Ing. Marie Koubová

„Takhle, věděli jsme, že v Praze je povstání. Ale já jsem šla necíleně. Prostě jenom abych věděla. Tak jestli jsem čekala do desátého nebo jedenáctého, to já nevím. Tak prostě tam jsem to oznámila zřejmě té poštmistrové, nebo ona sama mi to umožnila. Samozřejmě mi to umožnila. Tak jsem šla pěšky z Kokořína na Vysokou, tam je to jako pole a takové lesíky. Vysoká je Mělník a tady je to vesnice, která byla vyloženě vesnická, rolnická. Tohleto všecko je nížina, tohle nížina, to nebyla. Takže já jsem šla tady tudy na tu Vysokou. Tam jsem byla dokonce asi dva dny, protože jsem tam musela pomoct při sběru tržeb. No a pak jsem šla pěšky přes ty pole na Chloumek, což je zalesněný vršek, kde byla vysílací stanice mělnická. No a šla jsem přes ty pole, musela jsem každou chvilku zalézt do pangejtu a schovat se, protože pořád ještě lítali letci-hloubkaři, kteří všechno živé pokropili. Tak jsem vždycky zalezla někde, aby mě neviděli, pak jsem zase vylezla a zase běžela kousek. A na Chloumku už byli čeští hoši, kteří už měli obsazenou mělnickou vysílačku. Tam je lesík. Když mě viděli, tak mě zastavili a řekli jsme si, co a jak. Oni řekli: ‚No, my nevíme, jak to na Mělníku vypadá,‘ odvedli mě – byli ozbrojení, měli pušky – tak mě vyvedli přes ten zalesněný Chloumek a já jsem zase běžela tím polem na Mělník. Abych se dozvěděla, že naši žijou, že jsou v pořádku, že jsou zalezlí do krytu.“

„Když začala válka a začaly nálety, tak samozřejmě že ty nálety byly na osvětlená místa. Taková Plzeň nebo města zářily… Tak aby se omezily škody těch náletů, tak se zavedlo tzv. zatemnění. Nesmělo se vůbec svítit. Nesmělo se vůbec svítit místně, po ulicích samozřejmě veřejné osvětlení ne a musely být zatemněný i okna. Protože okna… se takhle přelepovaly lepenkou na kříž, protože když se vysypalo sklo po náletu, tak to lepenkou se neroztříštilo. Zůstaly takový velký kusy. Protože co s roztříštěným sklem... No a nesmělo se vůbec svítit. Takže doma se všechno zatemňovalo, aby záclonou nic neprosvítalo. Chodily kontroly. Chodily kontroly veřejný, chodily dům od domu, upozorňovaly a kontrolovaly, jestli škvírka někde není, která by propouštěla světlo. A když to začalo, my jsme byly takový desetiletý dvanáctiletý holčičky a říkaly jsme: ‚Ježíš, a teď kdybych šla špatně oblečená nebo málo oblečená, tak to by mě nikdo nepoznal.‘ A on by určitě nikdo nepoznal, protože byla tma a chodili jste a jenom po paměti jste věděli, nebo když se domluvili, kdo to je. Opravdu chodily kontroly tak přísný, že ani jiskérka nebo někde zlomek toho světla nesměly být vidět.“