„No neviděli jsme tanky, ale ti lidé vystrašení nám říkali: 'Bude válka,' v polštině: 'Bude vojna.' My jsme tomu nevěřili. Pak se to už dalo pochopit, protože už na hranicích nebyla žádná kontrola. Já jsem tam nějakou vodku koupil, že se to bude kontrolovat, to se nesmělo převážet. Tak to tam bylo levnější, tak jsem to koupil a oni už tam na těch hranicích mezi Polskem a Českou republikou nekontrolovali. Oni ti Poláci dostali echo, že tam najedou a tak to taky bylo. Ze severu to byli Němci, nějaké dva tři dny tam byli i z NDR a Rusáci, a tam z té oblasti to byli hodně Poláci. Měli tam nápis 'Náchodskou brankou nepřejdou', já mám tolik fotografií i z té doby, co bylo za výkladními skříněmi v Náchodě a podobně. Myslím, že jsou to i dost vzácné věci, protože jsem hodně těch výkladů a letáků fotografoval. No, to si tam říkali: 'Náchodskou brankou nepřejdou.' No kdepak, tanky rozbořily zdi a přejely to přes podniky.“
„Byly směny ranní, odpolední a noční. To si vzpomínám na druhý rok, to už po dvou letech odsloužených bylo povstání nebo revoluce v Maďarsku. Tak nás posílali jen na noční směny a hlídali nás taky s fialovými čepicemi, vnitřní stráž nás hlídala, no nevěřili nám.“
„To bylo velice tristní, protože já jsem byl vlastně hlavním korunním svědkem. V lednu 1945 se domluvili, že bych tam měl jít svědčit. My jsme chodili s bratrem odpoledne na tzv. odpolední nedělní školu, bohoslužby byly dopoledne a to bylo odpoledne. Přijeli zatknout faráře Kadlece a oni se opozdili a nechytili ho na konci bohoslužeb. On už byl u oběda doma a jeden známý, který tam chodil z druhého konce z takové samoty, mu to byl říct, že ze tří stran postupují vojáci. A ten pan farář v bačkorách utekl a proklouzl jim. My jsme se s ním potkali, on šel v těch bačkorách příkopem. Už tam bylo vyhrožováno, že každého desátého zastřelí, když farář takhle unikl. On unikl přes nějaké Lamplotovy až do jiných vesnic, přes Krásné, katolickou faru až na Samotín. My jsme se pak za protektorátu dvakrát viděli, tak já už jsem věděl, co mám a nemám říkat. Já jsem tomu Josefu Šulcovi u starosty Kamenského říkal, že jsme ho potkali, ale ne, že šel příkopem, ale po silnici a ne, že šel doprava, ale že šel doleva, kde oni to potáhali větvemi a podobně zahladili stopy. Oni neměli psy, to byla jedna výhoda, ti Němci. Mně pak jaksi uvěřili a propustili.“
Josef Kostelecký se narodil 31. března 1934 v Poličce. S matkou Růženou, otcem Josefem a dvěma mladšími bratry Milanem a Pavlem žil v blízké obci Telecí. Během protektorátu se spolu s ostatními staral o uprchlého vězně a osobně mu nosil jídlo. Byl svědkem dramatické situace, při které evangelický farář těsně unikl zatčení gestapem, a nešťastné události, kdy se topil jeho mladší bratr. V dětství byl často nemocný a při těžké spále se ocitl v přímém ohrožení života. Prošel několik škol a vyučil se zahradníkem, opravářem zemědělských strojů a horníkem. Vzhledem ke svému zaměření a aktivitám se dostal do menších problémů s tehdejší vládnoucí garniturou. Za svoje chování byl u odvodu přiřazený k jednotkám Technických praporů (dříve Pomocné technické prapory), pracoval v těžkých podmínkách v dolech v Karviné a později na Kladně, kde utrpěl zranění páteře. Přestěhoval se z Mikulova do Boskovic, pracoval v podniku Ovoce a zelenina. V roce 1964 se oženil s Miladou Filipiovou a narodili se jim dva synové, Tomáš (1965) a Petr (1967). V srpnu 1968 byl s žáky několika škol na zájezdu v Polsku a po okupaci musel organizovat složitý návrat všech účastníků domů. V té době už pracoval jako pedagog na Zemědělském odborném učilišti, ale v roce 1978 odešel na Střední zemědělskou technickou školu. Při prověrkách neochotně podepsal souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, aby mohl zůstat ve školství. Ve svých 50 letech vystudoval Provozně ekonomickou fakultu na Zemědělské univerzitě. Jeho dva synové se osobně zúčastnili studentské demonstrace 17. listopadu 1989. V období po pádu komunismu se angažoval i v politice, byl jedním ze zakládajících členů tehdy nově vzniklé Křesťansko-demokratické strany. Rodina udržovala kontakty s odsunutými německými rodinami a vzájemně se navštěvovaly. Celý život hrál v místní dechové hudbě na trombon, heligón a tubu, zpíval ve sboru Janáček, věnoval se fotografování, je aktivním členem spolku zahrádkářů a snažil se pracovat v evangelickém farním sboru v Boskovicích, kde byl mimo jiné i kurátorem (laickým představitelem). V roce 2023 žil se svou ženou Miladou v Boskovicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
