„V 70. letech šlo už hodně o kariéru. V padesátých letech šlo o život, zavíralo se, vyvlastňovalo, vyhazovalo ze škol. V 70. letech se lidi lámali tím, že je nutili vyjadřovat se ke vstupu sovětských vojsk. Kdo nesouhlasil, měl potíže v zaměstnání. Lidi tedy kličkovali, aby neřekli ani ano, ani ne. Ale už nebylo hrubé násilí. Lidi přicházeli o místa, o kariéru, nemohli jezdit do zahraničí, možná přicházeli o majetek. Bylo to mírnější, i když nepříjemné, protože ta svoboda nebyla.“ - „Vás se to taky dotklo?“ - „Mě kupodivu ne. Já jsem navenek vyloženě nevystupoval proti režimu. Je totiž těžké být hrdinou, mít čtyři děti a jedno zaměstnání. Manželka byla doma s dětmi. Nebylo kam je dát, babičky nefungovaly, jesle taky ne a byl jsem tedy živitel rodiny. Takže vyloženě být disident… to je právě ten morální problém, který ti praví disidenti odsuzují jako zbabělost. Být hrdinou je někdy těžké.“
„Nás bylo ve třídě osm kluků, ale z toho čtyři byli ve straně, nebo v nějaké komunistické mládeži. A ti terorizovali nejen nás, ale i učitele. Ti se jich báli, ti učitelé. Tehdy byla výuka marxismu -leninismu a ti učitelé z nich byli vyděšení. Maturovali jsme ve svazáckých košilích, jen jeden ne a ten tu maturitu taky neudělal. Byl tam přísedící, hoch z naší ulice dělnického původu a ten měl k tomu takové všelijaké divné připomínky.“
„Vyrojily se revoluční gardy, to byly takoví zvláštní lidé, kteří byli oblečeni v béžových uniformách a měli RG na rukávech. Vylezli z děr taky lidi, kteří za války nic nedělali a pak se začali mstít. Řekl bych, že to byla taková spodina. Začali se sadisticky mstít na komkoli. Jednak vůči Němcům, kteří tady bydleli, ale nutili třeba i děti rozebírat barikády a opravovat chodníky. Namalovali jim na záda hákové kříže, taky je tloukli a házeli po nich dlažební kostky. Přitáhli takovou starou paní v županu, byla to Češka, učitelka němčiny. Za války potřebovali všichni umět německy. Teď ji tloukli a roztrhali jí ten župan. Nevím, jak dopadla. Říkalo se, že je pak naházeli do Vltavy a stříleli po nich. Takové věci se děly, ale dělal to takový ten lumpenproletariát.“
Pavel Kulhánek se narodil 2. září 1932 v Praze do rodiny bankovního úředníka Vladimíra Kulhánka a jeho ženy Marie. Vladimír Kulhánek pracoval za války v České eskomptní bance, maminka byla totálně nasazená a pracovala v Křižíkových závodech jako sekretářka. Pavel Kulhánek vzpomíná zejména na podrobnosti z válečných let, jak je prožil na Smíchově. Bydleli nedaleko Palackého mostu, který byl zničen při náletech v únoru 1945. Vzpomíná na všední život za Protektorátu, na Pražské povstání a hrůzné obrazy msty na civilních německých obyvatelích. Navštěvoval měšťanku na Zatlance, po válce nastoupil do gymnázia v Drtinově ulici, kam s ním chodila také dcera popravené Milady Horákové. Výrazný vliv na něj měl na gymnáziu spolužák Jiří Němec, pozdější filozof a disident, který ho v mládí přivedl na cestu víry. Pavel Kulhánek se nechal pokřtít v roce 1953, poté ministroval při náboženských obřadech. V letech 1951 - 1956 vystudoval ČVUT, pracoval ve Státním ústavu dopravního projektování a poté v Metrostavu. V roce 1958 se oženil s Evou, měli úřední i církevní svatbu, vychovali čtyři děti.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
