Jiřina Kozáková

* 1949

  • „Hlavně to byl ten pocit, že nejsou tady ty hranice, že můžete kamkoliv. Protože když se ještě vrátím do toho období před rokem 1989, tak jsme byli u kamarádů, tedy u kamarádky a kamaráda, mé spolužačky a manželova kamaráda z fabriky, kteří bydlí tady v Budějovicích, tak jsme u nich byli na baráku, jmenuje se to Šejby, a tam už bylo to pásmo, tam už byli na těch hlídkách, na těch strážích byli ti vojáci a tak dále, museli jsme nahlásit, že tam jedeme a ke komu tam jedeme, museli jsme mít s sebou občanku, a co čert nechtěl, sklerotická paní nechala občanku doma, a oni že nás teda nepustí. Tak ta kamarádka s tím manželem museli přijít a vysvětlit, že teda opravdu jedeme k nim, kamarádky maminka byla stranička, tak možná i z toho důvodu mohli ten barák tam koupit, nevím, do toho nechci zasahovat, to nevím, ale takže jsme tam byli, a když jsme viděli ty zátarasy, ty dráty, protože tam z těch Šejb jdete sto metrů a jste v Rakousku, ještě takovej příkop tam byl... tak my to obešli, s manželem jsme šli suverénně dál, a jim zatrnulo a říkali: ‚To nesmíte, tady jsou hranice. To by po vás mohli začít střílet! Nebo nějakej problém by z toho mohl být.‘ Takže jsme se vrátili. To bylo před tím rokem 1989. Po roce 89, když jsme tam byli, tak to bylo pěkně zplanýrovaný, šli jsme procházkou pěkně až do Rakous a bylo to naprosto bez problémů. Takže takováhle ta svoboda...“

  • „Podepisovat [souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy] jsme nemuseli, ale museli jsme začít zavádět politické věci do jakéhokoliv předmětu. Já jsem v té době učila kromě chemie ještě občanskou výuku, tam to bylo jednoduchý, to je politicky zaměřené, tak dejme tomu. Horší to bylo, když jsem učila matematiku. Jak to tam zamontovat? Do chemie, jak to tam zamontovat? To bylo takové komplikované, ale museli jsme to dělat, takže jsme to dělali. Nástěnky byly samozřejmě k tomu, že jsme rádi, že tam máme ty kamarády, každý týden jsme měli politické školení... z toho jsme museli dělat referáty, vždycky se to střídalo, vylosovalo se téma, z fabriky nás na to chodil školit a zkoušet kolektiv, který se také střídal, to bylo nepříjemný, to bylo opravdu hrozně nepříjemný...“

  • „Hlavně to byli rumunští Slováci, ti ale pocházeli z těch vedlejších vesnic, jako Suš, Svéráz, Zátoň, ti tam odtaď přicházeli, takže ti měli potom i problémy s výukou, třeba i špatně rozuměli. Ale přímo ve Větřní nikdo takový nebyl, ani v tom Němčí, tam zůstávali všichni ti kmenoví obyvatelé, co tam žili před válkou, tak tam zůstávali, i když měli tu spojitost s těma Rakušákama, jo, tak tam zůstávali všichni, tam to byla taková uzavřená komunita, řekla bych dobrých lidí, i když sedlák samozřejmě někdy koukal na to, že mu tam třeba trháme jablka, nebo jsme s tou kamarádkou, která z toho statku pocházela, měli tam kachlový kamna, tam byly ty trouby, tam se dalo to, co zbylo od oběda, aby to zůstalo teplý, takže kolikrát s tou kamarádkou jsme šly a trochu jsme z toho ujedly... takže vím, že potom ta její maminka nebyla zrovna nadšená, ale nikdy nám nevyhubovala nebo nezakázala k nim chodit... takže jak říkám, tam byla taková uzavřená komunita, v tom Větřní to bylo trochu složitější, co byla ta původní část, to klasické Větřní, tak to byly domky, kde opravdu byli Němci a museli se odsunout. Co vím třeba od kamarádek, i když dneska už by jim bylo devadesát, ale byly to pro mě kamarádky, tak ty vyprávěly, ty se dodneška scházely, než ta paní zemřela, se scházely s těma Němcema. Oni s nimi částečně žili a byli na sebe hodní. Ale hned vedle byl barák, statek, a tam to bylo naopak, ti Němci dělali... no, loučili se se svým majetkem... já si nedovedu představit, že barák, který jsme s mužem postavili, že by mě někdo vyháněl, taky bych byla nepříjemná...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 28.05.2024

    (audio)
    délka: 01:44:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Asi jsme si nepřipadali tak ušlápnutí

Jiřina Kozáková v roce 1968
Jiřina Kozáková v roce 1968
zdroj: Archiv pamětníka

Jiřina Kozáková se narodila 20. dubna 1949 ve vesnici Němče, která je dnes součástí obce Větřní na Českokrumlovsku. Maminka Ludmila Kunešová pracovala jako provozní Jihočeských papíren Větřní, tatínek Vojtěch Kuneš tam dělal v účtárně. Mladá rodina bydlela s prarodiči na statku, o který však v padesátých letech přišli, následně se přestěhovali do Větřní. Zde Jiřina Kozáková zažila postupný vznik dnes vyloučené lokality v ulici Šumavská. V šedesátých letech vystudovala Střední průmyslovou školu chemickou v Hostinném v Krkonoších. Po jejím absolvování nastoupila v roce 1968 jako vychovatelka na učiliště ve Větřní. V šedesátých letech zažila uvolnění jako studentka střední školy a normalizaci jako pracovnice ve školství. Vzpomíná, jaké byly tlaky na obsah výuky, která měla vychvalovat spolupráci se Sovětským svazem. Na učilišti pracovala až do jeho zániku v roce 1996. Poté si dokončila kvalifikaci k výuce chemie a začala pracovat na Střední zdravotnické škole v Českém Krumlově, kde vyučovala až do svého odchodu do důchodu v roce 2009. Jiřina Kozáková vychovala dvě děti, dceru Halku a syna Jiřího. V roce 2024 žila ve Větřní.