Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Karel Ksandr (* 1930)

• narodil se 21. února 1930 v Čepirozích u Mostu

• začal chodit do české obecné školy a později do německé Volksschule

• v letech 1951–1955 studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• v roce 1956 složil rigorózní zkoušky a získal titul JUDr.

• pracoval jako právník v Mostě

JUDr. Karel Ksandr se narodil 21. února 1930 v severočeské obci Čepirohy do rodiny horníka a zemědělské dělnice. Jeho otec pocházel z rodiny s jedenácti dětmi, matka byla původem z Příbrami.

Češi a Němci na počátku války

V Čepirozích byla většina Němců, ale žilo tu i hodně Čechů, převážně horníků. „A žili celkem spokojeně. Až do doby, kdy Henlein vytvořil SdP a nastala válka. V tý obci byl najednou českej obchod, německej obchod, český hasiči, německý hasiči. Když se vztyčovala májka, byla česká májka a německá májka. Po říjnu 1938 se všechno změnilo a všechno bylo německý. Ve většině okolních vesnic žili z devadesáti až pětadevadesáti procent samí Němci.“

Vyhrocený nacionalismus nesla těžce zejména pamětníkova maminka, která se odmítala učit němčinu. „Jednou šla nakoupit do obchodu v Čepirozích, který vedl německý vůdce z Čepiroh. Měl takovou hnědou uniformu a na dveřích napsáno: ‚Zde se mluví jenom německy.‘ Maminka říkala tatínkovi: ‚Táto, já tam půjdu nakoupit, on přece umí česky, známe se celou řadu let, on mně přece nebude něco zakazovat nebo mně něco nedá.‘ Tak tam přišla, musela zvednout levou ruku a říct: ‚Heil Hitler!‘ Tak to udělala a majiteli toho obchodu řekla: ‚Hele, dej mi mouku, cukr a tohleto...‘ A on ukázal na tu cedulku a nedal jí to. Takže maminka šla domů, celou cestu plakala a nakupovat už nechodila. Chytl ji takovej vzdor, že nakupovat nechodila.“

V obecné škole a Volksschule

V září 1936 nastoupil Karel Ksandr do první třídy české obecné školy. Vyučování v češtině ale nemělo dlouhého trvání. „Ředitelem byl pan učitel Rmoutil, já si na něj velmi dobře vzpomínám. Zemřel potom v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Po obsazení Mostu německými vojsky byla zrušena česká škola, stala se z ní Volksschule a všechny děti z Čepiroh, německé i české, musely povinně do německé školy. Z těch českých dětí neuměl nikdo ani slovo německy. V té třídě nás bylo asi čtyřicet, z toho asi třicet dětí českých a deset dětí německých.“

Němci nejprve uvažovali o tom, že se v obcích, kde je většina českých dětí, bude obden vyučovat v češtině. „Pan učitel Rmoutil nám poradil, protože se to i fotografovalo, abychom přišli v sokolských krojích. To byly černý trenýrky, cvičky, bílý ponožky, červená košile a na hlavě se nosil takovej rendlíček černej a střecha toho rendlíčku byla červená. Ta škola vypadala tak, že tam bylo třicet dětí červených a deset dětí hnědých... Když přišel ten německej učitel do třídy, tak byl zděšenej, když viděl tu ohromnou záplavu červených košil. Tak nás zpohlavkoval, ty červenokošiláče, poslal nás domů a museli jsme všichni přijít v civilu. Vůbec nic se nestalo, druhý den byla výuka a mluvilo se německy. Všechny ty české děti včetně mě pochopitelně v tom druhém ročníku propadly a musely ho opakovat. Nebudete tomu věřit, ale za rok se všechny ty český děti včetně mě naučily obstojně německy. Psát i číst.“

České knihy

Pamětníkovi pomáhal s němčinou tatínek, který studoval ještě za Rakouska-Uherska. Doma se mluvilo česky, ale nebyl tam dostatek knih a už vůbec ne českých. „Svoje první knihy jsem dostal z Příbrami od maminčiných rodičů, byly to Staré pověsti české od Aloise Jiráska a Babička od Boženy Němcové. Ty jsem přelouskal, to byly moje klenoty.“

České knihy vozil Karlu Ksandrovi tatínek z protektorátu od prarodičů. Při návštěvách příbuzných často riskoval. „Hranice mezi protektorátem a Sudety byla za obcí Raná. Tam byla německá stanice a o dvě stě metrů dál česká stanice. Ovšem dalo se celkem dobře přecházet načerno. Tatínek, když jel do Příbrami, tak většinou v noci přešel v Lenešicích načerno hranici.“

Jídlo a kuřivo

Tatínek jakožto horník dostával mimořádné příděly, a rodina tedy vyloženou nouzí netrpěla. Často ale bylo potřeba improvizovat. „Na den byla osminka litru sbíraného mléka, to byla taková modrá voda, a příděl chleba byl taky velmi špatnej. Maminka si vždycky udělala na bochník chleba tužkou čáry, co může ten den nakrájet. Mouku maminka mlela na kávovým mlýnku, ten byl přidělaný na zdi, pšenici nebo ječmen, a z toho se pekly vdolky nebo buchty a podobně. Másla a sádla tatínek dostával větší příděly. Ale tatínek byl velkej kuřák a cigaret bylo málo. Takže všichni ti horníci v Čepirozích si naseli tabák a sklízeli tabákový listy. Tady se dařilo tabáku celkem slušně. Ovšem ten tabák neuzrál, byly to takový zelený listy, takže tatínek to dělal tak, že na dvorku ty listy rozvěsil na šňůru, a když uschly, tak je rozdrobil a z toho si kroutil cigarety.“

Měšťanka v Mostě

Po třech letech v německé obecné škole nastoupil pamětník, který dosahoval slušných studijních výsledků, do německé měšťanky v Mostě. „Ta se jmenovala Hauptschule für Jungen und Mädchen. Děvčata chodila zvlášť a chlapci taky zvlášť. Ovšem tam se mně moc nelíbilo, protože jsme tam byli jen asi dva Češi a zbytek byli členové Hitlerjugend. Velká výhoda byla ta, že povinným jazykem té německé školy byla angličtina. Němci totiž předpokládali, že se vylodí v Anglii, a tito chlapci se měli stát úředníky v Anglii a bylo třeba, aby ovládali základy angličtiny. To byl jedinej předmět, kterej mě bavil. Ten anglickej jazyk vyučoval repatriant Němec, kterej přišel z Anglie. Byl to ale výborný člověk, takže já měl pořád zastání. Do třídy chodili i dva říšský Němci z Berlína. Jejich rodiny se přestěhovaly do Sudet, když začaly sílit v letech 1941–1942 angloamerické nálety na Berlín. Ti měli úplně jinej postoj k jiným národnostem než tady ti sudetští Němci.“

Zajatecké tábory

Z dob války si Karel Ksandr vzpomíná i na zajatecké tábory, které se nacházely zejména vedle areálu chemických závodů v Záluží. „První byl tady ve Skyřicích, to byl tábor pro francouzský zajatce. Režim těch francouzských zajatců vypadal tak, že nosili normálně francouzský uniformy a vzadu měli namalovanej takovej bílej terč. Kdyby někdo z nich utekl, aby ta německá stráž měla možnost střílet na ten terč. Gros těch zajateckých táborů bylo kolem dnešního Unipetrolu. Tam byl známej Tábor 29, kde byli sovětští zajatci. Těch tady byla převážná většina. Ti sovětští zajatci nepodléhali ženevské konvenci... Já si pamatuju, jak z jednoho toho lágru přivezli němečtí vojáci do Čepiroh na valníku ruské zajatce. V tom přívěsu byli naložení jako kusy dřeva. Nemohli ani sedět. Když odpojili bočnice, z toho valníku se vyvalili ti ruští zajatci a leželi jako mrtvoly. Oni je zkopali do příkopu, nahnali je do stodoly a ty naše ženský, když to viděly, tak uvařily bramborovou polívku a v hrncích jim to nosily. Ovšem to bylo zlo. Oni dostali šílený průjmy a každej druhej z nich zemřel.“

Spojenecké nálety a konec školní docházky

Na jaře 1945 přibývalo spojeneckých náletů, zejména v noci a v ranních hodinách. Tatínek pamětníkovi řekl, aby už do německé školy nechodil. Ten ho ale neposlechl a v docházce pokračoval. Jednou ho při cestě do školy zastihl nečekaný nálet. „Já jsem jezdil do tý měšťanky na tatínkově kole, ty byla taková ohromná kraksna, těžší než dnešní motorka... Když jsem na tom kole přijel na čepirožskou výšinu, viděl jsem, jak ta letadla přelétávala a shazovala bomby, už to začalo rachotit. Tady za Čepirohy bylo asi čtyřicet protiletadlových děl. Když jsem viděl, jak začaly lítat z těch nábojů střepiny, to byly takový veliký kusy železa, tak jsem z toho kola slez a vlez jsem do stohu, který tam byl, protože jsem měl strach, že by mě mohla ta střepina zabít. No a od tý doby jsem do školy nechodil.“

Konec války

Na konci války přešli přes severní Čechy vojáci několika ozbrojených sborů, mezi nimi i příslušníci Ruské osvobozenecké armády. „Ještě než přišla Rudá armáda, tak k nám jednou večer vtrhli na dvůr vojáci v německých uniformách. Ráno ale tatínek zjistil, že nemluví německy. Byli to vlasovci. Na autech měli namalovaného bílého zajíce, to byl jejich znak. Ti si vůči nám počínali velmi neurvale. Postříleli nám všechny slepice, umlátili králíky, rozryli zahradu a z ničeho nic odtáhli. Byli tady asi den a půl.“

Následovali prchající němečtí vojáci, kteří utíkali směrem na Žatec ve snaze dostat se na americkou stranu demarkační linie. „Odhazovali pušky, přilby, toho byly plný příkopy. Utíkali s nimi i zdejší Němci. Německé ženy tlačily kočárky s dětma, měly takový malý vozejky. Všechno směřovalo na Žatec, dnem i nocí. A my jsme čekali, co se bude dít. Bylo ticho, ten proud ustal a 9. května ráno z čepirožské výšiny pomalu přicházel nějaký civil a těsně před obcí vytáhl z kapsy malej českej praporek, přišel k ozbrojené milici a řekl: ‚Máme zase Československou republiku, ráno přijedou Sověti.‘“

Ráno 9. května projely přes Čepirohy tanky Rudé armády. „Byly všechny ozdobené šeříkem, jak je lidi vítali zejména v Horním Litvínově a v Kopistech. Vůbec se nezastavily, jely dál, na tancích byly obrazy Stalina, jenom vojáci nám kynuli a jeli dál na Žatec... Až potom večer někdo zabouchal na dveře, tatínek šel otevřít a stál tam sovětský voják. Měl pušku, vtrhl do kuchyně a hned se ptal, jestli jsme Češi, nebo Němci. Řekli jsme, že Češi. Já jsem měl v kuchyni velikou mapu a tam zabodané praporky a červený a modrý nitě a sledoval jsem, jak se to Německo pomalu chýlí ke konci. On hned letěl k tý mapě a ukazoval, odkud je. Prý od Muromu. Když tohleto viděl, nic nám neudělal. A odešel. Asi dvě hodiny nato zase rány do dveří. Tatínek otevřel, byla tam příslušnice sovětský armády a mladej důstojník. Měli dva pytle. V těch pytlích byly potraviny, chleba, mouka, všechno možný, v druhým pytli byl gramofon a desky. Ovšem všechny ty desky byly rozbitý, jak to naházeli do toho pytle někde v Mostě. To nám dali a odešli.“

Druhý den ráno se sovětští vojáci utábořili na čepirožské návsi a začali chodit do jednotlivých domů. „Rychle jsme sešili český prapor, ovšem jenom bíločervenej, ten modrej klín jsme neměli, a Němci museli vyvěsit bílej prapor, aby ti sovětští vojáci věděli, kam jdou. Takže nám neudělali vůbec nic a u těch Němců si mohli vzít, co je napadlo. Byla válka, že jo.“

Jeden ze štábů si rudoarmějci zřídili i v ložnici rodinného domku Ksandrových. „Natáhli tam dráty, telefony, postele vyházeli, měli tam svoje lůžka a my jsme spali na půdě v seně. Byli to Arméni a Gruzínci. My jsme se měli celkem dobře, ale pořád tam byl hroznej ruch, ve dne v noci. Ty první dny nám nevěřili, ačkoli jsme byli Češi, tak spali v botách, pistole měli na boku. Až potom po dvou třech dnech si to všechno odstrojili a spali normálně v uniformách. Celkem jsme se s nima spřátelili. Zůstali u nás až do října.“

Poválečné rabování

Karel Ksandr si dobře pamatuje i na to, jak to po osvobození vypadalo ve starém Mostě. „Nedovedete si představit ten chaos, pomalu všichni Němci, pokud to šlo, uprchli, všechny obchody byly vyrabovaný. Devátého května se ze zajateckých táborů vyvalili všichni ti zajatci, zejména Ukrajinci a Rusové. Měli hlad, neměli co na sebe a začali rabovat. Co šlo sníst, co šlo obout, klenoty a muzeum vyrabovali, všechno se rozbilo, to bylo strašný. Všude byly roztrhaný záclony, vypáčený dveře, knihy německý rozházený, kde viděli německej nápis, to roztloukli, akorát do kostela nevlezli.“

Znovu ve škole

Do školy se pamětník vrátil až na podzim 1945. Jednalo se o přípravnou třídu pro české žáky, kteří chodili do německých škol. Potkal se v ní mimo jiné i se slavným fotbalistou Josefem Masopustem. „Učili nás hlavně pravopis, který jsem vůbec neznal, protože jsem jenom četl, ale nepsal. Pak jsme udělali přijímací zkoušky do tercie státního reálného gymnázia v Mostě. Tam jsem chodil až do maturity. Za války tam byl lazaret esesmanů. Když jsme tam přišli uklízet třídy, všude byla sláma, štrozoky a krvavý obvazy...“

Gymnázium vystudoval Karel Ksandr v roce 1951 s vyznamenáním. Mezi jeho nejoblíbenější předměty patřily čeština, francouzština, ruština a latina. Po gymnáziu nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde v roce 1955 promoval, a po roce vykonal rigorózní zkoušky. Materiální podmínky pro studium nebyly nejlepší. „K snídani jsme měli suchej chleba a hořkou kávu, v poledne oběd všelijakej a večer zase nějaký kafe s marmeládou. A to bylo všechno. Protože jsme měli hlad, chodili jsme na Masarykovo nádraží, kde se dávala bez lístků taková vodová polévka a jeden krajíček chleba.“

Všechno v modrejch košilích…

Svazáckým nadšením se ale dalo ledacos překonat. „Já jsem pro tehdejší režim žil, jako všichni, já jsem byl zuřivej svazák, na košili jsem měl ČSM (Československý svaz mládeže). Stavěl jsem tady Schönbach, dnešní Meziboří, to se jmenovalo Město pracující mládeže. Stavěl jsem Vratimovský železárny na Ostravsku, všechno v modrejch košilích...“

Právnické profesi a městu Most zůstal Karel Ksandr věrný po celý svůj život. Má jednoho syna, lékaře.