„Zpočátku jsme si mysleli, že Dubček zůstane a bude to dobrý a [Rusové] snad odtáhnou. Dopadlo to, jak to dopadlo. V roce 1969 nastoupil Gustáv Husák a to už to začalo. ,Odstřelili‘ našeho velitele a všechny velké pány a my ,šli‘ za nimi. To víte, byli jsme naštvaní, že k tomu došlo (k okupaci v roce 1968 – pozn. ed.), a tak jsme jednou šli trochu ,cvaknutý‘ a šli jsme k vojenské ubytovně a zpívali jsme: ,Nešťastný Svobodův státeček, nešťastný Svobodův stát. Rusi nás zabrali, jenom nám nechali Brežněvův protektorát. Přišli k nám sovětští vojáci, z očí jim koukal jen hlad, všechno nám sežrali, jenom nám nechali Brežněvův protektorát. Až všichni budeme svobodní, svobodný bude náš stát, přijde čert s rohama, sežere Brežněva i jeho protektorát.´ A major byl vzhůru, slyšel nás, zjistil, kdo jsme, a prásknul nás kontrarozvědce.“
„V Seredi jsme byli jeden rok a pak dva roky v Bratislavě. Tam za mnou právě pořád chodili, abych vstoupil do KSČ, protože já v tom měl přehled. Znal jsem trochu marxismus-leninismus. Nevěda, co činím, jsem to tedy udělal, no ale hned, jak jsem přešel k útvaru, zjistil jsem, že je to úplně jinak, a tak už mě to začalo štvát. Přestože se u útvaru jednalo o gardovou raketovou brigádu, tak tam byli takoví blbové, to prostě poznáte, a dokonce jeden z nich mě později udal… No a proto mě tehdy vyhodili.“
„V půl jedenácté nebo v jedenáct, to nevím, jsem se tam dostavil a najednou jsme zjistili, že nás obsazují Rusáci. To jsme nevěděli, vůbec. No, co jsme mohli dělat, nic. Svoboda (prezident) nám řekl, že nesmíme bojovat. Tak jsme aspoň rozdali ostré náboje a granáty a chystali jsme se, že budeme kolem kasáren kopat zákopy. No, ale to nám pak zatrhli. Nová kasárna v Rokycanech měla tehdy ze všech stran pole a oni tam najeli a nastavěli tank, dělo, tank, dělo… Celé dokola to obkroužili, děla dokonce zakopali. A když jsem se díval dalekohledem, tak bylo vidět, že stáli u děla a měli šňůru, kterou se odpaluje, v ruce, a kdyby jim tehdy dal někdo povel, tak by to do nás napálili, celá kasárna by zlikvidovali. Byly tam tři oddíly, dohromady asi devatenáct set vojáků. Myslím si, že by to do nás pustili. Když jsem to viděl, tak jsem se rozčílil a říkal jsem si: ,Hoši, s vámi já jsem skončil.‘ A od té doby začaly ty moje problémy.“
Pavel Koutenský se narodil 21. ledna 1944 v Novém Městě na Moravě. Když mu bylo deset let, zemřela mu matka. Otec od té doby zajišťoval veškerou péči o domácnost a výchovu dvou synů sám. Vzhledem k tomu, že si rodina nemohla dovolit vyšší finanční vydání, po absolvování gymnázia se Pavel rozhodl nastoupit do armády jako voják z povolání. Zároveň se také stal členem komunistické strany. V době pražského jara 1968 vyjadřoval otevřenou podporu novému směru. Po okupaci v srpnu 1968 byl ve vojenském procesu odsouzen za hanobení republiky a jejího představitele. V 70. letech pak následovalo vyloučení z armády i ze strany. Pamětník se posléze živil jako dělník. Až do sametové revoluce zůstal pod dohledem StB.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
