„A manžel napsal nějaký dopis, ale já jsem se nedozvěděla jaký. On mi to nechtěl říct a já jsem nevěděla, koho se mám zeptat. Dal tam ten dopis, že se ze strany Rusů jednalo o násilí. A tento dopis dal do květinové síně. Co s tím chtěl dělat, jestli chtěl získat nějaké podpisy, nevím. Ale potom z toho měl problémy a bývalý ředitel [Skála] komunálních služeb mu pomohl, že ho nezavřeli.“
„Ještě večer říkali, že žádná měna nebude. A já jsem si šla druhý den nakoupit. To už jsem čekala dceru. A měla jsem hrozně ráda kedlubny. A tam v zelenině měli dostat ty kedlubny a ta paní zelinářka řekla: ‚Ne, ne, nemůžu vám to prodat.‘ A já říkám: ‚Proč ne?‘ A to bylo ještě všechno na lístky. Lístků jsem měla dost, ale ona mi řekla, že mi to nemůže prodat. To si moc dobře pamatuju. A pak přišel manžel a řekl mi, že je měna. Já jsem tam neměla ani rádio, takže jsem to nevěděla. A on potom, když jsem s ním mluvila, říkal, že je ta měna a že se budou peníze měnit. A protože jsme čekali dceru, tak vím, že jsme si nakoupili fůru cizích šatenek, abychom měli na výbavu, na oblečení pro to dítě. A všechno nám to propadlo.“
„V tom třiapadesátém roku ho konečně pustili v září [domů]. Já jsem psala dopisy na všechny možné strany, i té Anežce Hodinové-Spurné. Oni mi řekli, že až bude manžel převychovaný, tak potom s ním něco udělají, že ho pustí domů. Ale v září už ho potom pustili.“
„To jsme byli ve škole a jenom jsme viděli, jak přijížděli [němečtí vojáci] na bystřický náměstí. Vlastně jsme vůbec nevěděli, co je. Akorát vím, že jsme měli němčinu. Náš pan učitel nás zkoušel a pak se stalo, že už jsme ho neviděli, protože ho asi zatkli. Tak to mám vzpomínku z toho 39. roku.“
„Tchyně byla úžasná, prostě ona to brala, jako že to tak musí být. Ovšem tchán, tož ten to prožíval strašně. Hrozně zestárl. Viděl, že z té jeho práce tam vlastně nic nezůstalo. Ta práce ho tam bavila, a tu mu sebrali. Ale dělal potom v Thonetovce a tam on byl takový dost [užitečný]. Ve všem si věděl rady a udělal tam spoustu zlepšovacích návrhů. Takže se zase dostal trochu do svého, což ho bavilo.“
Milada Krčmařová, dívčím jménem Dvorníková, se narodila 27. září 1925 v Bílavsku. Počátkem 30. let se rodina přestěhovala do Bystřice pod Hostýnem. V roce 1943 musela Milada předčasně opustit školu pro ženská povolání v Holešově a začala pracovat v továrně Thonet. V květnu 1945 prožila nebezpečné chvíle při osvobození Bystřice. Se svým budoucím manželem Eduardem Krčmařem se seznámila v prosinci 1945 a v srpnu 1950 měli svatbu. V roce 1952 se pamětnice přestěhovala do Karviné, kde v té době její manžel sloužil u PTP. Po návratu do Bystřice pod Hostýnem se jí v roce 1953 narodila dcera Dagmar a o dva roky později syn Eduard. Komunistický režim Krčmařovým znárodnil dům i s jejich tiskárnou, která zajišťovala obživu celé rodiny. Milada i Eduard se poté setkávali s nedůvěrou ze strany vládnoucích totalitních struktur. V 90. letech dostala rodina svůj majetek zpátky v restitucích. Syn pamětnice Eduard následně obnovil rodinnou tiskárnu pod původním názvem Krčmař a spol. Milada Krčmařová zemřela 2. listopadu 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!