desátník v. v. Josef Kučera

„Víte, pamatuji si nejenom na Němce, pamatuji si, když přišli Rusové. Poláci byli přehnaně hezky oblečení, denně museli mít naleštěné boty. A když přišli Rusové v dlouhých ušpiněných pláštích, neupravení, dolekaní byli ti vojáci z toho komunistického režimu… Takže to byl hrozný přechod od těch elegantně oblečených Poláků po ty umouněné sovětské vojáky. Ti za to tedy nemohli, ale to byl hrozný kontrast. A potom, zas když Němci napadli SSSR, tak tam se, víte, to je… jak bych to řekl, ten kontrast byl zas hrozný. Protože Němci šli a vraždili, doslova vraždili. Protože Rusáky, i když třeba zajali celou brigádu, tak to hnali hladový, nedali zajatcům najíst. Hnali je, a který nemohl, toho zastřelili. To dopadlo tak, že i ty, kteří neměli sovětské smýšlení,ty proněmecký pak to chování Němců na Volyni přinutilo, že utíkali do lesů a stali se zakladateli partyzánštiny.“

„Němci vraždili, kdežto Rusové neuměli hospodařit. Ti, jak někdo měl něco pěkného, tak byl kulak – vy už jste to tady nemohla zažít… Pak jsme se po tom opičili my v republice, říkali jsme ‚náš vzor‘. A to byl vzor, že já jsem byl proti tomu, takže jsem dostal sedm let Jáchymova, protože jsem takový způsob hospodaření nechtěl.“

„Byl to Polák a tam se dělalo všechno, že, uklízelo… A chodili tam Židi na práci. A jednoho dne Židi nepřijeli. To jsme viděli, že Židi z druhé strany města kopou nějaké zákopy nebo něco takového, to jsme taky nevěděli přesně, ale bylo to dvě stě, možná sto metrů dlouhý, dva metry široký, dva metry hluboký… Až to vykopali – po, já nevím, půl roce roce –, tak je tam jednoho dne, myslím, že to bylo v červenci, vyváželi, a všech těch 16 tisíc Židů tam v jeden den vystříleli.“

„(Co se změnilo v roce 1939, když přišli Rusové?) Co se změnilo? Všechno. Od hospodářství až po – jak bych se vyjádřil... hlavně hospodářská změna. A předtím byly založeny české školy. Knihovna, kterou já jsem nějakou dobou půjčoval –, měli jsme poměrně velkou knihovnu, tak jsem půjčoval v některé dny... To se vše změnilo, protože přišel diktát. Víte, jednou jsem měl likvidovat tu knihovnu, tak to děvče, co to přišlo likvidovat, tak likvidovalo spíš takové spisovatele, které neznala, třeba i byli prosocialistický. Ale likvidovala i třeba ty, kteří se stalinismem neměli nic společného. Třeba verneovky a takové, to nevěděla, tak to likvidovala… No, knihovna byla zničená.“

„Jakmile přišli Sověti zase zpátky, tak se automaticky každý hlásil do československý armády, to už bylo tak nachystané, ten Blaník a to všechno, že… A když šla většina, tak ostatní šli taky. Třeba v naší vesnici byl kamarád, který měl jedno oko – kdysi jako malý chlapec si to vypíchl, ono to nebylo na něm poznat, že má jedno oko skleněné. A potom, když jsme šli do armády a doktor to poznal, tak on začal brečet, že on doma nebude. A prej: ‚Co umíš?‘ ‚No, opravovat auta.‘ Ale nikdy to nedělal. Tak ho vzali a pak se vypracoval, že tam dělal mistra. Z radosti, že mohl jít do armády.“