„V roce sedmdesát devět byla taková konfliktní situace. Klukům se nechtělo na barák, říkali jsme tomu barák, a tak sestry je naháněly a sestra Daňková je nahnala dovnitř hadicí. Kluci se naštvali a zabarikádovali se na jednom pokoji. A byli tam celou noc zabarikádovaní. Já měl strach, takže jsem tam s nimi nešel, měl jsem prostě obavu, jen jsem to pozoroval, jak to dělají. Pak se jim podařilo zabarikádovat celé patro. Ale samozřejmě ráno během hodiny přišla primářka, doktor, sekundářka, i ta staniční, které jsme říkali vrchní. A pak to samozřejmě odblokovali, to nebyl problém. Některé kluky propustili z trestu, některé přeložili na ten velký pokoj, jako jsem byl já. Ale to byl incident, který byl ojedinělý.“
„Tenkrát, jak jsem chodil po té koupelně, tak jsem upadl a rozbil si hlavu. Tekla mi krev. Já jsem věděl, že slouží sestra Daňková a s ní ještě nějaká, a já jsem tenkrát měl pocit, že se raději nechám vykrvácet než se od ní nechat ošetřit. Ale šel jsem na sesternu, tam mě strašně zmlátily, a pak mě teda ošetřily. A pak mi daly ještě nějaké tresty. Tak to byla asi nejhorší situace, kterou jsem tam zažil.“
„Domů jsme jezdili jenom na Vánoce, na Velikonoce a velké prázdniny, přičemž Vánoce znamenaly, že nás 23. pustili a 27. už jsme se museli vrátit. To byly celé Vánoce. A oni to zdůvodňovali tak, že musejí plnit plán obrovského objektu, a kdyby tam bylo volné lůžko, tak by nedostali platbu. Měli jednotku lůžkovin, a to oni museli nějak plnit. Šlo o nějaké platby, ne od pojišťovny, protože tenkrát nebyly pojišťovny, ale nějak to takhle bylo. A návštěvy byly jednou za dva měsíce a mimořádné byly málokdy. Já jsem teda měl štěstí, že mi dovolili, rodičům dovolili, jak jsem měl třinácté narozeniny, tak hned po těch deseti dnech tam táta přijel, přivezl mi dárky, nějaké hračky, a když odcházel, tak jsem se rozbrečel na celou chodbu.“
Miroslav Kudláček se narodil 13. září 1967 v Chrudimi s dětskou mozkovou obrnou (dnes jen mozková obrna). Lékaři tuto nemoc odhalili až po jeho prvních narozeninách. Základní školu absolvoval v léčebně na Košumberku v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Čelil tam otřesnému psychickému i fyzickému teroru ze strany personálu. Maminka navíc onemocněla paranoidní psychózou. Pamětník po návratu zůstal dalších devět let doma. Vzdělával se, četl a poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Sametovou revoluci nadšeně sledoval alespoň skrze média. Na začátku devadesátých let nastoupil na gymnázium a úspěšně odmaturoval. Poté vystudoval sociologii na Univerzitě Karlově. Přes svůj hendikep dokázal získat i doktorský titul. V roce 2022 žil ve svém domě v Chrudimi.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
