Павло Козленко Pavlo Kozlenko

Tehdy jsme nechápali, kdo je mezi námi Žid, kdo je Ukrajinec, kdo je Armén, kdo je Gruzín. Nechápali jsme to, byli jsme jen přátelé, všichni jsme žili někde ve stejné čtvrti, ano, tam na Moldavance, já jsem žil na Kolontajevské, všichni jsme tam žili a chodili jsme spolu do školy a byli jsme přátelé, setkávali jsme se po škole. A ve třídě s námi byly děti různých národností, naprosto různých. A zjišťovali jsme to až tehdy, když například na hodině ukrajinského jazyka chyběly určité děti. Ptali jsme se: proč nechodíš? Uvolnili mě z ukrajinštiny, jsem Arménka, nebo jsem Lezgin, uvolnili mě z ukrajinštiny. V té době byli lidé jiné než ukrajinské národnosti z ukrajinštiny uvolňování. Ale já, ač Žid, jsem studoval ukrajinštinu ve škole, ukrajinskou literaturu, protože můj dědeček vždycky říkal: „Musíš být vzdělaný člověk. Žiješ na Ukrajině, musíš umět ukrajinsky, musíš znát ukrajinskou kulturu.“ Všechno tohle se totiž musí studovat a já jsem to všechno studoval.

Podívejte, moje matka pracovala na poliklinice, nejprve v nemocnici, pak na poliklinice a otec pracoval jako instalatér — šli do práce brzy ráno a já jsem šel do školy. A scházeli jsme se večer: po škole jsem si doma dělal úkoly, přicházeli rodiče, jedli jsme, obědvali jsme. Co jsme většinou jedli? Byly to stejné pokrmy, které jedli všichni: máma vařila nějaký boršč, vařila kuře, pokud jsme si koupili nějaký vývar, byla tam nějaká pečeně, byly nějaké těstoviny a podobné věci. Samozřejmě, když byl nějaký židovský svátek (slavili jsme hlavně dva židovské svátky — Pesach a Chanuku), pak samozřejmě vždy, jak si pamatuji, vařili vývar k macesu, maminka dělala plněnou rybu, dělala plněný kuřecí krk, něco takového. Tehdy to byly lahůdky, každý den jsme to samozřejmě nejedli s tím blahobytem, ve kterém jsme žili, přesto jsme vždycky jezdili k babičce, tehdy již bydlela v Oděse, byla to mámina mama, a scházeli jsme se kolem velkého stolu, měl jsem velkou rodinu, mnoho bratrů a sester, mnoho dětí. A vždy se scházela velká rodina, vždy jsme tyto židovské svátky slavili. Z obyčejných svátků jsme slavili pouze Den vítězství, vždycky Den vítězství, scházeli jsme se doma u naší babičky a slavili Den vítězství.

Jeden z příběhů, doslova svěží, řekněme, předválečný. Když přišla do muzea žena, která nemluvila rusky, říká něco německy, učil jsem se prostě ve škole německy a znám pár slov. Nevím, o čem jsem s ní mohl mluvit, hodinu a půl jsme se procházeli po muzeu, vedl jsem prohlídku, a dodnes nerozumím, jak jsme komunikovali: ona nemluví rusky, já zase nemluvím německy. Mluvili jsme o něčem a ona řekla: „Co děláš zítra? Mohl bys mě odvézt?“ Ukazoval jsem prachárnu, v muzeu máme velký model, říká: „Můžeš mi ukázat tento model, ukázat, kde to je v realitě? Chci se jít podívat.“ Říkám — samozřejmě! Říká: „Bydlím v tom a tom hotelu, ale chtěla bych, abys zase přijel ty.“ No dobře, když už přijela starší žena, Němka, vyzvedl jsem ji a odvezl, ukázal území, kde to bylo, už jsem se podíval, jak něco přeložit do němčiny, začal jsem jí tam znovu vypravovat, jak to všechno zní v němčině. Podívala se na všechno… ano, chtěl bych si pak dát pauzu. A co se ještě stalo. Byla již vytvořena komise, byla před válkou komise na stavbu památníku na místě rozmístění Židů. Byl jsem členem této komise. Tato žena, jak se ukázalo, byla dlouholetou poslankyní Německého spolkového sněmu, členkou strany Zelených, zástupkyní Evropské unie na Ukrajině — jen abyste rozuměli. Marieluise Becková. A byla v této komisi, kde byl izraelský velvyslanec, německý velvyslanec, rumunský velvyslanec, starosta města, řada dalších lidí, včetně mě, rabína a dalších. Ona vypráví, jak to všechno začalo, a říká: „Když mě Paša přivedl a ukázal mi tyto prachárny, přijela jsem nemocná do hotelu a zavolala Angele Merkelové a řekla (jsme kamarádky): víš, co se tu stalo, po celou tu dobu, tady musíme postavit památníky. A ona řekla: ano, podpoříme to.“ Vyprávěla takovou epizodu, no. A všechno to začalo, byla soutěž, a udělali obrovský projekt, a německá vláda dokonce přidělila peníze. Vybudování tohoto památníku zabránila válka. Byla ale taková epizoda s člověkem. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je, a tak to nakonec dopadlo.

No, zapojuji i děti [do oslav židovských svátků]. Například, Chanuka, existuje taková věc jako chanuka gelt, víte. Existuje taková tradice, moji příbuzní mi také na židovský svátek dávali peníze, když jsem byl dítě, a já také učím své děti, co je chanuka gelt, že se musí na Chanuku dávat peníze. Zapalujeme chanukije, doma jsou také svíčky, o svátku zapalujeme chanukije. Víte, možná to není něco extra, ale zapamatoval jsem si prostě frázi svého dědečka, který řekl, že když oni zapalovali svíčky v ghettu, moje prababička vždycky říkala: „Teď buď zticha a poslouchej šustění plamene, v šustění plamene je něco slyšet.“ A také vždy říkám svým dětem: zapalujeme chanukije, a teď, říkám, mlčíme a nasloucháme šustění plamene, možná Všemohoucí nám chce něco říct nebo sdělit.