Rudolf Kropík

* 1937  †︎ 2024

  • „I tím vyhnancem jste byl rád?“ – „No, tím jsem trpěl, tam mě šlehal bičem, ten osud, s tím vyhnanstvím. Tam mě nehladil, tam mě šlehal. A tady zase někdy mě hladil, že jsem v něčem vynikal, že jsem něčeho docílil, že jsem různě někde působil. Ale vyhnanstvím, to mě šlehal, ten osud. Nebyl jsem rád. Vším jsem byl rád, ale tam mě šlehal. Ale tam to bylo. Tam mě ten osud zavál. Protože jsem se narodil tam, kde se dali k Němcům. Odnesli to. Trpěli.“

  • „Když vás lákali do komunistické strany, jak to probíhalo?“ – „Dali mi přihlášku na stůl, já ji nepodepsal, vrátil. Přišel za mnou předseda strany, takový horlivec, a říkal, jestli se nedám do té strany, mi vyhrožovali, jestli se nedám, tak že půjdu pryč z kanceláře. Já jsem mu říkal: ‚Já se nebojím, já se ještě umím uživit, tady mám svářečskou kuklu, já svářet umím.‘ Potom mě volal ředitel do kanceláře a domlouval mně: ‚Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.‘ A přemlouval mě. Já mu to nechtěl vyprávět, co jsme prodělali, že jsme si řekli, že se nikam už dávat nebudeme. Že se rodiče dali a já to těžce odnesl, že mně všechno vzali a musel jsem začít znovu. Víte, nebylo to na škodu. Takhle mě tam ti horlivci padesátých let nebo šedesátých... Pak jsem se dozvěděl, že se mnou počítali, že jsem měl ty dobré úspěchy, tu maturitu, to se používalo všechno, zlepšovatel dopravy a různý zlepšovatel. Byl jsem také vyhodnocený jako nejlepší zlepšovatel, takže se mnou počítali, s technickým náměstkem, kdybych se dal do strany. Když jsem se do strany nedal a tohle jsem jim odmítl, tak mi strhli prémie, neměl jsem postup. Lákalo mě to, vzít si trubku a jít si přivydělat hraním. A tohle brát tak jako vedlejšák. Anebo projektovat potom, abych to měl tak, jako to měli ti ostatní. Ostatní se dali, vedle sedal kamarád, který se dal. A taky se dali, hodně, všichni. Já byl sám, který jsem se nedal. Oni šli na schůzi, já šel domů, u počítače [píchaček] jsem si zpíval: ‚Sám voják v poli jde domů.‘ Ti, co se dali, nebyli takoví... jenom proto, že se báli o to zaměstnání, o to, sedět v kanceláři, nedělat manuálně. Ti zase v osmašedesátým, když byl ten obrat, tak byli loajální, tak je zase vyházeli. Ještě mi jeden komunista říkal: ‚Dobře jsi udělal, že ses nedal. Podívej se, jaký jsou v tom…‘ Takový problémy byly.“

  • „Pamatujete si přesně ten den, kdy jste odcházeli? Jak jste se to vlastně dozvěděli? To někdo přišel vám to říct?“ – „Ano. Přišel říct, že se musíme vystěhovat, abychom si do určitých hodin sebrali nejnutnější věci a k výboru na náves a odtud že půjdeme do Rakous, to nám přišli říct.“ – „To byli ti partyzáni?“ – „Partyzáni aneb z toho výboru ti Češi. Už nevím, kdo obcházel, kdo byl takový iniciativní, že pomáhal, že to třeba obcházel. Co neobešli, tak měli na starosti asi ti partyzáni, abychom odešli. Muži byli zavření v té škole. Ty dali zvlášť. My, kteří jsme na těch chalupách zůstali, ty ženy s dětmi. Ty potom, vzít si nejnutnější, dávali do toho transportu.“ – „Pamatujete si maminku, jak balila, jaké věci brala?“ – „Pamatuji, maminka balila vozík, sestru že povezeme. Oblíkala nás, to si pamatuji, že na mě oblíkala hodně šatů. Hračky ani mi nevzala. Šaty, abych to provezl, asi si myslela, že to budou kontrolovat, když budu mít dvě košile nebo dvoje kalhoty, pak se mi těžko šlo v tom pochodu. Abych toho hodně provezl. Co jí dovolí pronést, nevěděla. Nejnutnější věci. Tak to takhle balila, na nás také oblečení. A šli jsme. Ona táhla, tlačila. Já jsem šel pěšky, tlačil. Sestra seděla, na vozíku jsme ji vezli na těch věcech, co si mohla jako nejnutnější vzít. Jídlo taky si pamatuji, že rychle vzala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 10.09.2020

    (audio)
    délka: 02:02:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Narodil jsem se tam, kde se dali k Němcům

Rudolf Kropík (1958)
Rudolf Kropík (1958)
zdroj: Archiv pamětníka

Rudolf Kropík se narodil 28. února 1937 ve Schwarzbachu (Tušť) na pomezí Vitorazska. Pocházel ze smíšeného česko-německého manželství. Otec Adolf Kropík požádal během protektorátu o „říšské“ občanství, musel narukovat do Wehrmachtu a v roce 1944 padl na ruské frontě. V květnu 1945 byl svědek s matkou Augustinem a sestrou Marií v rámci „divoké“ deportace vyhoštěn do rakouského Brandu. Strávili zde asi dva týdny, poté jim bylo dovoleno vrátit se do Schwarzbachu, který se po válce stal Tuští. Veškerý majetek, nemovitosti a osobní věci rodu Kropiků byly zabaveny. Rudolf se vyučil truhlářem v Táboře a od roku 1953 pracoval v loděnicích v Praze. Vystudoval dvouletou večerní školu strojní. V letech 1956 až 1958 absolvoval vojenskou službu v Kostelci nad Labem. Od roku 1960 pracoval v železničních dílnách v Českých Velenicích, nejprve jako svářeč a později jako technolog. V roce 1964 absolvoval tříletý dálkový kurz s maturitou na průmyslové škole strojní v Českých Budějovicích. Soukromě navrhuje vytápění od začátku 90. let. V roce 2020 žil Rudolf Kropík v Tušti. Zemřel 8. února roku 2024.