Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Pavel Koutenský (* 1944  †︎ 2021)

• narodil se 21. ledna 1944 v Novém Městě na Moravě

• v roce 1954 mu zemřela matka a rodina se ocitla v náročné situaci

• na začátku 60. let vstoupil do armády a stal se členem KSČ

• v armádě i ve straně viděl řadu rozporů a v době pražského jara 1968 se otevřeně hlásil k Dubčekovi

• v srpnu 1968 byl jako zástupce velitele v kasárnách v Rokycanech, která obklíčili ruští vojáci s děly připravenými k palbě

• v 70. letech ho ve vojenském procesu odsoudili za hanobení republiky a jejího představitele

• postupně byl vyhozen z armády i ze strany

• do sametové revoluce 1989 se živil jako dělník

• byl pod dohledem StB

Vstup do KSČ byla spíše mladická nerozvážnost, otec mě varoval

„Nešťastný Svobodův státeček, nešťastný Svobodův stát. Rusi nás zabrali, jenom nám nechali Brežněvův protektorát.“ Tento popěvek na motivy známé lidové písně se po roce 1968 stal Pavlu Koutenskému osudným. Byl za něj odsouzen ve vojenském procesu. Původně mu hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody.

Narodil se v roce 1944 v Novém Městě na Moravě do rodiny lesního inženýra. „Otec byl podruhé ženatý. První žena mu zemřela. Měl jsem nevlastní starší sestru. Moji maminku si bral v roce 1943. Později se mi narodil ještě bratr.“  Když bylo Pavlovi deset let, zemřela i jeho maminka. Otec se pak už o vše staral sám. Hodně pracoval a děti vyrůstaly spíše samy nebo pod dozorem příbuzných. Po absolvování gymnázia chtěl Pavel pokračovat ve studiu filozofie a dějin. Rodina si ale nemohla dovolit vyšší finanční vydání, a tak šel na vojnu a vstoupil do armády. „Zajistili mi oblečení i jídlo. A technika mě bavila odmala. Tehdy po válce jsme si ani s ničím jiným nehráli než se samopalama a dělostřeleckými náboji.“ Brzy se Pavel dostal na ženijní učiliště do Bratislavy a posléze do Seredi. Tamní podmínky popisuje jako otřesné. On sám jako frekventant vysoké školy armádní bydlel v kasárnách, běžní vojíni měli ale k dispozici jen dřevěné chatky. „Kousek dál protékal Váh, bylo tam hrozně moc krys.“ I přes varování otce přijal Pavel ve svých devatenácti letech nabídku na členství v komunistické straně. „Byla to tehdy spíše mladická nerozvážnost. Pořád s tím za mnou chodili. Moc jsem se v tom neorientoval.“

Medaili jsem hodil podplukovníkovi pod nohy

V roce 1966 zajišťoval Pavel jako mladý důstojník a velitel přijímače cvičení pro mladé brance. Součástí byla střelba a házení granátem. „Jeden vojín hodil granát, ale místo do cíle letěl nahoru, a pak začal padat před něj. Měli jsme přilby a rukavice. Tak jsem dal ruku na přilbu a srazil jsem vojína dolů.“ Tomu se nic nestalo, Pavlovi se ale střepiny zabodly do ruky.  Léčba trvala řadu měsíců a on musel podstoupit mnoho operací, než mohl znovu plynule hýbat prsty. Za svůj čin byl oceněn medailí za statečnost. „Už ji ale nemám. Jak mě vyhazovali z armády, tak jsem ji hodil podplukovníkovi pod nohy.“

V Moskvě jsem viděl, v jakých podmínkách Rusové žijí

Po vstupu do armády viděl Pavel řadu rozporů. Na jednu stranu se vojákům zdůrazňovalo, že patří k nejprestižnějšímu útvaru armády, na druhou ani na pozici důstojníků nepůsobili kvalitní odborníci. K armádní přípravě patřila také povinná komunistická školení, kde školitelé podle pamětníka vojínům zejména připomínali, že jsou stráží socialistického tábora. „Mně postupně došlo, co měl otec na mysli, když mě před komunisty varoval.“ Zkušenosti pamětník nabíral i v Moskvě na Frunzeho akademii. „Tam jsem zase viděl, v jak zoufalých podmínkách žijí lidé v Rusku. V jednom bytě o čtyřech místnostech bylo několik rodin. Kuchyň a záchod měli společné, no hrozné. A také tam bylo veliké množství bezdomovců. Už tehdy jsem si říkal: Opatrně, opatrně… “ V červnu 1968 se Pavel vracel do celospolečenského nadšení v Československu, jehož domnělá svoboda už ale neměla mít dlouhého trvání. „Měl jsem naději a věřil jsem Dubčekovi. Dával jsem to najevo.“

Prezident Svoboda řekl, že nesmíme bojovat

„V půl jedenácté v noci 20. srpna 1968 za mnou přišla spojka, že se mám okamžitě dostavit na velitelství. Zjistili jsme, že nás obsazují Rusové,“ vzpomíná Pavel na okupaci republiky vojsky Varšavské smlouvy. V srpnu 1968 nastoupil jako zástupce velitele k útvaru do Rokycan. Oddíl měl více než pět set vojáků různých profesí. „Svoboda řekl, že nesmíme bojovat. Rozdali jsme aspoň ostré náboje a granáty a chtěli jsme kopat zákopy kolem kasáren.  To nám ale zatrhli, tak jsme jen seděli a koukali. Jen jsem vojákům vydal rozkaz, že nesmí nikoho pustit do kasáren.“

Ruští vojáci kasárna v Rokycanech obklíčili na přilehlých polích. Pavel vzpomíná, jak dalekohledem viděl, že stojí u zakopaných děl a v ruce drží odpalovací šňůru. „Stačilo, aby někdo vydal rozkaz, a bylo by po nás. (…) Tehdy jsem si říkal: Hoši, tak s vámi já nechci mít nic společného.´A od té doby začaly ty mé problémy.“ Naděje ve společnosti umírala, režim se začal zbavovat těch, kteří pro něj znamenali ohrožení, a normalizace postupně dopadla i na Pavla.  

Přišli k nám Sověti, z očí koukal jim hlad, všechno nám sežrali, jenom nám nechali Brežněvův protektorát

Podle pamětníka přetrvávalo i u vojáků v Rokycanech naštvání z bezmoci, kterou zažili při obsazování kasáren v srpnu 1968. Pavel se neskrýval se svým nadšením pro Dubčeka, osudným se mu stal nevinný popěvek na motivy lidové písně. „Jednou jsme se lidově řečeno přiožrali. Jeden voják rád skládal písničky, a tak složil také jednu na motivy lidovky Nešťastný šafářův dvoreček. Přecházeli jsme přes dvůr k vojenské ubytovně, a jak už jsme měli popito, tak jsme zpívali: ,Nešťastný Svobodův státeček, nešťastný Svobodův stát. Rusi nás zabrali, jenom nám nechali Brežněvův protektorát. Přišli k nám sovětští vojáci, z očí jim koukal jen hlad, všechno nám sežrali, jenom nám nechali Brežněvův protektorát. Až všichni budeme svobodní, svobodný bude náš stát, přijde čert s rohama, sežere Brežněva i jeho protektorát.‘“

Po udání se o události dozvěděla vojenská kontrarozvědka. Pavla předvolali k výslechu. Nejprve ho zbavili všech funkcí a v říjnu 1969 ho odsoudili ve vojenském procesu. V kinosále v Rokycanech se shromáždily asi čtyři stovky vojáků. „Vyloženě chtěli ostatní zastrašit. Soudce, advokát i prokurátor byl jedna osoba. (...) Samosoudce mi chtěl dát rok, dva natvrdo, ale přítomní vojáci mě znali a začali se bouřit.“ Pavel dostal nakonec šest měsíců odnětí svobody s podmínkou na dva roky za hanobení republiky a jejího představitele. Postupně s ním nadřízení přestali komunikovat. „Nezavírali mě, to ne, ale už jsem cítil, že nejsem jejich člověk.“

Po nařízení, že lidé jako já, nesmí mít podřízené, jsem šel kopat s krumpáčem

Na začátku roku 1970 pamětníka z armády definitivně vyhodili a za další půlrok ho také vyloučili ze strany. Po vyhazovu z armády nastoupil jako dispečer dopravy u Uranového průzkumu v Novém Městě na Moravě. I když se na pozici osvědčil, brzy se musel podvolit nařízení, podle kterého lidé s kádrovým posudkem jako on nesměli vést pracovní kolektiv.  „Původně mě chtěli vyhodit úplně. Nakonec ze mě byl dělník. Hodně jsem jezdil pryč, často jsem kopal s krompáčem. Manželka byla na tři děti sama.“ Po vyhazovu z armády i ze strany se o Pavla pravidelně zajímala StB. „Chtěli mě za spolupracovníka, ale neměli mě čím vydírat, tak jim to nevyšlo. (…) Ale na tu normalizaci jsem se už vykašlal, už jsem si pak ničeho nevšímal jako mnoho dalších.“ S omezenými pracovními možnostmi a pod dohledem StB žil pamětník se svou rodinou téměř až do sametové revoluce.

Ani tehdy mě nenapadlo, že by se zcela změnil režim

„V úterý po sedmnáctém listopadu 1989 se konalo setkání odborů. Řekl jsem otevřeně, co si myslím o komunistické straně. Komunista, co mně dělal zle i předtím, si mě poté hned zavolal a ještě tehdy mi vyhrožoval, že mě vyhodí. (…) Ale ani v listopadu 1989 mě vůbec nenapadlo, že by mohl být jiný režim. Nic jiného jsem neznal.“ Po sametové revoluci dostal Pavel v podniku, kde pracoval, nabídku na pozici ředitele, ale odmítl. V roce 1991 byl krátce, do svého odchodu do důchodu v roce 1998, reaktivován do armády jako zástupce náčelníka a důstojník pro výcvik. 

Pavel Koutenský žije se svou ženou v Novém Městě na Moravě. Těší se ze tří dětí a pěti vnoučat. Jeho mottem je přímost. „Říct vše, jak si doopravdy myslím, aby druzí věděli, co jsem skutečně zač.“