Petr Král

„Ten rok to bylo takové humorné, protože jsem taky šel nějak s tou dekádou. Jsem to nějak prošel. Na Václaváku vyjížděly z Opletalovy [ulice] obrněné transportéry s označením VB. Tenkrát jsem jich napočítal asi 22. Ty antony už se tam formovaly u muzea, ty jednotky s těmi bílými přilbami a s těmi štíty a s pendreky atd., ale já jsem se musel vrátit do práce, tak jsem se vrátil. Když jsem šel z práce, tak jsem šel kolem Dětského domu směrem k Hybernům, potom do Karlína. Tramvaje nejezdily, tak jsem šel pěšky. A u toho Dětského domu jsem se zdržel. Na rohu Václavského náměstí u Melantrichu byl kordón Lidových milicí a policistů. Lidi samozřejmě pískali a nadávali jim apod. Chtěl jsem jít domů, tak jsem se otočil, a najednou vidím, že ti lidi běží kolem mne. Mě to nenapadlo, i když tam padly nějaké výstřely, to je pravda, tak mne nenapadlo běžet taky. Šel jsem domů otočený zády, a najednou jsem dostal takovou pecku pendrekem do zad, ještě teď ji cítím. Normálně se ze mne stala Jarmila Kratochvílová. Ten olympijský rekord jsem asi překonal, i když jsem běžel v polobotkách, potom jsem jenom letěl. Nenechal jsem se chytit. Pak jsme zastavili až někde u těch Hybernů. Ta záda mě pěkně bolela, tak jsem šel raději domů.“

„To byli stálí zákazníci, to byli moji kamarádi. Když k vám někdo chodí celý rok nakupovat, tak mu neschovejte potom nějakého Hrabala, nějaké básně apod. Já jsem to nenáviděl. Třeba vycházel Ota Pavel. Když dostanete do prodejny na prodej dvacet dva knížek, máte sedm knihoven, čtyři tzv. literární důvěrníky, kteří to prodávali po fabrikách, tak kolik vám jich zbyde? Teď máte, já nevím, šedesát stálých zákazníků... To bylo prostě pro mne šílené, to byl horor, to bylo trauma. Ale prostě ta doba byla taková a ty knížky nesměly vycházet ve větších nákladech, protože ti nakladatelé měli většinou příděly na jednotlivé tituly a byla preferovaná taková ta angažovaná literatura, ten socialistický realismus, který jsme měli zase potom v těch regálech, ale který jsem se sám pochopitelně nesnažil objednávat, takže to potom bylo v těch velkoskladech.“

„Je pravda, že tam byli specialisti, kteří odposlouchávali a rovnou to psali na psací stroj. Rusové tam odposlouchávali. Ti byli zajímaví, ti vojáci neuměli žádné jazyky, ti měli akorát takový magnetofon s cívkou, kde byl nějaký speciální drát, na který se to nahrávalo. Ta cívka měla dvacet čtyři hodin, a potom tam byl jeden člověk, to byl poručík, který byl jazykář, ten si to přehrával a ty věci nějakým způsobem definoval. Takže tam byla taková spolupráce. Jinak když se vyjíždělo na cvičení, tak ti Rusové dostali české uniformy, ale oni byli diletanti, oni si nesundali značky z těch svých aut, ty poznávací SPZ, takže pokud tam byl nějaký špión, tak musel vědět, že je to od těch Rusů. Kromě toho se určitě rusky domlouvali mezi těmi průzkumáky a mezi těmi zaměřovači. No, co si budeme povídat...“

„Děda se jmenoval Josef Holeček, on byl stavitel a jako stavitel působil během války – a naši tam také odjeli – v Persii. Působil ve firmě Konstruktiva a ta tam stavěla pro Rezá Šáha Pahlavího staršího sila, silnice, mosty a tak dál. Potom, když se tam změnila ta situace, že jeho syn ho svrhl z toho jeho trůnu, protože on byl německy zaměřený a ten syn obráceně, tak tam přišli svrchu Rusové a zespodu Angličani. Ta firma se malinko změnila v plzeňskou Škodovku, ale pokračovali v té výstavbě a děda jako stavitel tam působil. Jenže onemocněl a zemřel. Je tam pochován a dodnes se ten jeho hrob udržuje. Udržuje to český konzulát, který tam je.“