Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Marie Koubová (* 1924)

• narodila se 8. února 1924 v Praze na Zbraslavi

• otec Oktavián Kouba utrpěl zranění v 1. světové válce, později se stal úředníkem Okresního soudu v Mělníku

• za války hrozilo pamětnici totální nasazení

• v roce 1944 odešla pracovat na poštu do Kokořína

• po bombardování Mělníka 9. května 1945 se sama pěšky vydala zkontrolovat své rodiče

• po únoru 1948 vstoupila do KSČ

• vystudovala Vysokou školu ekonomickou a stala se ředitelkou na Ústřední správě spojů

• 21. srpna 1968 zajišťovala tok peněz přerušený obsazením Hlavní pošty

• po prověrkách zůstala ve vedoucí pozici na Federálním ministerstvu spojů

• po odchodu do důchodu v roce 1984 se věnovala přednáškové činnosti na VŠE

• v době natáčení oslavila již sté narozeniny

„Tatínek byl zklamaný jako všichni muži. Nechtěli to svlíknout, brali to jako zradu,“ vzpomíná Marie Koubová na vyhlášení všeobecné mobilizace a její následné zrušení po přijetí mnichovské dohody 30. září 1938. Její otec tehdy již podruhé oblékl uniformu a odešel připravený bránit svoji vlast. Zklamání po návratu domů bylo obrovské. „Bral to hrozně, protože to všichni vnímali jako svou povinnost.“ Ona sama zažila za války dost strachu – jako čtyřiadvacátému ročníku jí hrozilo totální nasazení.

 

Zbraslav a Vladislav Vančura

Marie Koubová se narodila 8. února 1924 v Praze na Zbraslavi, kde prarodiče z otcovy strany pracovali jako sloužící na zámku. Oktavián Kouba tam dostal ve svých čtrnácti letech osvědčení zahradníka, pak ale musel v roce 1914 narukovat. Ačkoli byl raněn, a dokonce dostal i žloutenku, nevrátil se domů, ale zbytek války strávil v Maďarsku na zemědělské výpomoci. Poté začal pracovat u okresního soudu. Marie Koubová ráda vzpomíná na své dětství na Zbraslavi a především na Vladimíra Vančuru, který tam s rodinou žil. „Měli dceru Alenku, která chodila s mojí sestrou do obecné školy. Jeho manželka byla výborná, krásná paní doktorka.“

 

Otec nechtěl svléknout uniformu

V roce 1936 přeložili Oktaviána Koubu do Mělníka, kde pamětnice nastoupila na tamější gymnázium. Tam také otce zastihlo vyhlášení všeobecné mobilizace v září 1938. „Já ho znám dvakrát v uniformě. Do té první světové války – to byla taková ta huňatá, všecko takový tlustý, neměli žádné vysoké boty, nýbrž měli tzv. obinadla. Takže normální boty, a lýtka aby byla chráněná, tak se to obinovalo látkou. Takové kamaše to byly. A když nastupovali před tou druhou světovou válkou, tak to už byla naše normální pěkná uniforma.“

Pamětnice si přesně vybavuje okamžik, kdy maminka začala ze skříně vytahovat věci, které nikdy předtím neviděla. „Připravovala mu všechno, co by měl mít s sebou. I dva medailonky, takové jako přívěšky, s Panenkou Marií. A tatínkovi to slušelo.“ Chránit republiku prý vnímal jako osobní povinnost a po demobilizaci se vrátil zklamaný. „Jako všichni muži. Oni to nechtěli svlíknout, všichni to brali jako zradu,“ vzpomíná Marie Koubová a dodává: „Všichni jsme tu dobu vnímali jako naši prohru, českou.“

 

Po kamarádce Evě zbyly dnes jen Stolpersteine

S vyhlášením protektorátu se v Mělníku objevily dvojjazyčné nápisy, němčina tam byla slyšet ale už předtím. Například od místních Židů, kteří ve městě vlastnili hodně obchodů. U židovských obchodníků Freundových pracovala Mariina starší sestra Zdena; obě dívky se velmi přátelily s jejich dcerou Evou. „Měli taky chlapečka, asi o deset let mladšího k té Evě. Všechny ho milovaly. A víte, co se stalo? Když Eva jako Židovka dostala povolání do koncentráku, tak ho prý snad sama předem otrávila, aby se nedočkal takového osudu. Jako židovské dítě by tam určitě zašel,“ vypráví pamětnice historku, která se tehdy mezi lidmi rozšířila. Sice není pravdivá, protože i malý Jiřík nastoupil do transportu do Terezína, ale na tragickém osudu rodiny Freundových to nic nemění. Všichni zahynuli ve vyhlazovacím táboře Majdanek a dnes po nich zbyla jen jména vyrytá na Stolpersteine, kamenech zmizelých, na náměstí Karla IV. v Mělníku.

Za války zažila Marie Koubová bídu. Kvůli malým přídělům byla podvyživená, a to i přesto, že si každé prázdniny odpracovala na statku pytel zrní. Něco namlel mlynář načerno, něco mlel otec doma na mlýnku na maso. Hrůza přišla za heydrichiády, při které byl popraven již zmiňovaný Vladislav Vančura. „Normálně třeba v šest hodin ráno zazvonila německá kontrola a přišla se podívat do rodiny, jestli nemají zbraně a jak to tam vypadá. To víte, příjemné to nebylo. A samozřejmě se zatýkali lidi, kteří byli nepohodlní nebo o kterých si mysleli, že by v tom mohli být. Na postrašení se vylepovaly takové poloviční plakátky, i s červeným označením, lidí, kteří byli zatčeni kvůli podezření a kteří pak byli zastřeleni.“

 

Hrozba, která stála na nádraží

Marie Koubová patřila k osudovému ročníku 1924, který byl vyčleněn k totálnímu nasazení. „To byla hrozba přes celou válku od začátku, protože jsme byli dvacátý čtvrtý ročník, o kterém se říkalo, že je obětován Hitlerovi. Na nádraží byl přistavený vlak, který mohl okamžitě odjet, protože tahleta mládež narozená v roce dvacet čtyři jela do Německa pomáhat uklízet trosky po bombardování. Hlavně po bombardování Berlína. Taky se někteří nevrátili,“ vypráví pamětnice, která se totálnímu nasazení vyhnula ze zdravotních důvodů.  „Samozřejmě byl zájem, aby zejména dívky tam nemusely. Já jsem měla tehdy takovou výbornou starší paní doktorku a vážila jsem třicet osm kilo, ve dvaceti letech! Tak ona vždy napsala chudokrevnost nebo takovou jako oslabenost, takže jsem určitým způsobem mohla být částečně krytá tím lékařským potvrzením.“

Marie Koubová si vzpomíná na jednoho spolužáka, který se vrátil z totálního nasazení úplně poznamenaný. „Ti lidi tam viděli řadu mrtvých, samozřejmě tu zkázu… Na ně to působilo lidsky. Když v osmnácti letech nevidíte mrtvolu, a najednou vidíte spoustu trosek, lidi zmrzačení, mrtví, ono je to pak jinak vychovává,“ dodává smutně.

S hrozbou totálního nasazení se také pojil zákaz nastoupit do zaměstnání. „Seděla jsem doma a u paní školní učitelky jsem se učila šít. Abych to aspoň nějak využila,“ směje se Marie Koubová. V létě 1944 nakonec přece jen přišla změna a dvacáté čtvrté ročníky směly nastoupit na dráhu nebo na poštu. Pamětnice si zvolila poštu – byla to volba, která ji pak doprovázela po celý život.

 

Běžela jsem a nad hlavou mi létali hloubkaři

Závěr války strávila Marie Koubová na poště v obci Kokořín, vzdálené od Mělníka asi čtrnáct kilometrů. V celé oblasti byl silný protinacistický odboj, pamětnice si vzpomíná zejména na rodinu Štěpánovu z nedalekého řepínského zámečku, kde sídlilo velitelství partyzánské skupiny Národní mstitel. Když přišlo Květnové povstání, měli v Kokoříně jen poloviční informace. „Telefon víceméně nefungoval, jedině co se dostalo spíš takovou ústní formou. Když jsem nevěděla, co je s rodiči v Mělníku, tak jsem šla tenkrát těch čtrnáct kilometrů pěšky,“ vzpomíná Marie Koubová na svoji dobrodružnou cestu.

„Pěšky jsem šla z Kokořína na Vysokou, tam jsou pole a lesíky. Vysoká je vesnice vyloženě rolnická a nížina to nebyla. Dokonce jsem tam byla dva dny, protože jsem tam musela pomoct při sběru tržeb.“ Pošta totiž tehdy fungovala jako elitní peněžní služba a šly přes ni veškeré finanční prostředky, včetně marek, které bylo po válce nutno spočítat a odevzdat. „A pak jsem šla zase pěšky přes pole na Chloumek, což je zalesněný vršek, kde byla mělnická vysílací stanice. Tak jsem šla přes ta pole a musela jsem každou chvilku zalézt do pangejtu a schovat se, protože pořád ještě lítali letci-hloubkaři, kteří všechno živé pokropili. Tak jsem vždycky zalezla, aby mě neviděli, pak jsem zase vylezla a běžela kousek. A na Chloumku už byli čeští hoši, kteří už měli obsazenou mělnickou vysílačku. Tam je lesík. Když mě viděli, tak mě zastavili a řekli jsme si, co a jak. Oni řekli: ‚No my nevíme, jak to na Mělníku vypadá,‘ ale vyvedli mě – byli ozbrojení, měli pušky – přes ten zalesněný Chloumek a já jsem zase běžela tím polem na Mělník. Abych se dozvěděla, že naši žijou, že jsou v pořádku.“ Nebyla to samozřejmost. Povstání totiž mělo 9. května v Mělníku tragickou dohru.

 

Místo oslav přišlo bombardování

„Všichni se těšili na osvobození. Z Prahy přijížděli z Pražského povstání lidi na sovětských tancích. Mladí lidi a těšili se, že to oslaví na Mělníku. No a Mělník byl místo toho bombardován,“ vzpomíná pamětnice na nešťastnou událost. Jednalo se o nálety Rudé armády, která se navzdory uzavřenému míru snažila zastavit ustupující německé jednotky, usilující o to, dostat se do amerického zajetí. Sovětská propaganda však tehdy zafungovala tak dokonale, že ještě dnes někteří pamětníci včetně Marie Koubové věří, že viníkem byla Luftwaffe.

 

Únor se považoval za vítězství

Sovětský svaz brala pamětnice jako vítěze. „Všechno se těšilo z toho, že už je konec. A potom v roce 1948 bych řekla, že ani dopad těch Sovětů, víte, nebyl takový, protože jednak se Sověti považovali za vítěze z Berlína, jednak všichni byli rádi, že už je tomu konec.“ Když se na poště v České Lípě, kde tehdy pracovala, dělal hromadný nábor do KSČ, vstoupila také. Následovala strmá kariéra – v roce 1964 vystudovala Marie Koubová Vysokou školu ekonomickou a stala se jedinou ženou ve vedení Ústřední správy spojů, která de facto nahradila ministerstvo spojů.

 

V srpnu 1968 jsme zajišťovali tok peněz

Vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 ji zaskočil, opět však sovětskou invazi vzala jako hotovou věc. Jako vedoucí pracovnice na Městské poštovní správě zajišťovala, aby se nepřerušil tok peněz. Výplaty, důchody – to všechno muselo běžet jako obvykle. „Hlavní pošta už byla obsazená Sověty. Takže my jsme zabezpečovali, aby peníze plynuly pro obchody, protože tam začal samozřejmě nával. Lidi začali kupovat velký zásoby, takže ten oběh peněz byl úžasný,“ vzpomíná Marie Koubová. Měla tolik práce, že se ani nestačila bát. „Všechno se shrnulo do takového překvapení, kde se hledala v první řadě možnost kupovat normálně dál a zajistit běžný chod. Co to má za dopady, to si člověk potom domýšlel postupně.“

Při prověrkách v roce 1969 to pro pamětnici „dopadlo dobře“. Takže zatímco se na nově zřízeném Federálním výboru pro pošty a telekomunikace vyhazovalo, ona si své ředitelské místo udržela až do roku 1984, kdy odešla do důchodu. Několik let poté se ještě věnovala přednáškové činnosti, zejména na VŠE v Praze.

 

Předpokládalo se, že Havel to vyhraje

„Samozřejmě to se bralo tak, jak to je. Předpokládalo se, že to Havel vyhraje. Samozřejmě, že se to vítalo,“ říká k sametové revoluci pamětnice. V době natáčení Marie Koubová oslavila již sté narozeniny a mladým lidem vzkazuje: „Poctivost by měla vždycky vyhrávat, i když je na tom někdy velice špatně. Měl by to být dobrý, spokojený, ale i neškodný život pro okolí.“