“Bylo to krásný, protože jsem tam učil dvanáct hodin týdně, ne denně. Měl jsem spoustu času na sebe, nemusel jsem se starat o děti. To jsem všechno nechal na své ženě. Takže jsem pookřál, začal jsem běhat. Laborku jsem jim tam vybavil. A teď ještě jedna šílená věc… Byla tam taková ohrada, o ní se pět let staral jeden Čech. Pět let se staral o to… Ta akce byla, že Mezinárodní měnový fond jim platil, že se tam při technické škole postaví malá sklárna. A že si tam budou z toho písku a vápence vyrábět jednoduché skleněné věci. A že Češi jim tam dodají technologii a Mezinárodní měnový fond jim to zaplatí. A škola začínala až na konci října, protože pořád čekali na peníze z Mezinárodního měnového fondu, takže já jsem měl v podstatě čtyři měsíce na to, abych se tu angličtinu naučil.”
"Letěli jsme. Šest hodin letu nad Afrikou, vidíte Středozemní moře, je to krásný, plavou lodičky. Pak vidíte Atlas, pohoří, jak se ztrácí řeky, Sahara. A pak najednou vidíte mraky - protože Nigérie je jedna z mála zemí Afriky, která má dost vody. River Niger. Řeka Nigérie a celé to okolí je zelené. Kdyby to nebyli Afričané, tak je to tak prosperující země… A teď jsme se blížili, a jak tam byly ty mraky, tak jsme najednou viděli, že se blýská, je tam bouřka… Nás bylo v letadle 300, z toho šest bílých, všichni ostatní byli černí. A jakmile to na jedné straně bouchlo, tak těch 300 lidí minus šest bílých se zvedlo a běželo na druhou stranu letadla, kde nebyl ten blesk. A my bílí jsme se na sebe koukali, protože jsme zůstali na té jedné straně. A když to bouchlo na druhé straně, tak všech těch 300 lidí zas přeběhlo na druhou stranu. Bylo to šílené. Nakonec jsme přistáli a všichni tleskali, protože jsme přežili svou smrt."
“Měli jsme dobrého chemikáře a ten rozhodl za mě, říkal: “Chemie ti jde, tak půjdeš na chemii. Chemie má budoucnost.” Stačilo heslo a rozhodli to za nás, my jsme tehdy nevěděli, co to chemie je v té době. Věděl jsem akorát, že jsem za ním chodil s kamarádem do kabinetu a on nám říkal: “Hele, tak si udělejte třaskavé stříbro.” Protože věděl, na co nás naláká. Třaskavé kuličky a takové věci. Takže my jsme tam filtrovali, když už jsme to měli, tak jsme to měli na filtráku, bylo to mokré, mlátil jsem do toho kladivem… Stala se taková věc, že druhý den měl chemii pan Plesar hodinu a předváděl cihlu zvonivku. Vzal kladivo, na kterém byly usušené jodidy stříbra, bouchl do toho, cihla vylítla a Plesara málem trefil šlak.”
Václav Kuželka se narodil v západočeském Tachově 6. ledna 1948. Zde také vystudoval gymnázium, kde se začal zajímat o literaturu, oslovilo ho především dílo Josefa Škvoreckého a Vladimíra Párala. Po maturitě na tachovském gymnáziu začal studovat chemii na vysoké škole v Praze. Ve svých dvaceti letech navštěvoval
studentské besedy, které organizovali Alexander Dubček a Josef Smrkovský. Na vlastní kůži tak velmi intenzivně
prožíval Pražské jaro i srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Po dokončení studií si sjednal pracovní místo ve firmě Moser v Karlových Varech, ale nakonec se na doporučení vysokoškolského profesora vydal do Nového Boru a začal pracovat ve firmě Crystalex. Zde se poprvé setkal s technikou lazury a lithyalinu, které ho velmi oslovily. Tyto techniky ho přivedly k intenzivnímu zájmu o život a dílo Bedřicha Egermanna, který Václava Kuželku ovlivnil a stal se jeho vzorem. Výrobky Crystalexu byly velmi oblíbené v západním světě, pro Václava Kuželku znamenala práce technologa v Crystalexu možnost prosazovat nové metody a inovace. Mimo to se za socialismu zvládl naučit anglický jazyk a zažádal si o možnost pracovně vycestovat do Anglie, kde chtěl získat zkušenosti v zahraničních sklárnách. Vzhledem k tomu, že nebyl v komunistické straně a politicky se neangažoval, byl místo do Anglie vypraven jako technolog do Nigérie. V Africe ale nebyly ani sklářské pece, proto začal na místní univerzitě učit chemii a sklářskou technologii. Nadále si také prohluboval své znalosti angličtiny. Po návratu do Československa a pádu železné opony se stal ředitelem jednoho ze sklářských závodů, kterému dal název Egermann Exbor. Později založil vlastní firmu Glassbor. Ta fungovala až do roku 2009, poté měl malou vzorkovnu v Novém Boru. Václav Kuželka se dlouhá léta věnoval vývoji modré lazury a tomuto objevu zasvětil několik let své pracovní kariéry. V roce 2023 žil v Novém Boru.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
