Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Robert Kvaček , CSc. (* 1932  †︎ 2024)

• narodil se 5. července 1932 ve Dvorcích u Jičína

• mladší bratr tragicky zemřel na otravu jedem na krysy

• formativní zážitky z války jej přivedly k zájmu o dějiny

• pamětník absolvoval Lepařovovo gymnázium v Jičíně

• vystudoval historii na Univerzitě Karlově

• celý život strávil na Univerzitě Karlově jako pedagog

• jeho odborné renomé už v 60. letech překročilo hranice Československa

• v letech normalizace mu hrozil vyhazov z fakulty

• nesměl publikovat a učit o 20. století

• po smrti manželky se musel starat o malého syna

• po roce 1989 byl jmenován profesorem na Univerzitě Karlově

• po odchodu do důchodu se vrátil zpět do Jičína

• zemřel 27. dubna 2024

Robert Kvaček se narodil 5. července 1932 v malé vesnici Dvorce nedaleko Jičína. Maminka pracovala u rodičů na jejich malém statku, otec byl řidičem autobusu. Mladší bratr v pěti letech tragicky zemřel. V pamětníkových vzpomínkách se odráží idylická doba raného dětství, stráveného na venkově s rodiči a prarodiči. V roce 1936 se přestěhovali na okraj Jičína, kde si postavili domek, který je Robertu Kvačkovi domovem i v době pořízení tohoto rozhovoru v roce 2019.

Učitel se ve třídě rozplakal

Do obecné školy začal chodit v neklidné době v září 1938, Robertův tatínek byl tehdy mobilizován, stejně jako někteří z učitelů. Smrt otce jednoho z pamětníkových kamarádů v pohraničí znamenala pro malého Roberta formativní zážitek, impuls, který jej později dovedl ke studiu historie. Podobně se Robertovi výrazně otiskl do paměti i 15. březen 1939, kdy se z okleštěné české části předválečné republiky stal nacistický protektorát. 

Ráno ho rodiče probudili dříve než obvykle a nabádali ho, aby se nebál, když u školy uvidí cizí vojáky. Vzpomíná na učitele, který se toho dne ve třídě rozplakal. O den později se mu naskytl pohled na německé vojáky, pojídající ve velkém množství cukroví v českých cukrárnách. Robert Kvaček si také vzpomíná na temné časy heydrichiády o několik let později, rozhlasové a novinové zprávy o smrti atentátníků, či o vyhlazení Lidic. U Kvačků proběhla domovní prohlídka, maminka tehdy vzala obě děti a šla s nimi k rodičům svého muže, kde měli prohlídku přečkat.

Robert nastoupil na měšťanku, kde se mu velmi líbilo. Ve třetím ročníku se však odehrála smutná tragédie. V roce 1944 snědl šestiletý bratr žloutkové věnečky připravené místním cukrářem, jenž nešťastně zaměnil nějakou ingredienci s jedem na krysy. Malý Míla zemřel druhého dne. Po jeho pitvě byla správně stanovena diagnóza, která byla zpočátku omylem zaměněna za otravu masem. Robert, který snědl stejný zákusek a byl v té době už ve stavu klinické smrti, mohl být správně léčen. Uzdravil se, ale strávil půl roku v nemocnici. O smrti svého bratra se dozvěděl až po návratu domů.

Smrt dvou zajatců

Na konci války se do jičínské školy přemístila německá mládež z vybombardovaných měst Říše, takže se místní školáci učili v provizorních podmínkách. Na jaře 1945 se největší školní budova změnila na lazaret. V Jičíně stály zátarasy s palisádami a úzkými průchody, které měly podle nacistických plánů zastavit sovětskou  armádu.

Robert Kvaček vzpomíná, jak na pole u Jičína přilétala letadla s raněnými důstojníky, které pak převáželi do lazaretu. Jedné únorové noci roku 1945 ho maminka vzbudila, aby si poslechl vzdálené dunění válečné vřavy. Dnes už ví, že to byl nálet na Drážďany.

S blížící se frontou táhly Jičínem nekonečné průvody uprchlíků i válečných zajatců. Jednoho dne do takového smutného průvodu sousedka hodila kus chleba, přestože to bylo zakázáno. Dva mladí chlapci se pro něj sehnuli, jenže okamžitě přiskočil též velmi mladý německý voják a oba zastřelil. Na místě jejich smrti dodnes stojí malý pomníček.

S prakem na pomoc povstání

Dne 5. května zněly z rozhlasu výzvy k povstání. Malý Robert tehdy vzal svou zbraň - prak a vyrazil na jičínské nádraží s plánem jet povstalcům do Prahy na pomoc. Doma o tom nikomu neřekl. Partyzáni ale tehdy poškodili trať, takže žádný vlak vyjet nemohl a pamětník zůstal k úlevě rodiny doma. Zato jeho otec  musel už 30. dubna odjet s německými vojáky, kteří měli málo řidičů, ale naštěstí se mu brzy povedlo utéct. Dostal se tehdy do Karlových Varů, kde pomáhal s nastolením české samosprávy, a setkal se s americkými vojáky. Jeho blízcí o něm neměli vůbec žádné zprávy a měli o něj oprávněné obavy. Vrátil se až koncem května.

Stěžejním poválečným zážitkem Roberta Kvačka se stal poslech rozhlasových reportáží z Norimberského procesu, o kterém referoval významný žurnalista František Gel. O mnoho let později se spolu osobně setkali, když už pamětník coby renomovaný historik a vysokoškolský učitel přednášel na univerzitě. Spřátelili se a dokonce spolu začali spolupracovat při tvorbě rozhlasových relací.

První kniha, první výslech u StB

Z jičínské měšťanky přestoupil Robert Kvaček na Lepařovo gymnázium, kde poznal svou budoucí manželku. Odmaturoval se samými jedničkami a mohl si vybrat, kam půjde studovat. Rozhodl se pro historii, na Karlovu univerzitu nastoupil v roce 1951. Studoval též s tzv. dělnickými kádry, z nichž ho jedna spolužačka udala, že nemá v lásce dělnickou třídu. Prý se mu mstila za to, že s ní nechtěl chodit. Její udání ale naštěstí nemělo žádný vliv. Po čtvrtém roce studia dostal nabídku na poloviční úvazek na pozici asistenta na katedře československých dějin. 

Po roce práce na univerzitě se pamětník oženil. Jeho žena vystudovala chemii v Pardubicích, kde také zůstala na fakultě. Místem jejich rodinného setkávání zůstával Jičín. Díky bytovému družstvu se nakonec Kvačkovým podařilo sehnat bydlení v Praze. Rodina se mohla usadit a také rozrůst. Prvorozená holčička bohužel zemřela. Pak se narodil syn, který už zůstal jedináčkem.

V počátcích vědecké dráhy obdržel pamětník nabídku, aby ze své obsáhlé diplomové práce vytvořil publikaci. Vznikla kniha Osudná mise, po jejímž vydání následoval pamětníkův první výslech u StB. Kniha byla prý ideologickou diverzí, neboť podle komunistických dohlížitelů rehabilitovala osobnost prezidenta Edvarda Beneše. Vše podpořilo anonymní udání, že autor chce skutečně Beneše rehabilitovat a je řízen ze zahraničí.

Kniha nakonec vyšla upravená a zkrácená v roce 1958. Přestože měla být veřejně odsouzena coby příklad revizionismu, Robertu Kvačkovi tenkrát pomohl kolega, jehož manželka byla sekretářkou komunistického doyena Zdeňka Nejedlého. Tomu se prý kniha líbila, a tak mohl její autor zůstat na fakultě. 

Čas milosti

Následující šedesátá léta byla podle slov pamětníka „časem milosti.“ Chodil na přednášky Historického klubu, jenž byl založen už v 19. století. Setkával se tu se slavnými a donedávna perzekvovanými historiky. Kromě své domovské katedry přednášel i na žurnalistice. Pamětník napsal rozsáhlou disertaci Československo a Evropa ve třicátých letech. Mohl se ucházet o docenturu a na konci roku 1966 se habilitoval.

Na velké mezinárodní konferenci na téma Mnichovské konference přednesl hlavní referát. Následovaly nabídky na výzkumné či studijní pobyty v zahraničí, například v Kolíně nad Rýnem. To sice nemohl akceptovat z důvodu nemoci své ženy, ale zahraniční kontakty se nadále snažil pěstovat. Podílel se na tehdy velmi populárním filmu k padesátému výročí vzniku republiky v roce 1967, spolupracoval s československým rozhlasem. Tehdejší rozhlasová univerzita se vysílala živě, poslední díl pořadu natočili 20. srpna roku 1968.

Rok 1968 navazoval na první republiku

Roberta Kvačka rok 1968 fascinoval tím, jak silně fungovala reminiscence na první republiku, jak se nepodařilo potlačit, co v kolektivní paměti první republika znamenala. Okupace ho hluboce lidsky poznamenala. V srpnu 1968 trávili mladí Kvačkovi prázdniny v Jičíně, jen Robert ještě pracoval v Praze na rozhlasovém pořadu. Do Jičína dorazil v noci 20. srpna, ale hned zrána ho matka seznámila se špatnými zprávami.

Město obsadila polská jednotka a 7. září ve večerních hodinách jeden z opilých vojáků zastřelil dva lidi a několik dalších postřelil. Robert Kvaček prý tehdy nepochyboval, že Sověti přijdou. Události však záhy měly dopad na dění na fakultě.

Václav Král, tehdejší děkan fakulty, sestavil pro sovětskou stranu dokument, kde se kromě jiného nacházel seznam dvaceti „nepřátelských“ historiků, na kterém figuroval i pamětník. Reálně mu hrozil vyhazov z Filozofické fakulty UK. Nakonec se jej někteří kolegové zastali, a tak děkan rozhodl, že na univerzitě zůstane, ale nebude učit dějiny 20. století. Následoval zákaz publikování, rázné ukončení slibných kontaktů se zahraničím, úřady mu odebraly mu pas, sledovali jeho poštu i telefon. 

Psaní jako terapie

V nelehké době navíc přišla osudová rána v podobě úmrtí vážně nemocné manželky. Zůstal sám se šestiletým synem, snažil se mu věnovat veškerou péči a vedle toho na fakultě vyučoval dějiny 18. a 19. století. S koncem 70. let mohl publikovat historické eseje a fejetony v tehdejších novinách Svobodné slovo, byť zpočátku pouze pod iniciálami KK.

Psaní těchto textů pro něj představovalo formu terapie v časech zármutku. „Dny ani noci nebyly lehké, psaní byla sebezáchovná aktivita,“ vzpomíná. V 80. letech se pak přece jen profesní možnosti uplatnění Roberta Kvačka rozšířily. V závěru 80. let mu StB nabídla vrácení pasu, což pochopitelně odmítl. Nepochyboval, že ho sledovali. Důkazy přinášeli i studenti, kteří byli vyslýchání kvůli jeho přednáškám. Přesto mohl v roce 1988 publikovat knihu Diplomaté a ti druzí.

Po sametové revoluci mohl Robert Kvaček zase přednášet o 20. století. Podílel se na znovuobnovení Masarykovy společnosti. Na fakultě mu nabídli profesuru. Dlouhá léta ještě působil jako historik na Univerzitě Karlově, na Technické univerzitě v Liberci i jinde. Mohl zase bádat, psát a publikovat knihy odborné i populárně naučné. Po odchodu do důchodu se vrátil do Jičína do svého rodného domu.

Profesor Robert Kvaček zásadně ovlivnil generace českých historiků. Jeho dlouhý a plodný život se završil 27. dubna roku 2024, kdy skonal ve věku nedožitých 92 let.