Václav Kříž

„Dokonce tam byly komunistické buňky, které udělali Rusové. To už jsme o tom měli přehled. Konkrétně v Písku byl v rourovně nějaký Rus a dělal tam mistra. Když komunisté dělávali schůze, tak on je organizoval. To už bylo z Ruska všechno dělaný. My jsem jednou poslouchali, když tam měli komunisté schůzi, to bylo nějak začátkem roku 1947. Mluvilo se tam o kolektivizaci, o kolchozech atd. On tam ten jeden hlas z místních komunistů říkal: ‚To si myslíte, že oni to vzdají dobrovolně? Jak vy to tady říkáte, jako je to u vás v Rusku?‘ Druhý, kterého jsme poznali, říkal: ‚Tak se jich pár pověsí a bude pokoj!‘ Takhle to tam probíhalo. Takže mi jsme věděli, na čem jsme. Aktivizovali se velmi komunisti, ale co se týká přímo u nás v Semicích , tak tam moc hlasů neměli.“

„Domluvili jsme se, že řekneme jednomu tomu bachaři, že si svlečeme blůzu a usušíme to, jestli by nám dovolil tam rozdělat z rozbitejch prken oheň. On se chvíli rozmýšlel a pak řiká: ‚Ale dlouho ne.‘ No tak my jsme ty prkna krumpáčema rozštípali, podařilo se nám to rozdělat a byli jsme jako první. Mysleli jsme si, že jestli se tam začnou tlačit další, že by nás vyhnal. Tak jo. A ono se zrovna začínalo šeřit. Svlíkli jsme kazajky, co jsme měli, a sušili jsme je kolem dokola. Dívali jsme se bokem na toho jednoho strážnýho, oni tam měli udělanou jednu dřevěnou budku, a ten byl vzdálenej tak 50 až 60 metrů. ‚Až řeknu teď, tak utečem.‘ Oblíkli jsme se a já říkám: ‚Raz, dva a teď.‘ A dali jsme se na útěk, co nám nohy stačily. Ale měli jsme tak půlku vzdálenosti, asi tak 70 metrů k třímetrovému modřínovému lesíku. Bachaři začali řvát a ozvala se dávka ze samopalu a za chvíli druhá. To nás ještě pobídlo. To člověk nevěděl, co si o tom má myslet, jestli jí má, a nebo nemá. Slyšeli jsme to nad náma, jak to prolítlo. Vlítli jsme do toho modřínového lesíka a tam už jsme se jenom prodírali. Jak jsme se tak prodírali, tak jsme měli odřeniny na obličeji od zlámanejch větviček a krváceli jsme. To jsme potom zjistili, až když jsme byli daleko odtud. Utíkali jsme takhle dolů. Ten modřínový lesík hustej nebyl naštěstí tak širokej, aby nás to mohlo zdržet. Možná, že to bylo široký tak 30 metrů a pak tam byly rozmnožený stromečky půl druhého metru náletem. Utíkali jsme z velikého svahu, který tam byl a který jsme z našeho pracoviště neviděli. Z toho velikýho svahu to opravdu šlo rychle do údolí, bylo to tak 150 metrů. Tam byla úvozová cesta a my jsem do ní přímo vlítli a ono tam bylo hejno husí. Stranou tam bylo postavenejch pár chalup. A ony začaly křičet a v tom se ozval ženskej hlas: ‚Co to tam...‘ A dál už neřekla a jenom začala křičet o pomoc: ‚Pomoc zločinci!‘ Tak takovouhle oni nám tam dělali firmu. My jsme byli zločinci. Koneckonců oni nám to často řekli, že jsme zločinci. Ona křičela o pomoc, ona si všimla, že jsme to my, že máme ten úbor náš. Dostali jsme se na druhou stranu za tu cestu, to jsme už jenom po čtyřech vylezli. Dostali jsme se do nějakého obilí, nevím, jestli to bylo žito nebo co. Ono to leželo a napůl to bylo prorostlé svlačcem. Tam nešlo utíkat. To jsme leželi každou chvíli, ale zase jsme se zdvihali a zase honem dál. A zjistili jsme, že máme před sebou řeku.“

„Stalo se to v květnu 1948. Všechno konkrétně říct nemůžu, to není možné. Lidem, kteří se trochu vyznají v konspiraci určitých organizací atd., tak nemusím nic dalšího naznačovat a ví, o co se jedná. Při samotném útěku jsem byl zatčen pět kilometrů od hranic u Jalového Dvora. Byl jsem zatčen na udání. Tehdy mě tam zatknul člen civilní národní gardy přímo v lese při postupu terénem. Buď si mě všimnul někdo z vesničanů, a nebo mám ještě jiné podezření, které nemůžu tak docela dobře doložit ani dnes. Já jsem byl jedním z vojáků informován přibližně o cestě, která by se v tom místě dala udělat, abych se dostal za hranice. Možná, že přišel impuls také od něj.“

„Já jsem měl jednou takovej případ. My jsme měli rajóny a museli jsme zametat chodby. A oni tihle důstojníci a letci, co tam byli, tak ty vedle domečku chodili pod kaštanama a my, než se vrátili, jsme zametali ty jejich cely atd. To jsme měli nařízíno, to musel dělat i ten četař aspirant. Nikdo jinej podle vězeňského řádu na to právo neměl. No a já jsem zametal takovou malou celičku tam a najednou padne rána a já tam byl zavřenej. Říkám si ježíšmarja. No dobře. Najednou se otevřely dveře a vedli tam generála Píku. On měl samostatnou vycházku. Byl tehdy po operaci slepého střeva. To bylo domluveno tehdy, že z tý nemocnice, kde ho operovali, ve Střešovický myslím, tak ho měli skupina asi třech lidí dostat pryč, ale bylo to prozrazený. A já nevím, ze který ambasády to tehdy bylo, si nepamatuje, který ten velvyslanec to shodil. Tak nás tam spolu zavřeli, ten bachař Moulis. Dalo slovo a slovo a on se mi ptal, za co tam jsem. Já jsem mu to řikal a on říkal: ‚Na tvoje postavení, z toho si nic nedělej, horší je to se mnou.‘ Já mu říkal, že ho známe, že se díváme, když se sám prochází. On říká: ‚Chlapče, ty se toho dožiješ, ale já se toho nedožiju. Mě oddělaj.‘ On to věděl. A taky tak to dopadlo. On mi chtěl dát nějaké cigarety, abych si to strčil do boty, ale já jsem nechtěl. ‚Nejde to,‘ jsem říkal, ‚to by špatně dopadlo.‘ To zase říkali někteří spoluvězni, že se musej někdy zout a podobně.“