to, co už pak nikdy, tj., že jsem viděl učitele, který se postavil před třídu na stupínek a dal se do pláče, což u mužského není právě obvyklá reakce, a v tomhle případě ji chápeme. My jsme byli odesláni domů, protože toho dne se nevyučovalo. Jen se žádalo, aby se zachovával klid, na vojáky nepokřikovalo, nedávalo najevo cokoliv, co by bylo reakcí na to, co se objevilo v ulicích. Druhý den už to bylo jinačí. To jsem viděl německé vojáky, jak se v cukrářství U Řezníčků cpou výrobky české kuchyně, českých cukrářů, které zřejmě postrádali v Říši.“
Robert Kvaček se narodil 5. července 1932 v Dvorcích na Jičínsku, po několika letech se rodina odstěhovala do Jičína. Jeho mladší bratr tragicky zemřel na otravu jedem na krysy v zákusku, Robert sám otravu přežil. Po válce absolvoval Lepařovo gymnázium v Jičíně a poté vystudoval historii na FF Univerzity Karlovy. Ke studiu historie ho přivedly formující zážitky z období války, např. násilná smrt kamarádova otce. Na Karlově univerzitě zůstal celý život, nicméně učil i na jiných pracovištích. Jeho odborné renomé už v 60. letech překročilo hranice Československa. První kniha, kterou napsal, ho však dovedla ke střetu s StB. V 60. letech také spolupracoval s Československým rozhlasem. Po roce 1968 mu hrozil vyhazov z univerzity, nicméně nakonec dostal jen zákaz přednášet o 20. století a v 70. letech nemohl publikovat. V 80. letech už mohl psát aspoň pod pseudonymem. Na začátku 70. let mu zemřela žena, musel se sám postarat o šestiletého syna. Podruhé se oženil až o mnoho let později. Po roce 1989 byl jmenován profesorem na Univerzitě Karlově. Stal se členem Česko-slovenské komise historiků či Pekařovy společnosti Českého ráje. Za svou práci obdržel mnohá ocenění, např. zlatou medaili UK či Cenu Egona Erwina Kische za literaturu faktu. S důchodem se vrátil zpět do Jičína. Profesor Robert Kvaček zemřel 27. dubna roku 2024.
Vojtěch Ježek, Hana Vagenknechtová, Adam Kozák, Natálie Spurná a Tereza Šindlářová ze 4. ZŠ Železnická, Jičín, pod vedením paní učitelky Daniely Havelkové
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
