Rudolf Kropík

„Když vás lákali do komunistické strany, jak to probíhalo?“ – „Dali mi přihlášku na stůl, já ji nepodepsal, vrátil. Přišel za mnou předseda strany, takový horlivec, a říkal, jestli se nedám do té strany, mi vyhrožovali, jestli se nedám, tak že půjdu pryč z kanceláře. Já jsem mu říkal: ‚Já se nebojím, já se ještě umím uživit, tady mám svářečskou kuklu, já svářet umím.‘ Potom mě volal ředitel do kanceláře a domlouval mně: ‚Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.‘ A přemlouval mě. Já mu to nechtěl vyprávět, co jsme prodělali, že jsme si řekli, že se nikam už dávat nebudeme. Že se rodiče dali a já to těžce odnesl, že mně všechno vzali a musel jsem začít znovu. Víte, nebylo to na škodu. Takhle mě tam ti horlivci padesátých let nebo šedesátých... Pak jsem se dozvěděl, že se mnou počítali, že jsem měl ty dobré úspěchy, tu maturitu, to se používalo všechno, zlepšovatel dopravy a různý zlepšovatel. Byl jsem také vyhodnocený jako nejlepší zlepšovatel, takže se mnou počítali, s technickým náměstkem, kdybych se dal do strany. Když jsem se do strany nedal a tohle jsem jim odmítl, tak mi strhli prémie, neměl jsem postup. Lákalo mě to, vzít si trubku a jít si přivydělat hraním. A tohle brát tak jako vedlejšák. Anebo projektovat potom, abych to měl tak, jako to měli ti ostatní. Ostatní se dali, vedle sedal kamarád, který se dal. A taky se dali, hodně, všichni. Já byl sám, který jsem se nedal. Oni šli na schůzi, já šel domů, u počítače [píchaček] jsem si zpíval: ‚Sám voják v poli jde domů.‘ Ti, co se dali, nebyli takoví... jenom proto, že se báli o to zaměstnání, o to, sedět v kanceláři, nedělat manuálně. Ti zase v osmašedesátým, když byl ten obrat, tak byli loajální, tak je zase vyházeli. Ještě mi jeden komunista říkal: ‚Dobře jsi udělal, že ses nedal. Podívej se, jaký jsou v tom…‘ Takový problémy byly.“

„Pamatujete si přesně ten den, kdy jste odcházeli? Jak jste se to vlastně dozvěděli? To někdo přišel vám to říct?“ – „Ano. Přišel říct, že se musíme vystěhovat, abychom si do určitých hodin sebrali nejnutnější věci a k výboru na náves a odtud že půjdeme do Rakous, to nám přišli říct.“ – „To byli ti partyzáni?“ – „Partyzáni aneb z toho výboru ti Češi. Už nevím, kdo obcházel, kdo byl takový iniciativní, že pomáhal, že to třeba obcházel. Co neobešli, tak měli na starosti asi ti partyzáni, abychom odešli. Muži byli zavření v té škole. Ty dali zvlášť. My, kteří jsme na těch chalupách zůstali, ty ženy s dětmi. Ty potom, vzít si nejnutnější, dávali do toho transportu.“ – „Pamatujete si maminku, jak balila, jaké věci brala?“ – „Pamatuji, maminka balila vozík, sestru že povezeme. Oblíkala nás, to si pamatuji, že na mě oblíkala hodně šatů. Hračky ani mi nevzala. Šaty, abych to provezl, asi si myslela, že to budou kontrolovat, když budu mít dvě košile nebo dvoje kalhoty, pak se mi těžko šlo v tom pochodu. Abych toho hodně provezl. Co jí dovolí pronést, nevěděla. Nejnutnější věci. Tak to takhle balila, na nás také oblečení. A šli jsme. Ona táhla, tlačila. Já jsem šel pěšky, tlačil. Sestra seděla, na vozíku jsme ji vezli na těch věcech, co si mohla jako nejnutnější vzít. Jídlo taky si pamatuji, že rychle vzala.“