„A maminka potkala tu předsedkyni místního výboru KSČ a otázala se, jestli když jsem si zažádala o tu přihlášku, jestli to komunisti neshodí. A ona jí řekla: ‚Víš co, Máňo, to ani nemá cenu, vždyť váš táta byl krejčí.‘ A maminka řekla: ‚No, to je pravda. A co byl Tondy Zápotockého tatínek? Taky krejčí, viď, a podívej se, kde teď Tonda sedí. Na Hradě, viď?‘ A ona tedy řekla, že se zeptá svého manžela, který seděl na krajském výboru KSČ. Když se ho zeptala, pak mamince řekla, že si tu přihlášku můžu podat. Takže tímto mechanismem mi bylo umožněno, že jsem vystudovala lékařskou fakultu. Vlastně jsem se tam dostala čistě náhodou.“
„Čtrnáctého února 1945 při velkém náletu na Prahu spadla do našeho dvora zápalná bomba. Vytlouklo nám to všechna okna, museli jsme utíkat takzvaně do krytu, což byl sklep. Po této události mě s maminkou odvezli k babičce do Lysé nad Labem a tam jsme byly až do léta. Jenomže v květnu jsem slyšela v takové krystalce na jednom domečku, což bylo takové malé rádio, že byl vybombardován dům v Praze 12, v Italské 14. Tak jsem to běžela říct mamince a maminka si v šoku jen sedla a řekla: ‚Ten dům neexistuje, to je náš dům.‘ Pak se sebrala a šla pěšky do Vestce, tam jely sovětské tanky a vozy a ona s nimi odjela až do Vysočan a potom přes Prahu, což muselo být dost dramatické v té době, protože to bylo někdy 6. nebo 7. května. Došla až do té Italské ulice a skutečně ten náš dům našla v troskách. My jsme byli jediná rodina, která přežila celá. Ovšem otec a šestnáctiletý bratr byli zasypáni. Bratra už rovnou hodili mezi mrtvé, protože nejevil známky života. Byli totiž ještě přiotráveni svítiplynem. Šest dní byl tedy v kómatu a měl doživotní následky. Otec na tom byl o trošku lépe.“
„Údajně utekl na Bulovku, kde ho snad odmítli ošetřit, ale to nevím, to jsme se dozvěděli. Dojel pak někam do Vysočan a tam nás prý označili, jakože jsme ho odmítli ošetřit. No a už jsme psali první protokol. Minutu po minutě, co jsme dělali. Na té chirurgii je výhoda, že sestry na ambulanci skutečně zaznamenávají minutu po minutě do karet, kdy ti pacienti přijdou a jaký je ten další průběh. Takže to nebyl až tak velký problém. Spíš po té namáhavé službě psát ještě ten protokol... No, ale napsali jsme to, abychom se v následujících dnech dozvěděli, že jsme kontrarevolucionáři v bílém, jak nás označili. Ten plátek, ve kterém to vyšlo... ten článek se jmenoval ‚Neprošli‘. A bylo to v televizi, v rozhlase, že jsme jako kontrarevoluce. Ale to nebylo jediné. Oni uvedli i nepravdivou zprávu, že jsme odmítli vydat těla těch mrtvých chlapců na zákonem nařízenou soudní pitvu, což rovněž vůbec nebyla pravda.“
„My jsme sepsali ohledací papíry jako u každého, všichni jsme se na to podepsali a služba pokračovala dál a někdy ve tři nebo ve čtyři hodiny ráno, když tenhle zmatek ustal, tak jsme se všichni sešli na lékařském pokoji, abychom ze sebe ty emoce nějak dostali. Dlouho to netrvalo a přihlásil se nám ředitel okresního ústavu národního zdraví, který za námi přišel a ohlásil nám, že jsme prý odmítli ošetřit milicionáře. Koukali jsme na něj, co to má být. Došli jsme si na ambulanci pro jeho kartu a tam jsme zjistili přesně na minutu, v kolik přišel, že měl tržnou ránu na hlavě a že jsme ho po ošetření poslali na rentgen – prostě zcela běžný postup. On se nám ale nevrátil z toho rentgenu. Jenomže v tom zmatku to vůbec nikdo nezaznamenal. Pak jsme ex post zjistili, že pacienti, kteří stáli na chodbě k tomu rentgenovému pracovišti, mu začali nadávat, jestli se nestydí, že jde proti vlastním lidem, a on se bál, aby mu neublížili, a utekl.“
„Poté, co jsem se dostala na ten František, čili krátce na té chirurgii, jsem se dobrovolně přihlásila 20. srpna jako příslužba, to znamená dvacet čtyři hodin. Domnívala jsem se možná, že budou nějaké akce až 21. srpna. Bohužel se ten můj předpoklad nesplnil, protože to začalo už toho dvacátého, a bylo to hrozné. Byli jsme tam čtyři na ambulanci a měli jsme plné ruce práce, protože nám záchranky neustále vozily raněné, zbité, zmlácené, plno slzného plynu z nich čpělo, takže brečeli oni, brečeli jsme my, ošetřovalo se i na operačním sále. Někdy ve večerních hodinách tam přivezli dva osmnáctileté chlapce od Prašné brány. V podstatě už byli mrtví. Ten jeden měl střelnou ránu přímo do srdce a ten druhý měl průstřel čelními laloky, takže to byly v podstatě finální dechy. To s námi tedy opravdu strašně zatřáslo. Já jsem okamžitě volala kriminální policii, se kterou jsem byla ve styku, a oni okamžitě přijeli.“
„My bydlíme v takovém velikém rohovém činžáku, jednom z největších na Praze 1. Měli jsme tam velice aktivní manžele. On byl právník, a jak byl ten uliční výbor a to všechno, tak oni byli aktivní ve vyvěšování praporků a obcházeli všechny partaje, protože chtěli, aby celý dům byl vyzdoben v těch příslušných dnech. Tenhle pan doktor přišel, abych vyvěsila praporky. Já jsem řekla: ‚Nevyvěsím, nemám žádný důvod k jásání.‘ A on řekl: ‚Ale rozmyslete si to... máte děti, budou chtít jít studovat...‘ A já jsem řekla: ‚Ano, mám děti, a když budou chtít jít studovat a budou se chtít dostat na školu, tak se tam dostanou stejně jako já.‘ A on řekl: ‚Jestli dovolíte, projdu vaším bytem a ty praporky vyvěsím.‘ A já jsem řekla: ‚Neprojdete, to je můj byt.‘ A zabouchla jsem mu před nosem. Já jsem potom zjistila, že oni, když byli vybráni jako nejlepší dům v Praze, tak že tito manželé jezdili zadarmo na nějaké týdenní, čtrnáctidenní rekreace. S těmito lidmi jsem jela v devadesátém roce ve výtahu a tahle baba – ona byla opravdu primitivní – tak řekla: ‚Tak jsme se konečně dočkali, viďte…‘ Já na to, že od ní to tedy opravdu sedí.“
Jana Kulhánková, rozená Holá, se narodila 10. května 1939 v Praze do rodiny krejčího Františka Holého a jeho ženy Marie. V roce 1945 přežili bombardování v únoru a poté v květnu v době Pražského povstání, kdy jim dokonce výbuch srovnal dům se zemí. Po válce dostali náhradní byt a začínali od nuly. Brzy po nástupu komunistů k moci v roce 1948 otec přišel o živnost krejčího a musel jít pracovat do Tesly. Pamětnice od dětství toužila po profesi lékařky, ale po absolvování zdravotní školy a tříleté praxi byla její vysokoškolská studia ohrožena kvůli původní otcově živnosti. Její přihláška na medicínu nakonec nebyla odmítnuta díky přímluvě matčiny známé. Promovala v roce 1967. Působila v táborské nemocnici, od roku 1969, po odlivu lékařů do emigrace, se uvolnilo místo v Praze Na Františku, kam nastoupila na chirurgii. Ve dnech 20. a 21. srpna 1969, kdy se konaly protistátní demonstrace u příležitosti prvního výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy, sloužila jako posila na ambulanci. Ošetřovala desítky zraněných a také dva smrtelně raněné mladé chlapce, kteří těžkým zraněním podlehli. Tým lékařů byl poté křivě obviňován, že odmítl ošetřit milicionáře, a také z údajné ztráty ohledacích zpráv dvou mrtvých chlapců. O událostech psalo zvláštní vydání Rudého práva v propagandistické reportáži „Neprošli“. Lékaři byli půl roku vyšetřováni a měli přijít o lékařské tituly, což se nakonec nestalo. Jana Kulhánková byla chirurgyní Na Františku deset let a poté se kvůli dětem rozhodla pro klidnější práci v posudkovém oddělení. Kontakt s pacienty jí však chyběl, a tak si přibrala služby u první pomoci, které sloužila do svých pětapadesáti let. V posudkovém oddělení pracovala dále až do roku 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
