Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Krůpa (* 1929)

• narozen 26. února 1929 v Zašové (okres Vsetín)

• studium na zemědělské škole v Rožnově pod Radhoštěm ukončil roku 1947

• v letech 1952 až 1953 absolvoval vojenskou službu v Šumperku a Přerově

• roku 1958 byl členy rady místního národního výboru v Zašové prohlášen za kulaka

• skutečný převod majetku z otce na syna proběhl ale až roku 1962

• v letech 1958 až 1975 byl zaměstnán na Státních statcích v Kelči, Zašové a Krhové

• pracoval jako kočí u Státních lesů v Rožnově pod Radhoštěm

• následkem utrpěného úrazu je od roku 1983 v invalidním důchodu

Násilná kolektivizace zemědělství zmařila za dobu svého trvání nejeden lidský osud a nuceně přesídlila a ze svých domovů vyhnala více než tři tisíce rodin. Často se jednalo o tradiční hospodáře, kterým se po komunistickém puči roku 1948 začalo říkat vesničtí boháči. Málokdo z kritiků soukromého zemědělství ale viděl za majetky sedláků především obrovské množství práce. Kulakem se nedobrovolně stal i Zdeněk Krůpa, syn zemědělce ze Zašové na Valašsku.

Zdeněk Krůpa (* 1929) se narodil do rodiny, která spravovala grunt už od roku 1834. O velký rozvoj se zasloužil především pamětníkův otec Alois, který byl kromě zkušeného sedláka i zdatný kovář. Byl schopen si nové zemědělské stroje do značné míry opravit sám a v domácí dílně si i podkovával své koně. Živil se také povoznictvím, v čemž navázal na svého otce, který vozil kolem roku 1900 na Slovácko sudy vinařům. Rodina si přilepšovala také prodejem travního semene rožnovské travinářské stanici. Hospodařili asi na deseti hektarech a kromě koní chovali i dobytek.

Tati, my se neudržíme

Historické pozadí kolektivizace, jejíž počátek leží už v poúnorových dnech roku 1948, by se dalo nazvat probuzením závisti a přesměrováním moci do rukou dříve „bezmocných“.

Ačkoli se po válce hlasitě zdůrazňovalo, že sovětská podoba kolektivizace se Československu vyhne, od roku 1948 a s největší razancí v padesátých letech byla s velkou pečlivostí naplňována. Jakou měrou, to vždy záviselo hlavně na lidech ve vedení obcí a na míře ambicí komunistických funkcionářů. Nezastupitelnou roli v roztočení kola perzekuce selského stavu měly také osobní vztahy mezi obyvateli vesnic. Takto situaci v Zašové i obecně glosuje pamětník: „Co jsem znal ty, co byli prohlášeni za kulaky, tak to byli všichni skutečně nejlepší hospodáři. A ti ostatní jen záviděli... Komunisté se vždycky snažili prvně rozvrátit dědinu. Drobné zemědělce poštvat proti hospodářům.“

Tak se přihodilo, že v červnu roku 1958 byli i Krůpovi společně s rodinou Trčkových a Opálkových vybráni za obětní beránky kolektivizace a odstrašující příklad pro další menší zemědělce v obci a okolí. „Tatínek bral rok 1948 velice špatně. Nesl to těžce. Zajímal se o politiku. Pořád nad tím rozjímal. A pak, to už bylo v sedmapadesátém roce, jsem mu říkal: ‚Tati, my se neudržíme.‘ To už se veřejně říkalo, že nás zlikvidují,“ vypráví pamětník.

Vidíte? Tak dopadnete, když nepůjdete do družstva!

V Zašové po roce 1948 vzniklo nejprve malozemědělské družstvo. Jen snaha a nadšení vybuzené komunistickou propagandou však JZD v chodu neudržely – záhy zkrachovalo. Bylo třeba nadchnout větší a velké hospodáře, kteří ale na sliby nechtěli slyšet. Otec Zdeňka Krůpy coby předseda Jednotného svazu zemědělců byl dokonce nařčen z toho, že pobuřuje zemědělce proti vedení obce. Spolek proto krátce nato zásahem shora zanikl. Začalo období donucování a lámání charakterů: „Začali větším terorem a násilím lidi šikanovat. Hlavně těmi dodávkami. Když jste je splnila, byla vyšší daň. Když jste je nesplnila, byla pokuta. Takže ať jste je splnila, nebo ne, vyšlo to nastejno.“

„Udělali mě majitelem a všechny dodávky psali na mě. A když jsme také pak přišli k notáři, 29. prosince 1958, tak se divil a říkal: ‚Jak je to možné, že jste veden jako majitel, když jste nic neměl?‘“ vysvětluje chybu, které se dopustili zosnovatelé perzekuce Krůpových, když pamětníka označili za majitele gruntu a důsledně na něm vymáhali dodržování nesplnitelných dodávek, ačkoliv právně nebyl majitelem rodinného hospodářství. Pole jim byla měněna za vzdálenější a horší. Proti nařízením nebylo možné vzdorovat a odvolat se nebylo také kam.

Situace se vyhrotila v červnu roku 1958, kdy po několika jednáních na národním výboru, kam si Zdeňka Krůpu zvali zásadně v noci, vykrystalizovalo přesvědčení, že právě on je vhodnou obětí – člověkem, který bude v Zašové označen za kulaka. Jelikož do JZD vždy odmítal vstoupit, vstoupily JZD a Státní statek samy a bez zaklepání. Zvířata pohltilo družstvo a pole a stroje statek. Jak to u Krůpových na dvoře vypadalo v den, kdy se zvůle uskutečnila, vzpomíná Zdeněk Krůpa takto: „Kolem druhé jsme jeli na pole. Bráška pro nás ale za chvíli přiletěl, to bylo o prázdninách, že je tam plno četníků, vletěli do chléva a vyvádí zvířata. Když jsme dorazili, jenom nás odchytili u brány a postavili čelem ke zdi. A už to bylo. Já jsem měl na rukou malého Zdeňka, manželka toho mladšího, měl osm měsíců, a vedle stáli rodiče. Dva četníci, po každé straně jeden, a další vyváděli dobytek zadní bránou. Tam už čekali za stodolou zašovští družstevníci a dobytek si přebírali.“ Když bylo po všem, vyšlo najevo, že za kulaka byl pamětník prohlášen rozhodnutím členů rady obce už 24. června 1958. A celá akce byla měsíc dopředu domluvena a sjednána za jeho zády, včetně zmiňovaného ustájení zvířat.

„Byl to takový monstrproces. Lidé byli až u souseda nebo tady v ulici a ten Novák řval: ‚Vidíte? Takhle dopadnete, když nepůjdete do družstva!‘“ uzavírá své líčení konfiskace rodinného majetku pamětník.

Vaše chyba byla, že jste byli pořád na špici

Důsledky perzekuce byly pro Krůpovy následující: přišli o pole, o všechny zemědělské stroje a veškeré větší zvířectvo. Z katastru obce nebyli vykázáni, jelikož se vše vyřídilo bez soudu a bylo přihlédnuto k tzv. proletářskému původu pamětníkovy ženy Milady. Společně s rodinou Trčkových, kteří se stali druhou obětí kolektivizace, museli jezdit do zaměstnání na Státní statek do pětadvacet kilometrů vzdálené Kelče. Až za nějaký čas bylo možné, aby se alespoň manželka do Zašové vrátila a starala se o telata, která JZD chovalo u nich ve chlévě. Později se mohl vrátit i Zdeněk Krůpa. Dostal za úkol obstarávat krmení pro dobytek a později pracoval na Státním statku v Krhové, kde jezdil s koňmi. Poté, co Státní statek přešel pod JZD, přistoupilo vedení k modernizaci a zavádění mechanizace. V praxi to znamenalo hlavně zbavování se koní a jejich nahrazování traktory. „Chtěl jsem, aby mi nechali dva valášky, ale ne. Koně prodali a dal jsem výpověď. V Zašové potřebovali u Státních lesů kočího, tak jsem k nim v jedenapadesáti letech přešel a jezdil devět let.“

Děti Zdeňka a Milady Krůpových byly omezovány v možnosti studovat. Jen druhému nejstaršímu synovi bylo díky snaze jeho vyučujícího umožněno vystudovat brněnskou veterinu. Manželka i rodiče mohli vykonávat pouze málo placená zaměstnání, plat Zdeňka Krůpy byl z nařízení vedoucích činitelů obce téměř o třetinu krácen.

„‚Vaše chyba byla, že jste byli pořád na špici,‘ řekl mi předseda družstva, když bylo po všem,“ přibližuje jeden z rozhovorů s předsedou zašovského JZD pamětník a dodává: „Říkalo se, že sedláci mají krávy, pole! A já říkal: ‚Podívejte, pane předsedo, já často chodím na pohřby, a nikdy jsem neviděl, že by si sedlák bral krávu s sebou do hrobu. Vždyť každý je na tom gruntu jen takovým dočasným správcem...‘“