„Převedli mě na Příční ulici. Přivítání bylo takové, že když mě estébák strčil do dveří, první, co vyšetřovatel udělal, že zamknul. Pak jsem si všiml, že na stole už leží složka Zdeněk Křivka. Aniž se mě na cokoliv zeptal, začal mě mlátit pěstí. Pak mi poručil, abych si klekl na židli tak, že mi nohy dozadu trčely otvorem. Musel jsem natáhnout ruce a na ně mi dal tužku. Zkuste si, jak dlouho trvá, než ruce člověku umdlí a tužka sklouzne. Vždycky když mi spadla, dostal jsem facku jak barák, až jsem se svalil i s židlí na zem. To se ale ještě všecko dá přežít.“
„Celý život jsem chtěl být kantorem, ale celý život jsem byl dělníkem. Ale mě to nijak zvlášť nemrzí. Když člověk chce sám ze sebe něco vytvořit, tak si možnosti najde, i kdyby je měl ze země vydupat. I v dělnickém postavení jsem se mohl sám vzdělat tak, že se za své vzdělání nemusím stydět. V jednom německém časopise jsem četl výrok socioložky Elisabeth Lukas: ‚Nezáleží na podmínkách, které člověka obklopují, ale na tom, co z nich udělá.‘ To je rozhodující. Proto neuznávám výmluvy na prostředí. Všude se snažím o maximum možného. Skutečně záleží jen na vlastním chtění. Bez vůle osobnost nevytvoříte. Musí to být právě výsledek vlastního chtění.“
„Jednou jsme byli na trestní brigádě a shodou okolností tam byl i můj bratr. Tehdy jsme byli společně na lágru ‚12‘. Dobývali jsme na jedné šachtě pařezy v močálu. Šlo o nesmyslnou buzerační práci, protože to bylo pod haldou a bylo jasné, že všechno bude za čtrnáct dní zasypané. Holinky děravý, čvachtala nám v nich voda. Byli jsme nevyspaní, unavení, hladoví, prokřehlí... Byl jsem už smrtelně unavený a říkám bráškovi: ‚Asi tu zahyneme...‘ A on: ‚Nezahyneme! Neboj! Všecko vydržíme!‘ Bylo to úplně zázračné slovo. To ve mně zůstalo jako vjem, co znamená síla lidského slova v pravou chvíli. Už nikdy jsem potom podobné slabosti nepodlehl, i když jsem byl třeba ještě v horších situacích. Už se to nikdy neopakovalo.“
„Lágr Barbora mi zůstal nejvíce v paměti kvůli Kulhánkovi. Nedával jsem si pozor na pusu, což se mu doneslo. Jednou na odpolední směně si pro mě přišli fárači, že mám jít s nimi. Došlo mi, že jde o něco nedobrého. Odvedli mě na lágr na velitelský barák. Svlíkli mě donaha a nechali mě tam hodinu stát na chodbě. Byly tam tak tři až čtyři stupně. Nakonec vystrčil z jedněch dveří hlavu Kulhánek, abych se oblíkl a šel k němu. Zpočátku jsem to schytal jen slovně, ale za chvíli mě poslal se převléct z pracovních hadrů. Už jsem věděl, že jdu do korekce. Korekci tvořila betonová stavba se třemi kójemi, v nichž byla zavěšená dřevěná lůžka ve zdi a malý prostor vedle, aby člověk akorát prošel. Lůžko jen dřevěné, samozřejmě žádné matrace. Už jsem tam několikrát byl, a protože jsem věděl, že tam bude zima, vzal si ručník, což bylo samozřejmě zakázaný. Jak mě Kulhánek zavolal a uviděl ručník, zařval jak býk, chytil ručník a začal mě tahat po světnici. Nakonec mi mlátil hlavou do zdi. Pak mě strčili do díry, kde jsem byl asi týden. Venku bylo tak minus dvacet pět až minus třicet stupňů. V korekci se samozřejmě netopilo. Okýnkem pod stropem tam padal sníh. To už je na hraně přežívání. Musíte dělat všechno, abyste se nějak hýbal. Pohyb je základní zákon stvoření.“
„Nejhorší mráz, co jsem tam zažil, bylo třicet čtyři stupňů pod nulou. Stáli jsme na apelplacu, tak dvě stě chlapů, a Kulhánek nám zakázal stáhnout si čepice na uši. Měli jsme lodičky, které se daly stáhnout na uši. Apelplac byl zkopaný svah a nad ním byl velitelský barák. Kulhánek stál uvnitř za oknem v papaše, kožichu a palčákách. Doslova se chechtal, jak tam dvě stě muklů mrzne v ubohých hadrech. Přišel řezavý vítr. Při těch minus pětadvaceti nebo minus třiceti stupních a ostrém větru během deseti minut všem omrzly uši. Mokvalo mi to ještě několik let. Pak si s tím tělo poradilo.“
Zdeněk Křivka se narodil 20. února 1927 ve Spišské Nové Vsi na Slovensku. Po vyhlášení samostatnosti Slovenska v roce 1939 rodina odešla do Brna. Během druhé světové války byl Křivka krátce pracovně nasazen v protektorátu. Po únorovém převratu roku 1948 se zapojil do protikomunistické odbojové skupiny, kterou vedl jeho strýc Petr Křivka. Skupinu však prozradil nasazený agent František Janků a v srpnu 1949 byla skupina rozprášena. Společně se Zdeňkem Křivkou byl zatčen i jeho otec, bratr a strýc. Po téměř ročním tvrdém vyšetřování byl Zdeněk Křivka odsouzen na 18 let (otec na 15 a bratr na 20 let). Strýc Petr byl za svou odbojovou činnost komunisty popraven 21. 7. 1951. Zdeněk Křivka poté postupně prošel sedmi pracovními lágry na Jáchymovsku a věznicí Leopoldov. Od listopadu 1952 byl dva a půl roku vězněn v jednom z nejhorších lágrů - v Barboře. Tam ho pronásledoval bachař Kulhánek, kvůli kterému Křivka mnohokrát prošel korekcí, což v horských podmínkách ve výšce přes 1000 m.n.m. a dvaceti- i třicetistupňových mrazech znamenalo přímé ohrožení života. Propuštění na amnestii se dočkal v táboře Rovnost 10. května 1960. Na svobodě se Křivka živil osm let jako čerpač vody, poté pracoval jako skladník u železnice. Zemřel roku 2012
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!