JUDr. Karel Ksandr

„Když jsem chodil do německý školy, to byla škola, to si vůbec nedovedete představit, to byla škola jako kasárna. Tam byl vzornej pořádek, vzornej, to teda musím uznat. Ale vztah učitele a žáka byl jako na vojně. Za sebemenší prohřešek tělesný tresty. Já jsem jednou zapomněl, nebo nezapomněl, ale špatně utřel školní tabuli. Ten učitel, většinou byli v uniformě SA, to byla takzvaná Sturmabteilung, to byla hnědá uniforma, rajtky černý, černý stiefel, černý holiny, pochopitelně pásek... Zavolal mě na stupínek, to byl opravdový stupínek, ten učitel seděl nad žáky. On na mě zařval: ‚Ksandr, an die Tafel!‘ ‚Ksandře, k tabuli!‘ Přišel a já měl zrovna ten den školní dozor. To byl jeden člověk, jeden žák, kterej dbal na pořádek ve třídě. A když byla přestávka, tak se chodilo ve dvoustupech, nikdo nesměl mluvit, po chodbách. Ty přestávky byly desetiminutový. Já jsem přišel na ten stupínek a on mi řek: ‚Ksandr, wer hat die Tafel abgewischt?‘ ‚Ksandře, kdo myl tu tabuli?‘ Já povídám, pozdravil jsem Heil Hitler, musel jsem stát v pozoru a on mi říkal: ‚Kdopak utíral tu tabuli?‘ A já jsem říkal: ‚Herr Oberlehrer, das war ich.‘ ‚Pane třídní učiteli, to jsem byl já.‘ On vstal a dal mi dvě takový facky, že jsem hnedle upad. Když jsem přijel domů, tatínek se mě ptal: ‚Co se ti stalo?‘ Já jsem vám, nelžu, měl znát ještě ty prsty na těch tvářích. Ale to by udělal každýmu. Takovej tam byl pořádek, chce se říct, jako za absolutismu.“

„Maminka ze vzdoru se nenaučila vůbec německy a situace vypadala tak, že když šla nakoupit do obchodu v Čepirozích, ten obchod vedl německý vůdce z Čepiroh, měl takovou hnědou uniformu a na dveřích měl napsáno: ‚Hier wird nur Deutsch gesprochen.‘ ‚Zde se mluví jenom německy.‘ Maminka říkala tatínkovi: ‚Táto, já tam půjdu nakoupit, on přece umí česky, známe se celou řadu let, on mně přece nebude něco zakazovat nebo mně něco nedá.‘ Tak tam přišla, pochopitelně pozdrav byl ten, že musela zvednout levou ruku a říct: ‚Heil Hitler!‘ Tak to řekla a teď tomu majiteli toho obchodu řekla: ‚Hele, dej mi mouku, cukr a tohleto...‘ A on ukázal na tu cedulku, kde bylo napsáno: ‚Hier wird nur Deutsch gesprochen‘, a nedal jí to. Takže maminka šla domů, celou cestu plakala a nakupovat už nechodila. Chytl ji takovej vzdor, že nakupovat nechodila.“