Zdeněk Krůpa

„On byl z toho úplně... Pořád nad tím rozjímal. A já mu už pak říkal: ‚Tati, my se neudržíme.‘ To bylo už v sedmapadesátém roce, kdy se už veřejně mluvilo o tom, že nás zlikvidují. Že to je jasné. Ale oni to dělali komunisté tak: první hleděli rozvrátit dědinu. Drobné lidi proti zemědělcům, ty poštvat proti větším. A toto se jim dařilo. Oni vždycky jenom: ‚Sedláci mají krávy, mají pole.‘ Ale já říkal předsedovi: ‚To je provozní materiál. Může hospodařit družstvo, aby nemělo stroje, dobytek?‘ Ale oni toho zneužívali. Povídal jsem předsedovi: ‚Podívejte se, pane předsedo, chodím na pohřby, a neviděl jsem, že by někomu dali krávu do hrobu, prase nebo slepici. Tak co vykládáte, že sedláci... Vždyť každý byl na tom gruntu jen takovým dočasným správcem. A záleželo, v jakém stavu to pak předal dalším.‘“

„Tatínek měl takové těžké hřebce, hnědáky. A oni měli úžasnou hřívu. A jak se pásli, tak jsem se naučil po té hřívě dostat výš a viděl jsem špagát, tak jsem mu smýknul, on tu hlavu zvedl a já se mu octnul na hřbetě. A jednou tatínek povídal mamince, prý, ona mi to pak říkala: ‚Jak ten ogar se na toho koně dostal, když jsem ho nevysadil?‘ Ty koně se pásli za stodolou a on se šel podívat zpoza rohu a viděl, jak jsem na toho koně vylezl. Já jsem měl koně rád a až do konce. Ale na statku jsem měl také takové pěkné těžké hnědáky. A potom jsem je musel nechat. Nejhorší bylo, jak jsem musel nechat ty poslední koně, když jsem šel do důchodu. Ty poslední koně jsem musel dát... Tak to bylo dost špatné, ale co... Tak pak měl zase Zdeňa dva. Vždycky říkám, že jak odejde poslední kůň ze chléva, já umřu.“