Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

desátník v. v. Josef Kučera (* 1921  †︎ 2015)

Němci šli a vraždili

  • 22. ledna 1921 narozen v české vesnici Teremno na Volyni, otec legionář

  • r. 1939 ukončil studia, příchod Sovětů na Volyň

  • r. 1941 německá okupace, členem ilegální organizace Blaník

  • r. 1944 nástup do československé armády v Rovně

  • v letech 1944-1945 spojařem, účastnil se karpatsko-dukelské operace, bojů u Liptovského Mikuláše a Žiliny, konec války prožil u Hulína

  • od května 1945 služba v posádce na Žatecku, demobilizoval v prosinci

  • r. 1947 si otevřel Kavárnu Legií v Brně

  • r. 1950 zatčen, odsouzen na sedm let, vězněn v Jáchymově

  • r. 1960 propuštěn, práce v Brně

  • spoluorganizátor obnovení Československé obce legionářské (1990), krátce předsedou, dodnes členem

  • zemřel 9.9.2015

Předválečná Volyň

Prarodiče Josef Kučery přišli na Volyň v šedesátých letech 19. století „Protože děda byl vdovec, babička vdova, tak se dali dohromady. Děda měl dceru, babička měla dceru a pak spolu měli asi sedm dětí… Nakonec se usadili v Teremně u Lucku.“

Teremno byla původně ukrajinská vesnice. „Češi koupili pozemky od statkáře, takového zchudlého knížete, jmenoval se Lipský, tak založili Teremno jako českou vesnici. Pak se za silnicí, u lesa začalo stavět, to bylo vždycky dva tři kilometry, tak pak bylo staré Teremno, ukrajinské Teremno, ještě kolonie Teremno, nové Teremno… ty se pak přejmenovaly na Stromovku a Lipiny.“ Vedle sebe zde žili Češi, Ukrajinci, Poláci i Němci. „To bylo zajímavé, když jsem přišel do českého pohraničí, Němci tam česky mluvili, nemluvili – ale tady na Volyni, kde byla německá kolonie, dost těch Němců mluvilo česky – asi proto, že chtěli navázat hospodářský kontakt.“

V českém Teremně hrálo vlastenectví důležitou roli. „Byla posvícení, poutě, hasičský spolek, divadelní, pěvecký, hudební… To se vše udrželo. Tam se myslím mluvilo dobře česky, i když se některá slova vzala z polštiny nebo ruštiny.“

Celá vesnice byla katolická. „Ale byly tam nějaké vesnice, které přistoupily na tlak carského Ruska, že když budou pravoslavní, budou mít možnost kupovat pozemky. Dost vesnic přistoupilo, protože fandily ruskému caru. 

Dědeček Josefa Kučery měl v Teremně hospodu, druhý byl správcem pivovaru. „Začínali z ničeho.“ Otec byl krejčím. „Měl pole, tři děti, vlastně čtyři, jedna zemřela. V desátém roce nastoupil do ruské armády, ve čtrnáctém přišel domů, za měsíc vypukla válka, tak šel znovu. Takže byl osm let v armádě. Do legií vstoupil, až když přišla revoluce, když Kerenskij dovolil, aby z ruské armády přešli do československé.“ Z legií ale odešel poměrně brzy: „Masaryk řekl, že se neví, kam legie pojedou, jestli na sever do Francie, nebo přes Daleký východ, a že tedy ruští Češi mohou zůstat – tak jich většina zůstala.“

V Teremně se 22. ledna 1921 narodil i Josef Kučera. „Tak jsem za svou povinnost považoval – a také jsem v tom byl vychovaný –, abych věřil více republice než všemu ostatnímu.

Chodil tam také první tři roky do školy. „Učitel byl buď Čech, nebo potom Polák, takže té češtině se moc nedalo. Sestry už chodily do české školy.“ Pak pokračoval v Lucku v polské škole. „To bylo pět kilometrů pěšky.“ Sedm let obecné školy, pak tři roky obchodní průmyslové. „Já jsem v devětatřicátém končil školu a za měsíc dva vypukla válka a přišel Sovětský svaz…“

Sověti

Příchod Rusů vidí Josef Kučera jako zásadní zlom. „Co se změnilo? Úplně všechno. Do toho, co bych nazval kapitalismus, přišel socialismus, ale v tom hrozně špatným stavu. Oni neničili, nezapalovali, udělali to tak, že hospodářství šlo od desíti k pěti, jak se říká…“

Stejně jako ostatní jeho spolužáci si Josef tenkrát začal hledat práci. „Aby byly nějaké peníze, honem do města… Rodiče museli být v JZD nebo pracovat doma, ale my mladí jsme honem utekli, abychom nebyli odkázaní žebrat od rodičů.“ Vystřídal několik prací. „Když přišli Rusové, tak žádný obor neplatil, to bylo všechno zničený, obchody okamžitě zmizely …“

„Přišel diktát.“ Pohyb byl omezený na 12 kilometrů okolo místa bydliště. Na delší cesty bylo nezbytné žádat povolení od policie. „Tak radši nikdo necestoval, nikdo si netroufal. Okamžitě by ho vezli na Sibiř, protože oni nechtěli, aby někdo věděl, jak to vypadá dál v tom sovětském ráji.“

Kučerova rodina měla poměrně obsáhlou knihovnu, ze které Josef půjčoval české knihy. „To děvče, co to přišlo likvidovat, tak likvidovala spíš takové spisovatele, co neznala, třeba i byli prosocialističtí nebo takoví, co s tím neměli nic společného. Třeba verneovky – to neznala, tak to likvidovala… Knihovna byla zničená“

Začaly deportace na Sibiř. „To jsem taky viděl, že ti nejlepší lidi byli vyváženi.“ Josef Kučera popisuje příběh Aničky Maršové. „Maminka jí zemřela při porodu a otec, když jí byly dva roky, vlastně ji kojila moje babička. Měla sto hektarů pole, ale ani nevěděla, kde přesně to pole je, její strejdové si to pole vzali a nechali ji studovat, dali jí školy. Měla se vdávat, pořád to odkládala… A najednou přišli Sověti, a byla vyvezena na Sibiř jako kulačka – a tam dopadla špatně, do republiky už nepřijela.“

Už za Sovětů poslouchali volyňští Češi tajně rozhlas, Josef Kučera tak dostal první informace o příchodu Němců. „Potkal jsem otcova známého a ten říkal: Vyřiď otci, že večer Londýn hlásil, že praskl provaz a zůstala jenom nitka.ʹ V půl páté v noci už Němci bombardovali naši vesnici… Než jsme si zvykli žít ve městě za Sovětů, už jsme byli napadení Německem.“

Josef Kučera také vzpomíná na rozdíly mezi vojáky různých národů. „Poláci byli přehnaně hezky oblečení, denně naleštěné boty. Když přišli Rusové v dlouhých ušpiněných pláštích, neupravení, byl to hrozný přechod od těch elegantních Poláků po ty umouněné sovětské – i když oni za to nemohli. A když Němci napadli SSSR, tak ten kontrast byl zase hrozný, protože Němci šli a vraždili, doslova vraždili.“

Němci

Příchod Němců ve čtyřicátém prvním roce přinesl ještě tvrdší, krutější správu. „I když třeba zajali celou brigádu, tak to hnali hladový, nedali zajatcům najíst – a kdo nemohl, toho zastřelili. Takže i ty, kteří neměli sovětské smýšlení, chování Němců přinutilo, aby utíkali do lesů a stali se zakladateli partyzánštiny.“

Josef Kučera se stal členem tajné organizace Blaník, zaměřené především na předávání informací. „…abychom věděli, jak to vypadá. Měli jsme zprávy, hlavně se poslouchal Londýn. To jsem chodil ke známým, byly dva tři rozhlasové přijímače ve vesnici, ne víc, a jeden druhému podával zprávy. Češi si věřili a nikdo by nikoho neprozradil.“

Organizace vznikla na přelomu let 1941 a 1942. „Členem Blaníku byl vždycky jeden člověk, možná dva z vesnice a zas napojený na jednoho, kdyby to někdo vyzradil.“ Josef Kučera se k Blaníku dostal přes kamaráda z Teremna, učitele Lišku, který pracoval ve vedlejší vesnici.

Největší problém byl s napájením rádií. „Poslouchalo se rádio na sluchátko, elektrický proud nebyl, vše bylo na baterky – a ty nebyly… Já jsem sháněl baterky u Němců, říkal jsem, že není čím svítit, za máslo a takové věci.“

Během německé okupace vystřídal Josef Kučera různé práce v Lucku. „Protože ten 21. až 24. ročník byl braný do Německa na práce, tak jsme se honem upíchli po známých. Myslím, že když byl někdo zaměstnaný, tak spíš než z Ukrajiny brali z Polska, Čech.“

Mimo jiné pracoval u jedné polské firmy, kam chodili na práci i Židé. „A jednoho dne nepřijeli. To jsme věděli, že Židi z druhé strany města kopou nějaký zákopy či co, bylo to tak dvě stě, možná sto metrů dlouhý, dva metry široký, dva metry hluboký. Když to po půl roce nebo roce vykopali, tak je tam jednoho dne – myslím, že to bylo v červenci – vyvezli, a všech těch 16 tisíc Židů tam v jeden den vystříleli.

V československé armádě

Hlavní důvod vzniku československých jednotek na Ukrajině viděl Josef Kučera v ochraně podkarpatských Rusínů. „Když to Beneš podepsal, tak šlo hlavně o podkarpatské Rusíny, protože ti utíkali před Maďary, a Rusáci je jinak všechny zavírali a hnali na Sibiř – říká se, že jich bylo až 35 tisíc. Mládež, která utekla do Ruska, ty všechny vyvezli a tam pracovali v dolech.“

Sovětská armáda obsadila území Volyně znovu v roce 1944. Volyňští Češi už v té době věděli, že v Rusku existuje československá armáda. „Jakmile zase přišli Sověti, tak se automaticky každý hlásil do československé armády, to už bylo tak nachystané, Blaník a to všechno… A když šla většina, tak ostatní šli taky.“ Nábor probíhal v březnu 1944 v Rovně. „To tam šly celé vesnice. Od nás jsme do Rovna šli dva dny…“

Nadšení, s jakým se volyňští Češi hlásili do armády, ilustruje Josef Kučera na příběhu kamaráda, který viděl jen na jedno oko, a tedy ho nechtěli přijmout. „A on začal brečet, že on doma nebude. A co umíš?́ʹ ͵No, opravovat auta.ʹ Ale nikdy to nedělal – a pak se vypracoval, že tam dělal mistra. Z radosti, že mohl jít do armády. Nakonec se nás přihlásilo 12 tisíc, ale nebyl důstojnický sbor, takže ti přijížděli z Anglie. Uniformy nám dali až tak za měsíc. To Rusáci ani nečekali, že nás bude tolik…

Výcvik nebyl kdovíjaký. „Probíhal za pochodu, na to nebyl čas.“ Učili se od těch, co už měli nějaké zkušenosti, zejména od vojáků z Podkarpatské Rusi. „Ono to tak jednoduché nebylo, ale všichni měli chuť, všichni chtěli honem…“ Josef Kučera sloužil jako spojař. „To jsme čekali, až nám z Ameriky přijdou v kožených pouzdrech ty vysílačky, kabely.“ A ani ostatní vybavení nebylo dokonalé. „To víte, žádný stany nebyly, ani Sověti neměli. Hlad nebyl, ale jak byla někde kráva, tak se zastřelila a navařil se oběd. Pak nám začaly chodit ty americké konzervy.“

České jednotky byly posléze přesunuty do Moldavska, k hranicím Podkarpatské Rusi, očekávalo se, že ji budou obsazovat. „Jenže pak ji čeští komunisté prodali, hlavně Fierlinger, a tak se to objíždělo 300 kilometrů na Duklu.“

Dukla tedy byla první místo, kde byla Kučerova jednotka nasazena. „Tam byl každý den někdo raněný, někdo zabitý… Rusové, já je neobviňuji, ale myslím si, že šli pořád po rovině, a Karpaty byly první hory, na které narazili – a ono válčit v horách a na rovině je něco jiného… Když na Dukle proletělo letadlo, to jste neviděla nic, to udělalo vír, a bylo pryč, protože ta ozvěna v horách je úplně jiná.“

Telefonisté a radisté byli rozmisťováni podle potřeby. „Tak jsme se z jedné jednotky neviděli třeba měsíc Spojení se většinou udržovalo pomocí kabelů. „Když nebylo potřeba, tak odpočinek šel bokem – i když jsem celou noc nespal, někdo to musel jít zase opravit… Když se totiž někde zapojila vysílačka, tak tam Němci během několika minut soustředili palbu – oni měli takové aparáty, že přesně určili, kde ta vysílačka je.“

Josef Kučera měl fotoaparát. „Když se našel film, tak jsem fotil. Nejčastěji skupinky vojáků, ale jen když se neválčilo, protože Rusové hned viděli v každém špiona.“

Po Dukle bojoval Kučera u Liptovského Mikuláše a Žiliny. Nebyl raněn. V době konce války byly jeho jednotky u Hulína. „Když se vojáci dozvěděli, že je podepsaný mír, tak všechno začalo střílet, docela zapálili nějakou raketou stodolu, tak se šla honem hasit.“

17. května 1945 vpochodovali do Prahy.

Po válce

Krátce po příchodu do Československa, 21. května, byl Josef Kučera převelen na Žatecko. „Tam měla být provedena reemigrace, protože na Volyni se pěstoval chmel a Žatecko byla chmelařská oblast.“ Po deseti či dvaceti lidech nastoupili jako posádka v jednotlivých vesnicích, Josef Kučera sloužil nejdříve v Žatci, pak v Postoloprtech a Počeradech.

Demobilizoval a v prosinci 1945 odešel do Brna, už jako civil. Tam absolvoval na začátku roku 1947 pětitýdenní školení na úřadě, v srpnu stejného roku složil zkoušku, která ho opravňovala k získání živnostenského listu a otevření restaurace. V roce 1947 přišla do Československa také jeho rodina.

„Měl jsem tady v Brně Kavárnu Legií, tam jsem byl zatčený.“ Odpor Josefa Kučery vůči režimu vycházel z jeho předchozích zkušeností. „Němci vraždili, kdežto Rusové neuměli hospodařit, kdo měl něco pěkného, tak byl kulak. Pak jsme se po nich opičili v republice, říkali jsme ͵náš vzorʹ – a to byl vzor, že já jsem byl proti tomu, protože jsem takový způsob hospodaření nechtěl.“

V roce 1955 byl zatčen a odsouzen na sedm let. „Dostal jsem tři nejhorší paragrafy – velezrada, špionáž, státní tajemství.“ Trest si odpykával v Jáchymově. Propuštěn byl v roce 1960.

Tehdy získal přes kamarády práci v Chiraně, později pomáhal založit v Brně vinárnu pro Velké Bílovice, kde pak pracoval 17 let až do odchodu do důchodu.

 V roce 1990 spoluorganizoval obnovení Československé obce legionářské, byl krátce jejím předsedou, než musel ze zdravotních důvodů odstoupit. Dodnes je však jejím členem.

Josef Kučera má i teď negativní vztah k Němcům. „Můj vztah k Němcům se nezměnil ani teď, já jim nevěřím. A nevím, proč ti historikové dnes nejdou do důsledků, neříkají pravdu, jaká je… Možná že noviny jsou v německých rukách, takže se tam píše jen to, co se někomu hodí.“

U Ruska je jeho odpor spojen se sovětským režimem. „Tam není moc dobře možné o nějakém vztahu mluvit, protože tam se bál syn otce a otec syna. Oni si sami mezi sebou nevěřili, to byl režim založený na udavačství, vztah k tomu člověk nemohl mít, a já jsem ho neměl.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lucie Trlifajová)