„Tam jsem přišla s tou svou spolužačkou, věděla jsem o trenérovi Kváčovi hodně od té spolužačky, protože ona chodila na atletiku už nějaký rok přede mnou. Věděla jsem, že je trenér v kasárnách a jak velkou má funkci. Ale přišel rok 1968, a jak jsem jezdila do Čáslavi autobusem, tak před Čáslaví ty přilehlé louky byly plné tanků. Najeli tam hodně Rusáci a Poláci, trenér nechodil moc na tréninky, občas přišel, nevěděla jsem, že měl nějaké problémy, že vyjel, to mi vyprávěl potom, že vyjel s tankem proti Rusům. Vydržel tam v kasárnách ještě půl roku a potom ho samozřejmě ze všeho vyhodili. Nevím proč, protože on měl vždycky strašně velký vztah k Rusku. Vyprávěl, jak tam jsou ti lidi hodní. Potom musel být strašně zklamaný, když to tady Rusové obsadili, proč prostě přišli. Proč ho vyhodili, jak to bylo, nevím. Najednou byl bez zaměstnání, neměl práci. Já jezdila do školy, na gymnázium, vím, že nějaký čas rozvážel housky a rohlíky. On, který vystudoval tolik roků v Moskvě... Potom začal pracovat v Čáslavi v závodech Kosmos.“
„Ale já jsem celý život trénovala na škváře. Musím to zaťukat, bylo to pro mě fajn. Na škváře člověk tolik netrpí, nedostává zpětné nárazy z tartanu. Vždycky jsem se divila, až jednou mi někdo vysvětlil: ‚Víš, Jarmilo, na tartanu běhali jako první koně, rychlí koně. Pak je začaly ale bolet achilovky a oni pak prodali výrobu atletům.‘ Často jsem si vzpomněla, jak achilovky hrozně trpí a jak mají atleti problémy s achilovkami. Tak mi to bylo vysvětleno a řečeno. Myslím si, že to pravda je. Protože, jak jsem trénovala na škváře, neměla jsem moc zdravotní problémy. Ona se tretra jakoby zaboří do škváry a není tam ta pecka zpátky do nohy. Asi na něco byly tréninky na škváře dobré. A když jsem startovala na malém mítinku ve Slatiňanech poprvé v životě na čtyři sta metrů, čas ani nebudu raději říkat, byl tam ještě jeden trenér z Čáslavi, trénoval kluky. A můj trenér mu říkal: ‚Pepíku, ukazuju ti novou čtvrtkařku.‘ Jenže já ležela na trávě a bylo mi špatně. Ono je špatně tady po té disciplíně často. Je to nejdelší sprint a člověk už nemá co brát. A jak jsem je slyšela, říkala jsem si v duchu: ‚Tos uhod, to už v životě nepoběžím!‘“
„Nebo mně pak říkal trenér: ‚Víš co, zkusíme takovou nějakou dietu.‘ To ještě bylo v době, kdy jsem neměla ty výkony, kdy jsem vyhrávala mistrovství republiky. ‚Musíš zhubnout, tak si budeš psát denně, co jsi snědla.‘ Já jsem si to psala, ale můžu říct, že po měsíci po různých trápeních jsem zhubla dvě kila, ale o tři vteřiny jsem se naráz zhoršila. Tak trenér říkal: ‚To nemá cenu, tak se na to vykašli, jez, jak jsi zvyklá.‘ A protože já jsem holka z vesnice, kde strejda zabil prasata, mně nebude maminka vyvářet samostatně nějaké jídlo, když vařila pro deset dvanáct lidí denně. Takže jsem normálně jedla to, co jedli všichni. Knedlíky. Všechno se dělalo na sádle, i buchty, mně to nevadilo, chutnalo mně to. Měla jsem maso, což byl základ. Polívky, ty venkovský, se u nás dělaly každý den. Někdy mi maminka udělala polívku, že mi do ní hodila kus hovězího masa. Vytáhla jsem si ho pak a snědla s hořčicí nebo se solí. Ale jinak jsme měli pořád knedlíky, nechci říkat, že sádlo teklo z talíře, ale tak to bylo. A asi mně to paradoxně pomohlo. Mně nedělalo problém, že jsem si ráno usmažila vajíčka, k tomu si ohřála velkou nohu párku a šla jsem normálně na trénink. Vůbec mně to nedělalo problém. Všechno, co bylo nezdravé, bylo pro mě zdravé.“
„Zkoušeli jsme všemožné věci. Byli jsme za různými doktory, někdo nám jenom řekl: ‚Hele, tenhle doktor je dobrý, tak dojeď do Brna‘, tak jsem jela do Brna. V té době nebyla zdravotní péče u reprezentantů na takové úrovni jako později. Takže jsme si každý hledali doktory, kde jsme mohli nebo kde jsme slyšeli, že někde ten doktor je a na určité věci je dobrý. Ten je dobrý na achilovky, ten na natržené svaly. Trenér mi říká: ‚Vysadit nemůžeme, běhat nemůžeš, nemůžeš moc ani chodit. Budeme denně chodit do posilovny, udržet to tělo v něčem.‘ V posilovně jsme dělali spoustu cviků jen na jednu nohu, ruce dobré. A nešlo to běhat a dny šíleně rychle utíkaly, tak jsme to nějak přebili vším možným. Už ani nevím, co jsem si na nohu dávala. Dávala jsem i takové babské věci, třeba mně poradili: ‚Dávej si na to listy z hlavičky.‘ Tak jsem si obložila stehno na noc zelím. Pak mi poradili listy černého bezu. Člověk fakt zkouší úplně všechno a ty dny utíkají.“
„V sobotu jsem byla na rozcvičovacím stadionu a jde pan Dajbych, tak se jmenoval vedoucí atletické výpravy. Přišel ke mně a řekl: ‚Tak co, jak ses rozhodla?‘ Bylo ticho hrozné a takový stav, že jsem si říkala, jestli něco nepodělám, když řeknu tak, anebo tak. Říkám mu: ‚Heleďte, kdybyste mi zaručil, že aspoň jednou budou hrát tu hymnu, tak bych možná i na tu osmistovku třeba nastoupila.‘ On mě takhle chytnul za ruce a řekl mi: ‚Já ti, Jarmilo, slibuju, že ty hymny budou hrát dvě.‘ Tím mě zase znervózněl. Povídám: ‚Já to poběžím.‘ Přišla jsem tam, kde bydlela československá výprava, a šíleně mě rozbolela hlava. Byla jsem ráda, že tam je jeden pan doktor, který píchal akupunkturu, a někam mně píchal jehličku. A řekl: ‚Hele, Jarmilo, ty se opravdu budeš muset uklidnit, už jsi to rozsekla a takhle to je.‘“
„Nikdo nevolal, jako nikdo, prostě se to rozseklo: Na olympiádu nepojedete! Věděla jsem, že je to konečná. Jak říkám, všichni jsme chtěli jet, jenže ani jsme to nemohli říct. Protože by to nikdo neotiskl, nikdy by v televizi neřekli, jak všichni chceme jet na olympiádu, to bylo jasné. Já jsem ještě jako nejlepší sportovec Československa dostala div že ne politický úkol, že musím napsat do tehdejšího Československého sportu, jak je dobře, že na tu olympiádu nepojedeme. To už byla pro mě další rána, protože jsem si říkala: Ty jó, teď tam napíšu něco a ti lidi, co mě znají, že tam chci jet, a u nás na venkově to všichni vědí... Tak byla jsem ráda, že se mi ozval ten novinář, co se mi ozval rok předtím do Mnichova, a říkal mi, že Marita Kochová nepoběží a že mě dohlásili na osmistovku. Ten samý řekl: ‚Jarmilo, já za tebe ten článek napíšu a ty to jen podepíšeš. Nikdo to nebude vědět.‘ A on měl tak strašně rád atletiku, měla jsem ten článek schovaný strašně dlouho. Možná bych někde ty noviny našla. Vyznělo to, že spousta lidí z toho musela poznat, jak všichni tam jet chceme, a nemůžeme.“
Jarmila Kratochvílová se narodila 26. ledna 1951 v Golčově Jeníkově na Českomoravské vysočině. Díky tvrdé práci na domácím hospodářství vynikala od dětství mimořádnou silou, vytrvalostí a vůlí.
S atletikou začínala jako šestnáctiletá ve Slavoji Čáslav. Od konce 70. let závodila za Vysoké školy Praha. Měla vždy jen jediného trenéra, Miroslava Kváče, naplno se jí mohl věnovat poté, co ho komunistický režim po invazi vojsk Varšavské smlouvy vyhodil z armády. Na letních olympijských hrách v roce 1980 získala v běhu na 400 metrů stříbrnou medaili, na mistrovství světa v roce 1983 vybojovala dvě zlaté medaile – jednu v běhu na 400 a druhou v běhu na 800 metrů. V roce 1983 vytvořila v běhu na 800 metrů časem 1:53,28 světový rekord, který v roce 2020 stále platil. V roce 1984 nemohla jet na olympiádu v Los Angeles kvůli bojkotu nadiktovanému Československu Sovětským svazem. Po skončení závodní kariéry v roce 1997 pracovala jako trenérka. Její svěřenkyně Ludmila Formanová vyhrála na halovém mistrovství světa v Japonsku v roce 1999 závod na 800 metrů. Stejný úspěch zopakovala Ludmila Formanová v témže roce na 800 metrů na mistrovství světa 1999 ve Španělsku. Jarmilu Kratochvílovou vyznamenal v roce 2013 prezident Miloš Zeman medailí Za zásluhy. Během své zářné sportovní kariéry a ani po ní nenašla čas na založení rodiny a zůstala bezdětná. V roce 2020 žila v Golčově Jeníkově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
